Skladatelka, zpěvačka, pianistka a aranžérka původem ze Slezska ve své tvorbě propojuje moderní klasickou hudbu s jazzem a popem. V přátelském rozhovoru s Janem Delongem reflektuje, jak její tvorbu ovlivnilo lockdownové období a láká na nové album Žiju tě, ve kterém se “vydala do vod, kam se předtím bála jít”. Odkrývá také svůj pohled na víru a náboženství. „Chybí tolerance. Už nikdy si nechci myslet, že jedno náboženství je lepší než druhé,” vysvětluje.
Beata Hlavenková vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, pokračovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka a získala také M.M. titul na University of Massachusetts v oboru kompozice, jazzová kompozice a aranžování. Za album Theodoros získala cenu Anděl, následovala alba Scintilla, Bethelem a Sně - to poslední ji přineslo cenu Anděl Interpretky roku 2019. Nejčerstvěji svou hudbou obohatila film Zátopek.
Dokážeš si představit život bez hudby?
Na to je úplně jednoduchá odpověď. I kdybych ji nedělala, což mě někdy kvůli únavě napadá, tak bych ji stejně musela poslouchat. Nemyslím si, že by mi stačilo ticho. I přesto, že ho někdy vyhledávám.
Je však život bez hudby a život bez tvorby. To jsou dvě rozdílné věci. Já jsem v průběhu karantény pořád tvořila. Měla jsem nějakou práci, kdy jsem musela napsat hudbu a zároveň jsem mohla více odpočívat a nemusela tak moc cestovat. Měla jsem díky tomu prostor a volnost tvořit. Chyběl mi spíš ten kontakt a energie, která se předává na koncertech mezi mnou a publikem.
Ale o hudbu jsem nepřišla. Tím, že jsem rozkročená mezi skládáním, zpíváním, aranžováním, hraním koncertů, mentorováním a učením, tak i když mi hodně práce ubylo, pořád jí dost zůstalo. Prohlubovala jsem své znalosti v nahrávání, práci se zvuky, s počítačem, jednak proto, že mě to hodně baví a taky proto, že je to v dnešním době skoro nutnost. Takové nahrávání doma je dnes běžnou praxí. Takže díky pandemii jsem v tom jen pokračovala a měla na to trochu více času. Nejsem úplně typ na zamrznutí ve svém oboru.
Pohybuješ se v žánrově alternativních vodách. Znáš nějaké případy lidí, kteří byli donuceni začít se živit něčím jiným?
Můj kamarád Thom Artway, kterého bys pravděpodobně zařadil do mainstreamu, vozil jídlo pro Bolt v Praze. Nebo vím o houslistce z výborného souboru Collegium 1704, která pracovala na pokladně v Lidlu. Hodně jsem se proto snažila lidi motivovat, aby začali učit a předávat svou zkušenost.
Já sama jsem v té době vytvořila vlastní e-shop na prodej CD a triček, zároveň jsem začala nabízet konzultace. Přemýšlela jsem, že bych dělala online kurzy mentoringu, ale raději pracuji face to face. Vnímala jsem to tak, že v době pandemie mám čas dotáhnout resty a zároveň přemýšlet nad tím, co bych mohla dělat ještě jinak. Myslím si, že když je člověk kreativní, tak může tvořit i jiné věci než hudbu. Což ale neznamená, že by mi nebylo líto lidí, kteří o hlavní náplň své práce úplně přišli.
Posunulo tě tohle období i nějak vnitřně? Změnilo tě třeba po autorské stránce?
Nevím, jestli autorsky, to nedokážu říct. I když na novém albu Žiju tě je text, který jsem napsala, když jsem seděla venku. Pršelo, bylo všude ticho a trochu depka. Nehraje se, neví se, co bude, tak jsem napsala řekla bych až cynický text. Takže otisky tam jsou, ale když člověk tvoří, tak vždycky otiskuje to, co zrovna žije. Nejde to úplně eliminovat.
Hodně mi pomohlo uvědomění, že některé věci nedokážeme změnit, že je třeba se oddat tomu, co nás přesahuje. S takovým nastavením se lépe bojuje proti strachům nebo depresím. Pár propadů jsem samozřejmě měla, například ohledně naší finanční nebo rodinné situace.
Máš pocit, že se vrátíme k tomu, jak jsme žili před pandemií?
