Debata o eucharistické mši v hospodě vzbudila vášnivé reakce, ale minula podstatu. Je eucharistie misijním nástrojem nebo posvátným obřadem vyhrazeným pro věřící? Skutečný bod sporu se v diskusích vytratil – je proto na čase jej znovu zvážit.
„Ježíš byl podle záznamů v biblických příbězích provokatér, který si s tehdejšími liturgickými předpisy často hlavu nelámal a porušoval je vždycky, když se dostaly do konfliktu s láskou. Uzdravoval lidi v sobotu, kdy se nesmělo pracovat. Dotýkal se nečistých, stoloval s hříšníky, opilci a prostitutkami. (…) Šlo mu o to setkat se s lidmi tam, kde právě byli, a vyzýval je k následování. Nenosil divné oblečení, nepřijímal lidi v posvátných prostorách, on byl s lidmi v jejich prostředí. Ježíš je stále stejný. Je s námi všude tam, kde jsme. Zajímá ho náš život, zajímáme ho my. Jednoduše proto, že nás miluje. A to v takovém stavu, v jakém se právě nacházíme.“
Takto popisuje našeho Pána Hana Pinknerová v úvaze „Dobrá zpráva z hospody: Církevní skandál, který může prospět“ (17. 2. 2025). Já k tomu říkám hlasité ano a amen. A myslím, že podobně by souhlasili i mnozí z těch, které debata o vhodnosti a legitimitě eucharistické mše, slavené Markem Váchou v „hospodě“, odsunula do pozice staromilců a zákoníků. Myslím, že je to škoda. Mám totiž za to, že debata, která se prohnala křesťanskými sítěmi, se v mnohém podstatném míjela s podstatou věci.
Není totiž vůbec sporu, že Ježíš chodil do hospod, jedl tam a pil a rozmlouval s těmi, kdož tam pobývali. Chodil za hříšníky tam, kde je bylo možno nalézt. Amen! A v tomto máme Mistra nepochybně následovat. O to přece ale ve sporu vůbec nešlo! Málokdo si povšimnul, zvláště nekatolíci pro takové věci nemívají příliš cit, že mnozí z obhájců „liturgických předpisů“ nesměle namítali, že ano, Ježíš chodil do hospod a radoval se na svatbě a všude tam svědčil o Otci – nicméně eucharistii, památku Večeře Páně, neustanovil v hospodě, ani s partou „hledajících“ kámošů, ale v přísném soukromí, kam měli přístup pouze vyvolení.
Pouze jim poodhalil nejtajemnější div novozákonního křesťanství, uzavření Nové smlouvy vlastním Tělem a Krví, a učinil tak stranou davu, v intimitě důvěrného společenství těch, kteří byli do věci zasvěceni, kteří měli šanci porozumět tomu, čeho byli účastni… Ne náhodou byli v prvních staletích církevních dějin k eucharistii připouštěni pouze pokřtění křesťané. Církevním otcům bylo totiž zřejmé, že eucharistie, Večeře Páně, není misijním nástrojem, nýbrž „pokrmem na cestu“ pro již obrácené a pokřtěné. A já, sám nekatolík, jsem nakloněn v tomto bodě souhlasit.
Ať se tedy farář Marek Vácha v hospodě modlí, čte Bibli, káže evangelium, volá k pokání, křtí, žehná pokrmům či vodě, pomazává olejem, vzkládá ruce, zpovídá a uděluje rozhřešení a dělá cokoli, k čemu jej povede Písmo, svědomí a Duch Boží… Ale ať pro všechno na světě nevysluhuje svatou eucharistii! Myslím, že v tomhle byl pravý bod sporu, a tohle namítal pan arcibiskup a jeho liturgická komise. Škoda, že v hluku všelijakého vyřizování politických, církevních a personálních účtů tento úhel pohledu zanikl. Pro úplnost a s ohledem na pravdu si dovoluji jej vrátit do hry.
Ano, ano! Děkuji. Je to věc, která i mně poněkud unikala. Jak požehnané nedopatření! Zdá se, že nám pomůže najít onu zásadní podstatu toho, k čemu někdy přistupujeme možná příliš profánně a jindy zase se zatížením jakousi magickou mystikou a okázalostí, které tolik připomínají posvátné rituály pohanských náboženství.
