S psychologem Štěpánem Vymětalem, specializujícím se na psychologii mimořádných událostí a krizového řízení, jsme mluvili o přínosu, který má pomoc druhým i pro samotného pomáhajícího. „Aktivitou bojuji proti vlastní bezmoci,“ vysvětluje. Důležité pravidlo krizové komunikace podle něj zní: Když nemám co říct, je lepší mlčet. Radí místo toho nabídnout praktickou pomoc, naslouchat a být druhému nablízku.
Než jsme se se Štěpánem Vymětalem setkali, dělal zrovna krátký rozhovor do televize o nedávných tragických událostech. V pátek 4. 11. 2022 byla v Pardubicích u školy nastražena výbušnina. Nálož policie zneškodnila, takže se zabránilo velké tragédii. Útočník, 19letý student, však stihl zabít ve Vysokém Mýtě sekyrou jednoho náhodného kolemjdoucího.
Čím se ve Vaší profesi zabýváte?
Zaměřuji se na psychologii krizí, katastrof a traumatu. Od povodní v roce 2002 se tento obor v ČR dynamicky rozvíjí. Mám zkušenosti z tvorby systémů psychosociální pomoci, její koordinace u mimořádných událostí, mezinárodních projektů i přímé pomoci lidem zasaženým neštěstím. Jde o týmovou práci mnoha kolegů. Například po tsunami v jihovýchodní Asii v roce 2004 jsme se věnovali podpoře českých turistů, o rok později po teroristickém útoku v Egyptě jsme poskytovali psychosociální pomoc.
Co se katastrof v ČR týče, nejvíce zkušeností máme s pomocí po povodních, které přišly v letech 1997, 2002, 2009 a 2013. Letos jsme pomáhali při požárech, hlavně v Českém Švýcarsku, loni po tornádu na Moravě. Hodně jsme se naučili i z pomoci u technických katastrof, jako byla například železniční nehoda u Studénky v roce 2008. V poslední době uplatňujeme aplikaci psychologie v krizovém řízení a strategické krizové komunikaci. To se týká činností od krize způsobené pandemií covid-19 až po ty související s válkou na Ukrajině.
Jak je u nás organizována pomoc a psychologická podpora při neštěstích?
Systém České republiky je v Evropě unikátní, u policie je zhruba sto uniformovaných psychologů. Mimo to bylo vyškoleno několik stovek krizových interventů, u hasičů navíc ještě osmnáct specializovaných psychologů. Dále jsou psychologové například v armádě či u zdravotnických záchranných služeb. Velká výhoda je, že u nás existuje Integrovaný záchranný systém (IZS), na který máme zákon. To není jinde v Evropě či ve světě zdaleka samozřejmé. Psychosociální pomoc uniformovaných složek se zaměřuje na akutní fázi po neštěstí, pak nastává střednědobá fáze a až nakonec dlouhodobé vyrovnávání se s neštěstím. Kolegové od policie či hasičů po akutní fázi předávají lidi dál, do dalších pomáhajících organizací (např. Bílý kruh bezpečí, Charita či neziskové organizace).
Většina lidí zvládne neštěstí sama, s pomocí své sociální sítě, rodiny, přátel, a nepotřebuje odbornou péči psychologa nebo psychiatra, ale některým ldem je třeba tuto péči zprostředkovat. Slušné zacházení a informace nicméně potřebují všichni zasažení. Je třeba si uvědomit, že nešťastná událost se týká mnoha lidí, nejen těch, kdo jsou v místě události v roli přeživších. Zde mluvíme o okruzích zranitelnosti, přičemž zasaženi mohou být nejen pozůstalí a přeživší, ale i jejich rodiny, kolegové, přátelé, místní komunita, škola, zasahující složky… Přes média je někdy zasažena i širší veřejnost. Na všechny okruhy je třeba s informacemi a podporou pamatovat.
Mohou zasaženým lidem určitým způsobem pomoct i nějaké rituály?
Rituály pomáhají neštěstí zvládat. Proto také spolupracujeme s církvemi. Mezi vyškolenými krizovými interventy jsou i duchovní, kteří mají výhodu v tom, že můžou poskytnout „něco navíc“.