Člověk je sociální tvor a všichni jsme součástí nějakého stáda. Nemyslím si, že by ten, kdo měl živé umění opravdu rád, o to chtěl přijít. Já vnímám, že lidi, kterým kultura chybí, ji budou podporovat, chodit na koncerty. Nebojím se odlivu. Vezmi si, že i v době holokaustu v koncentračních táborech vznikala kultura. Takže tvorbu a hudbu nemůžeš zabít.
Je mnoho důvodů, proč to zachovat. Pro mě jako umělce je zajímavé, že si to lidé užijí, nějakým způsobem tě podpoří a ještě se vytváří úplně jiná komunikace a vzájemná blízkost. Teď v červnu jsme hráli koncert v pražském Jazz Docku a tam to sálalo od začátku do konce! Zažila jsem také několik bytových koncertů, cítila jsem závan minulosti, kdy se lidi scházeli a pořádali tzv. salóny. To by mě bavilo.
Nemáš tedy obavu, že se hudba přenese do streamu?
Streamovala jsem celkem brzo hned po začátku pandemie. Motivací byla hlavně zvědavost, ale jak se začalo streamovat moc, tak mi začalo vadit, že to je zadarmo. Vždyť je to moje práce a taky práce pro spoustu dalších lidí, vyvstávala otázka, čím se mám živit, když budu dělat svou práci zdarma. U hudby se to často takto zvrtne.
Navíc jsem začala vnímat, že je přestreamováno a lidé už to nechtějí. Už to možná nepřinášelo tolik radosti. Viděla jsem to i na vlastních dětech, mladší syn se dokonce rozbrečel, že se nechce dívat na kamarády přes obrazovku.
Hodně se v médiích zmiňovalo, jak je “Sně” pro tebe zlomové a zásadní album. Máš s časovým odstupem pořád stejný pocit?
Pro mě bylo zásadní Theodoros (sólové klavírní album z roku 2013 pozn.red.), kde jsem vystoupila do nekomfortní zóny sólového hráče. Měla jsem z toho obavy, stres, paniku ale hodně jsem se osamostatnila. Našla jsem svůj jazyk, který jsem dost vytříbila. Jde z toho cítit, že jsem studovala jazz, klasiku, ale zároveň miluji pop.
Albem Sně jsem se zase překlenula ke vstupu do další nekomfortní zóny, kterou jsem si sama vytvořila. Musela jsem začít na svém zpěvu pracovat nejen technicky, ale i psychicky, terapeuticky. Protože zpěv a hlas je velmi intimní záležitost a stejně jako nikdo nemá právo posuzovat, jakým způsobem mluvíš, jakou máš barvu hlasu, tak je to i ve zpěvu. Může to s ním maximálně rezonovat, nebo naopak.
Samozřejmě to neznamená, že můžeš vytvářet věci, když jim nerozumíš. Jako skladatel musíš znát řemeslo a pak můžeš krásně tvořit, protože přes tebe proudí o mnoho víc věcí, které dokážeš identifikovat. S mým zpěvem bylo potřeba technicky pracovat a zároveň si odblokovat nastavení v hlavě, že bych neměla zpívat. To vše mě velmi osvobodilo.
Máš pocit, že jsi sebevědomější?
To přichází také s věkem, kolem čtyřicítky člověk začíná bilancovat, řeší, v čem se cítí dobře, v čem chce zůstat a co opustit. Větší sebevědomí přichází i se silnějším uvědoměním si svého ženství.
Zaujalo mě, že ses pustila do podpory vzniku samotného alba díky crowdfundingu. Proč jsi se rozhodla pro tento způsob?
Mám vydavatele, který je velmi štědrý, ale i tak je všechno velmi drahé. Pokud chceš mít dobrou nahrávku včetně obalu, PR a vinylu, tak se jedná o opravdu velké peníze, v řádech statisíců. Lidé říkají, že moje muzika je filmová, že jim vyvolává obrazy, sny. Album Žiju tě je takové více uzemněné. Zaměřuju se víc na to, co žiju, na “teď”. B. Mám tam Kapelu snů s Oskarem Törökem, Patrickem Karpentskim a Milošem P. Klápštěm a 11 dalších hostů. Hodně jsem se posunula technicky a pěvecky. Dostala jsem se do dalších vod, kam jsem se předtím chodit neodvažovala.
Neláká tě vydat se s kůží na trh i do zahraničí?
Ani ne. Mám polské i slovenské písně a k tomu mě fascinuje čeština. V angličtině to nenacházím a nebyla bych autentická. V době globalizace je velmi cenné uchovat si jinakost, něco svého. Každý jazyk má jinou energii, zní odlišně. Ale zkušenost se zahraničím mám také, například v podobě tříletého pobytu na studiích v USA nebo v rámci spolupráce se zahraničními umělci z USA a Norska.
