Šáhedy, protivzdušná obrana a výbuchy za bílého dne. To vše se nyní stává realitou oblastí na západě Ukrajiny, které se dosud daly považovat za klidné. Podle místních Putin cítí podporu Trumpa a nabírá novou sílu. Ukrajinci však přes frustraci věří svým obráncům a modlí se, aby je Bůh zachoval.
Ivano-Frankivsk leží zhruba tři a půl hodiny jízdy od polských hranic směrem na jih k Rumunsku. Když jsem tu byla naposledy před šesti týdny, ve vzduchu bylo cítit pozdní léto a klid. Děti se chodily koupat do řeky, kavárny v centru přetékaly životem a vyrazili jsme dokonce na víkendový výlet do horského střediska Bukovel.
Frankivsk jsem dlouho vnímala jako jedno z míst, kde lze na chvíli zapomenout, že v téže zemi na východě hoří města a padají bomby. Samozřejmě jen jako privilegovaný cizinec, kterému na frontě neumírá rodina a který může kdykoli odjet do své země s evropským pasem.
Teď, na konci října, je atmosféra jiná. Město není méně živé, lidé se stále baví, nakupují a pijí kávu a kvas v podnicích na stometrovce. Ve vzduchu je ale cítit zvláštní, houstnoucí napětí. Rusko po několika významných geopolitických posunech začalo systematicky ztrpčovat život i obyvatelům západu Ukrajiny.
Konstantní teror
Ruské šáhedy, často reaktivní, dnes nad městskými střechami létají běžně i za bílého dne, nejen v noci. Nedaleko Ivano-Frankivsku stojí Burštynská tepelná elektrárna, největší energetický uzel a zdroj elektřiny na celé západní Ukrajině. Frankivsk tak v plné síle zažívá další ročník ruské kampaně, jejímž cílem je podle ukrajinských představitelů zlomit společnost a uvrhnout města během zimy do tmy a mrazu, a také znepříjemnit všedním životem všem.
Během noci siréna zní klidně čtyřikrát za sebou. Ivana, u které bydlím, říká, že je to tak už asi tři týdny. Sousedé před domem mi vyprávějí, jak nad jejich střechami pravidelně prosvišťuje typický motorový zvuk íránských dronů Šáhed a v bytech se chvějí okna. Pro celé velké sídliště jsou k dispozici možná dva nebo tři kryty, v podstatě jen tmavé a vlhké sklepy pod paneláky.
Lidé proto do krytů téměř nechodí, ne z nedbalosti nebo lhostejnosti, ale ze zvyku a rezignace. Když jsme chtěli ráno s dětmi do obchodu, počkali jsme, až dron přeletí. Prolétl směrem k elektrárně a my šli nakoupit, jen abychom cestou zpět zjistili, že byl vyhlášen další poplach. To už jsme sirény prostě ignorovali, stejně se nebylo kam schovat. V noci, když drony znovu letěly naším směrem, šla jsem s hostitelskou rodinou alespoň do chodby.
Pocit beztrestnosti na straně Kremlu
Jako častou návštěvnici města mě to překvapuje, a ne v dobrém. Něco se posouvá k horšímu. Důvodem je nejen blížící se zima, ale podle mnohých i partie mezi Trumpem a Putinem, ze které je Ukrajincům i Evropě úzko. Americký prezident se podle informací z médií domluvil s Vladimirem Putinem na dodávkách ruské nafty na americký a světový trh (v první fázi přes 300 tisíc tun), což ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj označil za projev slabosti a „dárek pro Putina“. Dohoda byla sjednána od 7. října, tedy dne Putinových narozenin.
Navíc Trump pár hodin před vypršením zákonné lhůty podepsal výkonné nařízení, kterým na neurčito pozastavil balíček nových tvrdých sankcí zaměřených na ruskou ekonomiku, takzvaný Grahamův zákon, který v září drtivou většinou schválil americký Kongres. Své rozhodnutí obhajoval „bezprostředním národním zájmem USA“. V kuloárech se nyní mluví i o plánovaném zrušení sankcí vůči Ruskému fondu přímých investic (RDIF). V kombinaci s rostoucí kritikou Washingtonu vůči ukrajinským úderům na ruské rafinerie a zlehčováním ruské agrese tak podle ukrajinských pozorovatelů Kreml získává pocit beztrestnosti, a to v době, kdy Rusko každý den útočí na civilní infrastrukturu a počty obětí za září a říjen se sčítají po stovkách.
Ta beztrestnost dopadá přímo do ulic ukrajinských měst. Pod povrchem běžného ruchu se odehrává zápas o to, jak neztratit naději v zimě, která bude velmi těžká.
„Babi, zase siréna“
Tu tíseň cítím i v centru města u malého stánku s novinami. Prodávají v něm dvě starší paní, Nelja a Jaroslava. Když zjistí, že jsem z Česka a nemluvím rusky, ale ukrajinsky, hned se rozpovídají.
„Tohle Frankivsk nepamatuje,“ říká paní Nelja a hlas se jí chvěje dojetím i vztekem. „Nedávno u nás při útoku zemřel člověk. A hned další týden tři vojáci. Nedávno dopadl šáhed kousek od nádraží. Je to tak strašné… Přesunulo se sem hodně lidí z východu, a proto sem Putin začal útočit taky.“
Paní Jaroslava přikyvuje a z tašky pod pultem mi s vřelým úsměvem podává hrst vlašských ořechů. Město podle obou není na chladné měsíce vůbec připravené.
„Můj šestiletý vnuk mi říká: Babi, zase siréna… Já tomu nerozumím. Jak může ten Putin takhle útočit? Copak si ani vlastních lidí neváží, když je všechny posílá na smrt?“ ptá se Nelja se slzami v očích. „Neváží. Je to strašné.“
Nosným tématem rozhovoru zůstává strach z toho, co přinese zítřek, a čím dál hlubší vztek na původce utrpení.
„Putin je antikrist,“ říká rozhodně Jaroslava a utírá si ruce do zástěry. „V každém století byl nějaký. Byl Hitler a teď je Putin. Nehorázně vyvražďuje náš národ. Víte, dokonce když tady byli za války Němci, nebyl to takový teror, jako když vaši okupují Rusové.“
Cestou z centra narazím na paní Ljubu. Sedí na skládací židličce u vyvýšeného patníku a prodává drobné papírové dekorace a několik panenek, které ručně vyrábí její vnučka. Veškerý výtěžek posílá ukrajinské armádě. Když platím, usměje se slabě, ale v očích má stejnou starost jako ženy u stánku.
„Je to tu teď o dost horší než dřív,“ povzdychne si a podívá se k obloze. „Modlíme se a věříme, že nás Bůh od té bídy zachrání. Já bych si moc přála jedno, dožít se pravnoučat, v míru,“ říká Ljuba, které bude letos 78 let.
V sobotu, když nastupuji do autobusu směrem k polským hranicím, se u nádraží znovu rozeznějí sirény. Červená výstraha znamená i hrozbu raketového útoku. Lidé s kufry zůstávají stát na nástupišti, loučí se, kouří, koukají do mobilu. Co jiného jim zbývá? Právě v tom spočívá podstata teroru, který se Putin snaží rozsévat po celé Ukrajině. Utéct ani nikam nejet nepřichází v úvahu. Žijí dál. A když projíždíme kolem mostu na okraji města, u něhož zahlédnu protivzdušnou obranu, paní sedící vedle mě spokojeně podotkne: „Věříme našim chlapcům.“
Autorka: Julie Kaletová