Jde o intimitu, o blízké přátelství s někým, kdo nás nepředstavitelně převyšuje, ale snížil se k nám, aby sloužil a úplně se obětoval vydáním do našich rukou aby nás zachránil, ke kterémužto přátelství smíme být naprosto nezaslouženě přizváni i když toho nejsme hodni. Ale Láska to neřeší a navlékne prsten nezdárnému uličníkovi, když uzná, že pochybil.
Ano, nepodobá se to té mši v hospodě, která se od jiných lišila jen kulisami a rekvizitami. Takže se to vlastně podstatou neodobá žádné mši. I tam smějí čumilové přihlížet něčemu, čehož význam nechápou. A mně by fakt zajímalo, jak se v tom cítí Ten, o koho jde, Pán Ježíš. Na Něm záleží. Je mu to žinantní? Nebo Ho to uráží? Měli bychom ho v tom víc následovat a dělat to v pronajatém pokoji cizího baráku, nebo aspoň v motelu? Mně jste pomohl si uvědomit, že jde o intimitu v Jeho přítomnosti, ale také v blízkém společenství ostatních následovníků, jak svědčí Písmo: “byli pospolu a lámali chléb”. Jestli tam chybí ta intimita a pospolitost následovníků (jakože pohříchu něco chybí), nenahradí to ani pompéznost, pieta, či vznešená obřadnost.
Je to už spousta let, kdy jsem chodil na náboženství, ale pamatuji si, neručím za přesnost, že Ježíš mimo jiné také prohlásil, že kdo se chce přiblížit Bohu, nemusí k tomu vyhledávat vznosné chrámy, ale může k Bohu promlouvat i ze skromnějšího prostředí, třeba své chatrče, nebo odkudkoliv, kde se právě nachází. Tak z čeho se tady dělá problém? Je spousta lidí, kteří si Bohem i Ježíšem neustále vyplachují huby, chodí poctivě do kostela, ale žijí jako morální chátra.Těm, říkám si, nepomůže ani kdyby v kostele přespávali. Jakkoli se zapřísahají Bohem, myslím si, že ten je má tzv. na háku. A Graubnera k těm lidem také trochu počítám. Takže je snad jasné, že proti bohoslužbě v hospodě nic nemám. Konečně, bylo to na půdě Břevnovského kláštera. Jestli dodneška nikomu nevadilo, že se tam vaří pivo, a je tam hospoda, tak nač ta bouře ve sklenici vody? Pardon piva.
Nemyslím si to. Jako katolička si nemyslím, že by se z eucharistie, kterou stejně plně nepochopím, mělo dělat něco, čeho by měli být účastni jen vyvolení a co by se mělo skrývat před ostatními.
V okamžiku, kdy se Ježíš stane částí našeho těla a duše, je dobré dát mu především prostor. Lidé, kteří eucharistii nepřijímají, také přijímají Boha svou myslí a srdcem v jeho slově, nevěřící pak ve své svatyni duše a s pomocí svědomí. Bůh není závislý na žádném ze způsobu, který jsme si jako věřící určili za správný, vane kde chce a jak chce.
Proto i debaty o bohoslužbě v hospodě považuji za malicherné, kdy se lidské učení o tom, co má jak probíhat nadřazuje Boží moci, která je nade vším a nezávisí na našich pravidlech, předepsané úctě zrovna tak jako nezávisí na pohanské magii.
Vácha byl trnem v oku, mše v hospodě byla záminkou k jeho odvolání. Nic víc v tom nevidím.
Petráček a dějiny církve na teologické fakultě byly trnem v oku, proto byl odvolán a obor je určen k likvidaci.
Pravda, která osvobozuje a je nutná pro smíření, není žádoucí.
Nic víc v tom nevidím. Vše ostatní, včetně nabádání věřících, aby si stěžovali, jsou tanečky kolem hranice, kterou si církevní moc u nás zapálila pro své nejlepší.