O jaké rituály se jedná? Patří až do té „další fáze“, nebo probíhají přímo na místě neštěstí?
Rituály jsou důležité ihned na místě neštěstí, například při identifikaci zemřelých, při setkání s pozůstalými. Zasahující pracovníci na místě u mrtvého mohou zapálit svíčku nebo umožnit modlitbu. Doprovázíme také rodiny u obhlídky těla zemřelého či u pohřbu. Když je k dispozici duchovní, celý proces se může rodině i pracovníkům výrazně ulehčit.
Můžete uvést nějakou konkrétní situaci?
Železniční neštěstí ve Studénce. Ve vlaku jelo 400 lidí, 8 lidí zemřelo, 40 bylo vážně zraněno. Vyšetřování události trvalo dlouho, tlak na přeživší a pozůstalé byl velký, psychosociální podpory bylo potřeba. Po třech měsících od nehody se uskutečnilo ritualizované vzpomínkové setkání s ekumenickou bohoslužbou, samozřejmě jen pro ty, kdo měli zájem. Zúčastnili se někteří pozůstalí, přeživší i ti, kdo tam zasahovali. Podobné připomenutí bylo i rok po nehodě, při dalších příležitostech, jako bylo odhalení pomníku na místě nehody. Na duchovní pomoc je třeba pamatovat.
Jiným příkladem byla nehoda letadla Air France v roce 2009, které zmizelo v oceánu. Na palubě byli lidé z celého světa, ale také lidé blízcí ambasádám jiných států, sídlících v Praze. Bohoslužba za oběti nehody se proto konala právě v Praze. Zúčastnili se zástupci příslušných ambasád i lidi z řad personálu různých leteckých společností. Je dobré, že se taková pietní připomínka koná a že všichni, kdo potřebují, se jí mohou zúčastnit.
Napadá Vás ještě příklad z nedávné doby?
Duchovní potřeby měli lidé samozřejmě v době covidu a masového umírání s tím spojeného. Důležité pietní místo vzniklo tehdy v Praze na Staroměstském náměstí. Původně se jednalo o politický čin, ale lidé tam začali psát jména svých blízkých zemřelých, dávali tam květiny a svíčky. Jednalo se o období vrcholu pandemie, kdy se nemohli s umírajícími rozloučit v nemocnici. Ukázalo se, jak moc takové oficiální pietní místo chybělo.
Samozřejmě jsou důležité i další oblasti. Podpora dobrých mezilidských vztahů, pozitivních emocí či tělesného zdraví. Například spánek a správná spánková hygiena. Kdy chodíme spát, jak dlouho spíme, roli hraje to, zda redukujeme modré světlo z mobilů a počítačů nějakou dobu před usnutím, protože i to narušuje spánek. Pro lidi, kteří by se chtěli více dozvědět o tom, jak podporovat vlastní zvládání a psychickou odolnost doporučuji web www.opatruj.se.
Je v něčem pomoc přínosná i pro toho, kdo pomáhá?
Jistě, prostřednictvím pomoci druhému pomáhám i sám sobě. Aktivitou bojuji proti vlastní bezmoci, proti negativním emocím. Také mi to pomáhá vyrovnat se s iracionálním pocitem viny z toho, že já žiju, zatímco jiní umírají. Když pomáhám druhému, lépe situaci sám zvládám. Předně je dobré, když se ti, co byli zasaženi neštěstím (doporučuji nepoužívat slovo „oběť“ – to činí druhého pasivním a bezmocným), mohou pomoci aktivně účastnit. Například nezraněným cestujícím u nehody můžeme říct: „Mluvte se zraněnými, držte infuzi, pomozte s rozdáváním jídla…“. Je to pro ně mnohem lepší než slyšet: „Tady počkejte, my už se postaráme.“ Člověk lépe zvládá stres, když má nějaký úkol, činnost, smysl. Je tedy možné se na pomoc dívat i z této perspektivy, ne pouze tak, že bychom se jí měli věnovat dělat, protože nám to přece předepisuje Bible.
