“Máš to těžké,” řekla mi kamarádka, když jsem jí vylíčila, co momentálně řeším. Snažila jsem se svou situaci příliš nedramatizovat a přísně se držet faktů. Ne, že bych se snad styděla za to, že mám těžkosti, ale ostýchala jsem se dát najevo, že se cítím pod tlakem. Přiznávám, že jsem se záměrně pokoušela o zlehčující tón a občas jsem se pokusila při vyprávění o svých patáliích se zasmát. Ovšem kamarádka mě prokoukla.
Když vyřkla svou větu, strašně se mi ulevilo. Cítila jsem, že někdo uznal, že to mám těžké, mohu se cítit ztrápeně, smím být unavená a bez energie. Mohu dokonce prožívat smutek, mohu si nevědět rady a světe, zboř se, já bych mohla i žádat o pomoc. Zvlhly mi oči a byla jsem jí opravdu vděčná, protože tahle jednoduchá kratičká věta pro mne znamenala vrcholný projev soucitu.
Má reakce byla tak silná, že jsem se nad ní sama musela zamyslet. Co je na tom tak překvapivého? Na jaké reakce jsem zvyklá? Jsem přirozeně pozitivní člověk, a tak nejspíš i mé popisování obtížných situací nevyznívá nijak tragicky. Většinou se snažím druhé nezatěžovat svými starostmi a vyprávím o nich až tehdy, když jsou bezpečně vyřešené, jejich následky zahlazené a já jsem v nich našla nadhled, smysl a vtip.
Neumím příliš žádat o pomoc. V době, kdy má krize vrcholí, se snažím dělat jakoby nic. Myslím si, že přece nebudu někoho zatěžovat svým trápením. Předpokládám, že by to možná ani nikoho nezajímalo. Možná se trošku obávám, aby se mi někdo nevysmál, že si za to můžu sama. A docela určitě se mi už mockrát stalo, že hned poté, co jsem se odvážila naznačit, jaké potíže zrovna prožívám, mi ten druhý řekl: “No to nic není, to já…” A pak mi dlouze a široce vyprávěl o svých dávných starostech. No ano, bojím se, že někdo shodí mé bolesti jako nevýznamné a nehodné pozoru. Tím budu směšná i já.
Možná to nemusí být tak vážné. Možná tohle všechno přeháním. Snad by si člověk, který by mi hned předestřel své zkušenosti s bolestí, vůbec nemyslel, že jsem směšná. Třeba by mne chtěl povzbudit a dát mi příklad řešení. Z vlastní zkušenosti vím, že to moc nepomáhá. Možná někdy a jen trochu. Pravděpodobné ovšem může také být, že naslouchající člověk, který hned přebíjí mou bolest svou bolestí, mě prostě zas tak moc neposlouchal.
Nejspíš i mně se to někdy stalo. Naslouchat může být obtížnější než mluvit o sobě. Je to hloupé. Sama na sobě teď vidím následky. Jak mi má někdo pomoci, když se pořád tvářím jako hrdinka, kterou nejsem? Ta věta mé kamarádky mi vážně pomohla. Nabyla jsem jistoty, že mi opravdu naslouchala a přemýšlela o tom, co jí vyprávím. Cítila se mnou a nesnažila se mi nějak násilně pomáhat ani mne trumfnout v disciplíně snášení utrpení. Taková obyčejná a krátká věta. Někdy skutečně nepotřebujeme moc.