Boží moc nezávisí na pravidlech, pravidla však mají sloužit k řádu. Z tohoto důvodu ani debaty o tomto tématu nejsou úplně malicherné. Pan Floryk něco podstatného připomněl, zajímavý úhel pohledu. Na P. Váchu je jen víc vidět. Není to poprvé, kdy nekatolík má na katolické záležitosti mnohem vyváženější pohled než někteří katolíci. Duch působí, jak chce, proto v každé křesťanské tradici najdeme různé způsoby oslovení. Duch působí i mimo křesťanství. Celkově má každá církev nějaký řád. Zde je problém v komunikaci, nikoliv v pravidlech. I Vy jste se do této malichernosti zapojila .
Špatné chování ke členům církve (či ke komukoli jinému) není malichernost, malichernost je zákonictví a farizejství, které odsuzoval Ježíš. Vždy mu šlo o konkrétní lidi.
Pokud někdo nadřazuje lidský řád ( mešní řád není dám Evangelii) nad člověka (nad lidi, o které se Vácha i Petráček starali), je nutné toto chování kritizovat. Tomáš Halík si stěžoval, že týden nespal (zodpovědně čte všechny reakce lidí a lidi, o které se Vácha staral, nazval sirotky).
Samozřejmě že uznávám pravidla, ale mají sloužit člověku, chránit před nebezpečím nebo agresory. Zde, v této nejdůležitější věci, církevní moc selhala a maskuje to poukazováním na ptákoviny.
Podstatné je, že daná mše byla pouze záminkou k odvolání Váchy, který je také jen člověk, ale člověk, který pracuje jak nejlépe umí, navíc církev mrhá jeho obdarováním od Boha – byl obdarován právě proto, aby lidem sloužil.
Napsala jste, že debaty o bohoslužbě v hospodě považujete za malicherné. Proto píšu, že jste se do této malichernosti zapojila, protože tyto debaty také vedete. Nemám nic proti kritice, ta však musí být konstruktivní. Debatě nepomůže podsouvání pohnutek druhé straně. Tímto nic nevyřešíte. Církevní debata o této záležitosti má hlubší kořen – ani P. Vácha si nemůže dělat, co chce, je vázán pokyny zaměstnavatelů (civilně řečeno). Ty porušil, protože nesloužil ekumenickou mši, ale katolickou. Veřejnost se v tom nevyzná, ani někteří věřící sami ne, takže jim je to jedno. Mně osobně mše v hospodě nepohoršila, mám pro ni pochopení. Faktem však zůstává, že P. Vácha není mučedník, ani se za něj nechce považovat. Navíc se s arcibiskupem vzájemně omluvili, a na tom je třeba stavět. Na internetu jsou i kritiky této omluvy, avšak prohlášení, že druhé straně šlo o to a o to nejsou nikdy konstruktivní, spíš lidi rozeštvávají. Nevěřím, že byste to zde s biskupy vyřešila, musíte jít jinam a svou konkrétní kritiku přednést panu arcibiskupovi.
Ta vaše věta o tom, že každá církev má svůj řád. To je opravdu pozoruhodná myšlenka! Nevím, co by Ježíš asi na tento váš argument řekl, kdyby měl možnost se vyjádřit. Pochybuji, že jeho úmyslem byl vznik nějaké církve. Natož s řádem! První křesťané, to bylo spontánní hnutí lidí, kteří se nebáli za svou víru obětovat i svůj život. Až později někdo s podnikatelským duchem přišel na to, že z víry by se mohl stát i slušný kšeft, a vznikla první církev. A hned přišel řád! A každá církev má svůj, aby se to nepletlo. Já osobně nejsem příznivcem církví, i když si myslím, že křesťanem jsem i se svými chybami a neřestmi. Ale z těch se budu zodpovídat tomu nejvyššímu, já říkám někomu tam nahoře, ne ve zpovědnici někomu, kdo z nějakého neznámého důvodu má údajné právo na odpuštění. Kdo vůbec vymyslel takovou ptákovinu? To je ten řád? Vždyť je to dílo lidí, kteří si vymysleli nějaká pravidla pro fungování organizace, která je živí! Víra je víra, a ta není na kšeft! Řád, neřád.
