Ruský režisér Andrej Zvjagincev se ve filmu Minotaur, oceněném Velkou cenou poroty v Cannes, vrací ke kritice poměrů v ruské společnosti. Skrze manželské drama odhaluje mechanismy moci, korupce a morálního úpadku. Antický mýtus se v něm stává metaforou systému, který pro své přežití potřebuje stále nové lidské oběti.
Zvjagincev se inspiroval antickým mýtem o Minotaurovi a psychologickým dramatem Clauda Chabrola Nevěrná žena. Děj se odehrává v Rusku v roce 2022, po zahájení invaze na Ukrajinu. Pozvolna vyprávěný příběh se zprvu soustředí na manželskou krizi Gleba, ředitele jednoho z místních podniků, a jeho ženy Galiny.
Manželé usínají ve společné posteli zády k sobě. Spojuje je už jen vysoký životní standard. Žijí v luxusním domě uprostřed přírody, v oáze klidu, jenže Galina se v tom blahobytu nudí a nenachází žádné naplnění. S Glebem žijí spíše vedle sebe než spolu. Její existence se odvíjí od toho, že k někomu patří. Kdysi bývala rebelkou, ale to je dávná minulost.
Čtrnáct obětí pro Minotaura
Válka se zpočátku zdá vzdálená a život místní smetánky nenarušuje. Postupně ale proniká i do tohoto zdánlivě nedotknutelného světa, protože válečná mašinérie potřebuje další lidské oběti. Gleb, stejně jako ředitelé dalších podniků, dostává za úkol dodat stanovený počet zaměstnanců pro armádu. V jeho případě čtrnáct mužů. Stejný počet mladých mužů a žen museli podle řeckého mýtu Athéňané pravidelně posílat na Krétu jako oběť Minotaurovi.
Kde má potřebné lidi vzít, nikoho nezajímá. Dobrovolně se nikdo nehlásí a Gleb ví, že skutečný účel úkolu musí před zaměstnanci utajit. Mnozí z nich už ostatně prozíravě zmizeli. S cynismem nakonec vymyslí, jak požadovaný počet obstarat, aniž by oslabil chod podniku.
Kamera se pomalu zastavuje na tvářích vybraných mužů. Jsou to obyčejní lidé, kteří měli smůlu, že se nenarodili ve správný čas správným rodičům. O jejich osudu rozhodují ti, kdo mají moc a kontakty, aby uchránili sebe i své blízké. Glebovi jde především o vlastní bezpečí a postavení. Stejně uvažuje celá místní elita, jejíž příslušníci se navzájem chrání. „Copak nevidíš to bahno?“ vyčítá Galina manželovi po večírku s místními papalášy.
Korupce jako způsob života
Mezitím se potvrzuje Glebovo podezření, že mu je Galina nevěrná. Ačkoli ani on sám věrností nevynikal, potřebuje zjistit, kdo je jejím milencem. Setkání končí tragicky, ale Gleb si i tentokrát poradí. Žádné vyšetřování nebude: mocní drží pohromadě, protože jejich vzájemná loajalita je zárukou přežití.
Korupce prostupuje celou společnost, nejen politickou a ekonomickou sféru. V jiné podobě jí podléhá i Galina. Přestože manželstvím trpí, nedokáže se z vazby na Gleba vymanit, protože jí zajišťuje životní úroveň, které se nechce vzdát. V zoufalství vykřikuje, že už nechce jen přežívat a trpět. Na otázku, jak by tedy žít chtěla, ale neodpoví.
V té bezradnosti se odhaluje další rozměr Zvjagincevova obrazu Ruska: nejde jen o korupci a zneužívání moci, ale i o pasivitu lidí, kteří si svou nesvobodu uvědomují, a přesto se nedokážou vzdát pohodlí, které jim podřízenost poskytuje. Galina je nejvýraznějším příkladem, ale v podobné pozici je svým způsobem i Gleb. Ač privilegovaný, není svobodný: zůstává v sevření mocenských struktur a jeho bezpečí závisí na síti vlivných přátel. Systém, z něhož těží, ho zároveň drží v zajetí.
Zvlášť působivá je scéna s odvedenci, která odhaluje převrácený hodnotový systém společnosti. Muži určení pro armádu poslouchají ideologickou přednášku o hodnotách, za které mají bojovat. Dozvídají se, že jejich posláním je postavit se silám zla a bránit rodiny a vlast.
Důstojník sáhne i po citátu z Janova evangelia: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Slova o nejvyšším projevu lásky jsou zneužita k ospravedlnění systému, který s lidskými životy nakládá jako se spotřebním materiálem. Muži nejsou posíláni na smrt, aby chránili přátele. Stávají se obětí netvora, jehož nenasytnost udržuje při životě celý mocenský aparát. Právě tady dostává antický mýtus nejzřetelnější význam: Minotaur není jen symbolem války, ale i společnosti, která připouští obětování slabších, aby si privilegovaní uchovali své postavení.
Společnost, která se nedokáže vymanit
Zvjagincev vytváří temný obraz společnosti prostoupené pokrytectvím, strachem a snahou přežít na úkor druhých. Výraznější odkazy na válku přicházejí až v závěru, ale její přítomnost je cítit od začátku. Prostupuje atmosférou světa, v němž nikdo neodváží zpochybnit pravidla, přestože jejich falešnost všichni tuší.
Režisérovi se daří propojit osobní drama s kritikou společenského systému. Vztah Gleba a Galiny není jen příběhem odcizení a nevěry, ale i obrazem širšího mechanismu závislosti. Oba vědí, že jejich život není dobrý, a oba se bojí ztráty jistot, které jim dává. Minotaur je tak nejen filmem o Rusku a válce, ale i o lidské ochotě přizpůsobit se poměrům, které člověk sám pokládá za nepřijatelné. Touha po bezpečí a pohodlí se může snadno stát překážkou svobody i morální odpovědnosti.
Zvjagincev, dlouholetý kritik poměrů ve vlasti, dnes žije ve Francii. Jeho film získal v Cannes Velkou cenu poroty a Francie ho vybrala jako kandidáta na Oscara. Mezinárodní uznání tak přichází v době, kdy jeho autor nemůže svobodně tvořit ve své rodné zemi.