Propojuje se nějakým způsobem tvá tvorba s tvou osobní vírou?
Rozhodně, víra se do mé tvorby dostává pokaždé. Myslím si, že to je neoddělitelná součást mé osobnosti. Člověk je součást něčeho většího a já vnímám, že ta tvorba nejde úplně ze mě, ale spíš skrze mě. Často to, co se dokážeme naučit, také přijímáme z něčeho vyššího. Velkým obloukem se tak dostáváme k tomu výše zmíněnému sebevědomí, což přišlo ruku v ruce s určitým pocitem svobody.
Předtím jsem žila v nějakém konceptu a ten pro mě nebyl svobodný. Koncept nás vždycky nějak zavazuje, svazuje a dokonce manipuluje. Vyrostla jsem v radikálnějším křesťanském prostředí, kde mi kromě spoustu jiných věcí, bylo řečeno, že když nebudu mít v textech slovo Ježíš, tak je to špatně. Zpětně je to snad až úsměvné. Pochopila jsem, že k toleranci má spoustu společenství opravdu daleko. Je pro mě vždy s varovným vykřičníkem kdokoli, kdo má patent na Boha, víru, život a potažmo pak na všechny detaily života, chování, náhledu ...
Nemyslím si totiž, že to, co nás přesahuje, nás vyvrhlo na Zem, abychom žili život utrpení. A přesně takový život způsobují církevní dogmata, jedním z nich je například přesvědčení, že Bůh trestá. Bůh ale netrestá! Bůh je bezpodmínečná láska, nemůže zároveň trestat.
Bylo bolestné, když jsem začala vnímat, že ty věci musím opustit, protože určitě existuje jiná, svobodnější cesta. Život nám byl dán, abychom jej prožili v radosti, v plnosti všeho, ne v utrpení. Vnímala jsem velmi silně jeden text z Bible, kde se říká: “Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí”. Přestože jsem spoustu věcí opustila, měla jsem pocit, že právě to se mi stalo.
Jak to vnímalo konzervativní církevní prostředí, které jsi opustila?
To už je dlouho. Pocházím ze Slezska, ale už 23 let tam nežiji. To vnitřní osvobození přišlo teprve před pár lety a hodně mi k tomu pomohlo, že jsem četla Eckharta Tolleho, což je velký duchovní učitel, který krásně vyzdvihuje jádro poselství Krista ale i Buddhy. Už si nikdy nechci myslet, že je jedno náboženství lepší než druhé. To totiž znamená duchovní pýchu. Říkám to hodně otevřeně a ostře, ale musím o tom mluvit.
Chybí tolerance. Koncepty a duchovní dogmata rozdělují lidi, na té úplně elementární úrovni katolík versus evangelík. Zažila jsem převrat ve Slezské církvi evangelické, kdy se jedni protestanti s druhými hádali - a to i fyzicky - v kostele o oltář! Já jako dítě si vybavuji to velké trauma, když jsem byla u toho a řekla si, Bože, ty tady nejsi! Takto to přece není správně.
Snažím se dojít do bodu, kdy nebudu nikoho odsuzovat, ale zároveň nechci, aby mě někdo manipuloval na svojí pravdu. Každý má nárok na tu svou, ale jen pokud ty naše pravdy jsou vedle sebe, v toleranci, v porozumění a lásce.
Co je podle tebe tou největší hodnotou?
Myslím si, že to je sebeláska. Říkal to i Kristus: “Miluj Bližního svého, jako sebe samého”. Vždycky s každou terapií a s každou knihou dojdu k tomu, že pokud my nepřijímáme sami sebe jací jsme, tak nedokážeme milovat nikoho dalšího. V okamžiku, když dokážeme přijímat sami sebe bez kritiky, tak můžeme přijímat i ostatní.
To je pro mě osobně velké téma! Vím sama, jak jsem na sebe velmi tvrdá a je jasné, že to zrcadlím. Když ty jsi v pohodě, tak lidé kolem tebe jsou v pohodě. Osobně mi trvalo dlouho tuhle myšlenku přijmout. Dnes mám již kolem sebe dost lidí, se kterými to mohu probírat. Zpracovávám si toto téma nahlas a často si říkám, že jediné, co na konkrétní situaci mohu změnit, je můj pohled na ni. Já ji zpracuji, já si to odpustím, já jim odpustím, já to příjmu. Cesta to není jednoduchá, ale snažím se po ní kráčet.
Ptal se : Jan Delong
Korektura: Sára Kolomazníková