Záleží na tom, co si každý pod slovem “řád” představuje. Myslím, že Ježíš by s tou myšlenkou neměl problém. Vždyť i do Ježíše vkládají lidé své představy. Pro jedny je to rebel, pro druhé Mesiáš, pro další cool týpek, pro jiné zase slovo v nadávce, pro další zase něco a tak bychom mohli pokračovat. Pokud píšu o řádu, nemám na mysli dominikány nebo jiné, ale opak anarchie. Ani v rodině si lidé nemohou dělat, co chtějí, každá organizace má svá pravidla včetně církví, v pracovních podmínkách také nelze, aby všichni rozhodovali. Když se setkávám s lidmi, tak např. děti z tzv. volné výchovy si dělají, co chtějí, a tím obtěžují např. v kavárně okolí. O tomto řádu píšu. Řád není nic proti víře, i v prvotní církvi existovali lidé, kteří dělali to, co jim bylo určeno, např. diakoni, starší, biskupové, apoštolé. A to nic nemění na tom, že Ježíš měl rád každého člověka a mluvil k němu jeho řečí a někdy navzdory společenským pravidlům. Pokud se někdo nechce nikomu podřizovat, má svobodnou volbu v církvi nebýt, to je každého věc.
Mně to silně připomíná jeden můj dřívější poznatek. Uvědomil jsem si, že zdvořilost je něco jako protéza za uhynulé laskavost, vstřícnost, ochotu či úctu. Zdvořilost tyto opravdovosti dokáže vnějškově napodobit těm, kteří hledí na to, co mají před očima, ale nevidí do srdce. A podobně je to s řádem. Člověk, kterému víra nestačí na to, aby se nemusel obávat, se potřebuje nějak zajišťovat jako ten pošetilý sedlák, co si postavil sýpku a myslel, že už má vystaráno. A tak si vytváří všelijaké zajišťující mechanizmy. Nebeské království je mezi námi jako možnost podřídit se dobrému Bohu, kterého žádný neviděl a jakákoli snaha o Jeho vystižení je Jeho karikaturou a porušením druhého přikázání (o činění si obrázku). U Boha není anarchie, ale ani něco, v čem by si libovali autisté fixovaní na pravidenost a zavedené pořádky. Na nich můžeme vidět jak snadno může vymyšlený systém zkostnatět a stát se patologickým.
To, že někdo přistupuje k eucharistii nebo k Večeři, z něho ještě nečiní autistu. I autisté jsou Boží děti. Která církev ještě podle Vás není kostnatá? Existuje nějaká?
Trošku jste to otočil, ale nezlobím se, protože vnitřní nejistotou trpí každý, nevyhýbá se ani svatým, či biskupům. Plná sýpka, dělat vše co mám a jak mám, zůstat jako věrný syn u svého otce (a zlobit se na bratra i na milosrdného otce), dodržovat počet kroků o šabatu nebo cokoli jiného, není záruka.
Když ublížím svém bratru, cizinci, kterého zbitého překročím, komukoli, stává se toto vše falešnou představou o sobě a své dobrotě. A druhým ubližujeme často. Je nutné rozlišovat pouhé lidské zvyky, pravidla od podstaty.
Proč byste se měla zlobit? To nechápu, nějak se Vás můj komentář dotkl? O žádné vnitřní nejistotě nepíšu. Proč člověk dělá různé věci, nemůžete vědět, jen předpokládat. Lepší je ale si to ověřit. Co se mě týče, na dlouhé vypisování nebyl čas. Dnes mi přišla zpráva, že mi zemřel blízký člověk, takže se budu věnovat tomuto.
Určitě s Vámi souhlasím, že pouhé dodržování pravidel není podstatou věci. Sobotní kroky, mluvení jazyky, víra v předurčení, chození do kostela, nejezení vepřového nejsou samy o sobě spásou. Píšu jen o tom, že věci, např. řád, má svůj význam. Pokud má společenství fungovat, neobejde se bez určitého řádu.