Jak se chovat při nehodě? Co říct, co naopak určitě ne?
Nemáme falešně utěšovat, zamlčovat, neříkat věty typu „chápu, jak se cítíš“ či klišé jako „Boží mlýny melou, čas všechno zahojí, jste mladí, můžete mít další děti“ a podobně. Důležité pravidlo krizové komunikace zní: Když nemám co říct, je nejlepší mlčet. Když moc mluvíme, spíš nám ujede nějaká nevhodná věta. Neradit druhému, co bych na jeho místě dělal, protože na jeho místě zkrátka nejsem. Nejlepší je nabídnout praktickou pomoc, naslouchat, být mu nablízku. A nedramatizovat. Spíš se zeptat, jestli potřebuje nějakou konkrétní pomoc – pohlídat psa, donést jídlo, dát napít, zjistit informace a podobně.
Jak zařídit, aby člověk ze všech těch negativních zpráv nepropadl apatii?
Každý má tu hranici jinde. Musíme sledovat svoji vlastní míru toho, když už nás mediální zprávy stresují přespříliš. Je přínosné se od nich čas od času zcela odstřihnout. Případně Ppříliv negativních informací z médií omezit, pokud jsme zrovna v psychické nepohodě. Lze si také třeba naordinovat, že zprávy budu sledovat jen dvakrát denně. Těch možností je spousta. Příliv negativních informací je třeba regulovat. U sebe, a hlavně u svých dětí. Na začátku pandemie byl příliv negativních sdělení neustálý, byli jsme přehlceni nejistotou, obavami a negativními informacemi.
Nakolik děti vystavovat špatným zprávám?
Nedávno jsme dělali rozbor dětských válečných kreseb. České děti kreslily obsahem stejné obrázky jako děti ukrajinské, ty české odrážely trauma války dokonce ještě více. Mohlo jít do značné míry o mediální odraz. Je důležité, jak a jak moc se o souvislostech války s dětmi bavíme, dopad válečného zpravodajství na dětskou psychiku je velký. Moje odpovědnost jako rodiče je hlídat u svých dětí, aby nebyly negativním zprávám vystaveny neustále. Také je rozdíl, zda dítěti pustím zprávy, aby se samo dívalo, nebo s ním o daných událostech mluvím. Není cílem dětem lhát nebo jim zlo zamlčovat, ale mluvit o tom s nimi přiměřeně jejich věku.
Co Vám osobně dává naději?
Vzájemná pomoc v populaci. Ochota pomáhat Ukrajincům je dllouhodobější a vstřícnost Čechů větší, než jsme očekávali. To, že se na sebe můžeme spolehnout. Vzájemná spolupráce, tvořivost. Inspirací jsou i Ukrajinci, to, jak houževnatě dokážou čelit zlu. Duchovní věci pak dávají naději i interventům, zasahujícím. Každá krize je navíc příležitostí k růstu, k posunu, nikdy není jen čistě negativní. Například oblasti zasažené povodní jsou následně vyspělejší z hlediska infrastruktury.
Také mezilidské vztahy se po krizích někdy zlepší. Po nehodě ve Studénce jsem dělal výzkum dopadů a přínosů u policistů, hasičů i zdravotníků, kteří tam zasahovali. S odstupem času přínosy jednoznačně převažovaly. Po pěti letech od neštěstí byli na lepším místě, pozitivně laděni, hodně se naučili. Bylo vidět, že pomáhání mělo smysl i pro ně samotné. Není to tak u každého, pozůstalí potřebují samozřejmě víc času na zotavení než pomáhající. U některých však časem dochází ke zklidnění, smíření i posttraumatickému růstu.
Štěpán Vymětal je psycholog se zaměřením na psychologii mimořádných událostí a krizového řízení. Zastupuje ČR ve Stálém výboru pro psychologii krizí, katastrof a traumatu Evropské federace psychologických asociací, pracuje na odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra, působí jako soudní znalec v oboru forenzní psychologie, na katedře psychologie FF UK vyučuje předmět „Psychologie krizí a katastrof“.
Ptala se: Lenka Ridzoňová
Zdroj: Český Bratr (redakčně upraveno)