Vlastenectví předpokládá, že si vážíte své země. Nejedná se o nekritický obdiv, je to především zájem o lidi, kteří v ní žijí. Pokud k tomu potřebujete odsuzovat, nebo dokonce nenávidět jiné národy, o zdravém vlastenectví nemůže být řeč.
Podzim je tradičně prošpikovaný připomínkami výročí velkých chvil našeho národa. Nejdříve je tu sv. Václav, o kterém toho moc nevíme, každý si ale z jeho památky něco málo vezme. Následuje výročí vzniku Československa, kdy se do krve pohádáme o udělená vyznamenání, a vše vyvrcholí 17. listopadem, kdy se mnozí z nás budou dojímat na pojmem svobody, aniž by se ho byť jen trochu pokusili aktualizovat pro dnešní dobu.
Slovem nadřazeným pro všechny tři svátky je právě vlastenectví – vždy trochu problematické, dnes možná ještě o trochu víc. Nelze si totiž nevšimnout, že snad v každé evropské zemi posílily uskupení stojící na vypjatém nacionalismu. Zatímco Západ v devadesátých letech očekával konec dějin, v roce 2026 posloucháme z úst britských členů parlamentu úvahy nad tím, zda se černoch nebo člověk s pákistánskými kořeny může nazývat Angličanem.
Mezi vlastenectvím a škodlivým nacionalismem zeje obrovský příkop, který jsou však mnozí schopni až nepředstavitelně lehce přeskočit.
Jeden národ vládne všem?
Tento měsíc jsme si připomněli 120 let od narození Hannah Arendtové, teoretičky totalitarismu. „Z politického hlediska kmenový nacionalismus (patriotismus) vždy trvá na tom, že jeho vlastní lid je obklopen světem nepřátel – takzvaně jeden proti všem – a že mezi tímto lidem a všemi ostatními existuje zásadní rozdíl. Tvrdí, že jeho lid je jedinečný, odlišný a neslučitelný se všemi ostatními. Teoreticky popírá samotnou možnost existence společného lidstva, a to dlouho předtím, než je tento argument zneužit k popření lidskosti samotného člověka,“ tvrdila například známá politická filozofka.
Arendtová dodávala, že láska k národu coby nějakému molochu bez tváře jí byla cizí. Vlastenectví pro ni znamenalo lásku k lidem, kteří národ tvoří. To je pochopitelně vznešená hodnota, kterou je dobré pěstovat a bránit a pro kterou se vyplatí pracovat a v případě nutnosti i trpět. Ostatně – co je to jiného než láska k bližnímu?
K tomuto pojetí vlastenectví není potřeba kohokoli vylučovat z kruhu národa a ani se vymezovat proti ostatním. Mám snad proto, že mám rád Šumavu, začít nenávidět Alpy? Koneckonců koncept národa je společenský konstrukt, který – tak, jak ho známe – existuje na planetě Zemi velmi malou chviličku. Všichni jsme jeden živočišný druh, ať už jsme Češi, Američané, Ukrajinci nebo Rusové.
TGM byl vlastenec. Buďme jako on
Dnes uvidíme mnohokrát podobiznu Tomáše Garrigua Masaryka, jak na nás shlíží přísným pohledem. První prezident Československa je v národní paměti zachován jako archetypální postava císaře pána. Přitom ve skutečnosti to byl velmi zajímavý a pravděpodobně i zábavný člověk, který překypoval zájmem o svět kolem sebe, a to i v „důchodovém“ věku.
TGM má jakožto zakladatel samotného Československa co říct i k vlastenectví. „Pravá láska chrání, přináší oběti – a hlavně pracuje. Musíme milovat svůj národ pozitivně, ale nemusíme proto nenávidět národy jiné. Pravá láska se nedokazuje nenávistí, ale jen láskou,“ tvrdil s tím, že úkolem národa je přispět celé humanitě. Vypjatou a okázalou podobu vlastenectví, kterou sám nazýval „vlastenčením“, neuznával a opakovaně to dával jasně najevo.
Zajímavější než Masarykovy citáty je ale způsob, jakým žil. Nikdo mu nemůže upřít, že miloval svoji zemi a byl pravým vlastencem. Masaryk však měl obrovský zájem i o jiné národy a státy, prakticky neustále je poznával a vážil si jich. Činil tak prostřednictvím literatury i cestování. Nedělal to kvůli politické práci nebo kariéře vědce, ale sám pro sebe.
Nejspíš i proto byl tak úspěšným politikem. Když po vypuknutí první světové války začal usilovat o nezávislou zemi, málokdo na něj čekal s otevřenou náručí. Spíš než vymezováním a silou dostal Československo na mapu tím, že ho dokázal vplést mezi ostatní státy. Uměl hledat spojence i přátele a otevírat si dveře k druhým.
Láska nevylučuje
Co z toho plyne? Odpověď může souviset s výzvou amerického prezidenta Johna F. Kennedyho: „Neptejte se, co vlast může udělat pro vás, ptejte se, co vy můžete udělat pro vlast.“
Vlastenec chce být především k něčemu pro svůj národ. Vlastenec se nepotřebuje ujišťovat, že jeho stát má ve světě své místo. Ctí ostatní národy, učí se od nich, přeje jim úspěch, a pokud jsou v nouzi, podává pomocnou ruku. Je to cesta náročná a vyžaduje upřímnost a ochotu pracovat na sobě – podobně jako každý jiný smysluplný vztah.
Nacionalismus jde ale ruku v ruce s politikou identity a kulturními válkami. Národ zde slouží hlasateli nenávistných názorů spíše jako jeho opora, ne naopak. Jak objasňoval Erich Fromm, nacionalismus nastupuje tam, kde chybí základní psychologické zakotvení. „Láska, která vylučuje lásku k ostatním, není láska,“ tvrdil psycholog.
Už jsme se rozhodli, na jaké straně chceme stát?