Určitě jako křesťané ubližujeme, od toho však funguje omluva. Tohoto “institutu” využili pánové Graubner a Vácha. Už mám i nějaké reakce, kdy tato omluva vypůsobila smíření mezi jedinci znepřátelených táborů Graubner x Vácha. Ne každý v církvi, kdo nějak do svého života včlenil řád, je vnitřně nejistý. Není to takto jednoduché.
Autisty budu mít i v týmu, který povedu. Pracují dobře, jen mají své specifické potřeby. Mají i své city, jen je prožívají jinak. Srovnávat autisty ke zkostnatělému a patologickému systému považuji za naprosto nemístné a nekřesťanské.
Pan jiří psal, že u Boha není anarchie ani autistické fixování na pravidelnost a zavedené pořádky.
Vy jste napsal, že ze člověka nečiní autistu přijímání eucharistie.
Tím jste se dotkl i mne, protože jste jeho názor otočil, podsunul jste to, co nebylo myšleno, namísto toho, abyste přemýšlel.
Existuje stručná útlá knížečka “Karikatury Boha”, kterou napsala Kateřina Lachmanová. Ukazuje to, jak si z Boha činíme karikaturu podle našeho psychického nastavení. Následkem toho je, že karikatury Boha, které ukazujeme druhým, druzí nutně musejí odmítat. Výsledkem je, že bráníme lidem, aby po Bohu toužili a hledali jej.
S větou, kterou citujete od pana Jiřího, naprosto souhlasím. Nesouhlasím s jeho přirovnáním autistů ke zkostnatělému a patologickému systému, protože tito lidé věci jen prožívají jinak. Z mé dlouholeté práce s nimi vznikla i písemná práce. Mají omezení, které je limituje, proto potřebují, aby vnější okolí alespoň trochu vědělo, jak se jim přiblížit. Nepřijde mi vhodné se do autistů navážet.
S eucharistií je zřejmá souvislost, protože vidíme-li autisty v zkostnatělém systému mše, je dobré připomenout, že ne všichni, kdo k eucharistii přistupují, jsou autisté. Komentář pana Jiřího je především v první části filozofický, aniž by pojmenoval, koho nebo co tím myslí. Obecné řeči o zdvořilosti a laskavosti. Právě z takových komentářů pak vznikají nedorozumění.
Píšete, že podsunuji a nepřemýšlím. Dokonce jste mi přisoudila vnitřní nejistotu. Není to ukázkové podsunování? Píšete, že se nezlobíte, a potom píšete, že jste dotčena. Já se Vás určitě dotýkat emocionálně nechci. Zkuste si uvědomit, jak funguje projekce. Každý z nás vidí svět svýma očima a reaguje jinak. Vy nesouzníte se mnou, já s Vámi. Čí svět je ten bez karikatury? Kdo to rozsoudí? Takhle to nefunguje. Člověk sám bude vždy karikaturou, protože jednou jsme nahoře, podruhé dole. Pro jednoho budou moje komentáře nepochopitelné, pro druhého Vaše. A přitom může jít o společný zájem, totiž poznávat Boha ve všech jeho podobách.
Myslím si, že to nebylo navážení, jen trefné přirovnání. Jsou autisté, kteří musejí být na každou změnu připravováni a stejně je to pro ně stres, úzkost a jsou lidé políbení aspergerem, kteří (zvláště dívky) se snaží svou jinakost maskovat.
Největším problémem je černobílé vidění – s obtížemi přijímají, že něco udělali špatně, protože by ve svých očích nebyli dobří, ale zlí a také to, že pravdu mohou mít i lidé dvou různých názorů. Jen zjednodušeně, jsou různé intenzity autistického myšlení, které se navíc spojují s individuálními povahami, rozdílným intelektem a především s rozdílnou intenzitou slepoty v sociální oblasti. To nepopírá citový život autistů, hloubku, kterou neumějí dát najevo a když dají, je to pecka.
A právě zde se pan jiří strefil. V církvi převládalo a stále je černobílé myšlení – My a nevěřící, spasení a zatracení, my a “heretici”, my a hříšný svět, my a liberální demokracie, my a ničitelé rodiny apod.
Lidé, kteří lpí na formalitách které nejsou nutností, často trpí slepotou, co se týká vztahů. Chápu lidi, kteří tvrdí, že v latinské liturgii je více přítomný Bůh, prožívají to tak. Nechápu lidi, kteří nadřazují nad vztahy formality, teorie nebo církevní učení. Navíc se často mýlilo – upalování, třídění na ty, kteří těžce hřeší například tím, že odmítají učení církve, nebo se narodili jiní a chtějí žít ve vztahu, protože nebyli povoláni k celibátu. Domácí násilí, zneužívání, agresivní vraždění nemůže být pro církve méně zásadní, než učení, nebo předpisy. Pokud je, je autistická.
Pokud člověk vyjádří, že se mu něco nelíbí, nebo se ho něco dotklo, ještě to neznamená, že vidí svět jen černobíle a autisticky. Rozebírá to podcast Bez filtru, kde proběhla autorská debata i k této mši. Možná budete překvapena. Naopak černobílé myšlení spatřuji spíše v tom, když jsou lidé vyjadřující se kriticky k této mši automaticky zesměšňováni. Problém je i na druhé straně, avšak kritici jsou v menšině a odsudek jich je častější. A jako vždy je nejméně slyšet skupina v mainstreamu. Osobně s tou mší problém nemám, jen beru vážně i připomínky těch, kteří s tím nesouzní. Mělo by to tak být z obou stran, ale spíše jsme svědky černobílého myšlení v tom, kdo je ten černobílý. Já v církvi s černobílým myšlením nežiju, má církev je katolicky pestrá. A ti, kteří jsou pouze černobílí (v některých případech je černobílá jedině možná), potřebují zpětnou vazbu formou adresné připomínky, jak k tomu vyzýval prof. Halík, nikoliv formou komentů v diskusích. Nastínila jste velmi zajímavá další témata, ale já už se jim věnovat nebudu, postní dobu plánuji využít jinak a spíš s reálnými osobami. K Vašemu komentáři by se dalo mnohé napsat, včetně zkomentování komentu pana Jiřího, ale již se tomu nebudu věnovat z důvodu postního úmyslu a smysluplnějšímu trávení času se skutečnými osobami. S něčím souhlasím, s něčím ne. A Vy asi víte, s čím nadále ne -:). Každopádně děkuji za Váš úhel pohledu.
Přesné vyjádření. Autisty znám dost dobře, rituály, které jsou narušeny, musejí opakovat, protože jim skýtají bezpečí, ochranu ve složitém světě, kterému dostatečně nerozumějí, který je svou nejednoznačností mate, především v sociální oblasti.
A církev (církve) jednají obdobně – to, čemu nerozumíme a není jednoznačné si zjednodušíme, uděláme více černobílé, zahalíme do pravidel. Naivně si myslíme, že pravidla, určité zbožné úkony, určité modlitby nám zajistí jistoty po smrti.
Nic nám jistotu nezajistí, je třeba žít v nejistotě a zároveň v naději. A svědomím, že nejde jen o naše bubliny, ale o všechny.
Píšu to poznamenaná tím, že v mé církvi je rozšířeno – modli se to a to a pomůže to, když budeš dělat to a to, zajistíš si nebe. A co ostatní, ti jsou vzduch?
Slovo církev, či spíše jeho řecká podoba je na různých místech Nového zákona jako označení společenství Kristových následovníků, kteří se scházejí a navzájem znají (jsou z jednoho města) a věnují se společně duchovním aktivitám. Konkrétně se píše například o modlitbách a lámání chleba, ale popsané jsou v Písmu i jiné aktivity. Tím nijak nezpochybňuju Vaše připomínky (poněkud schematizované) k úpadku, který v církvi v průběhu času nastal. Také bych souhlasil, že nebeské občanství je spojeno s říděním se Boží vůlí, ke kterému není potřeba přidávat žádná pravidla, která mají navíc tu nevýhodu, že je lze naplňovat i jen formálně. Tu Boží vůli poznáváme primárně z Jeho Písma a tam se dozvídáme, že do ní rozhodně nepatří stranění se ostatních následovníků Krista. Teprve snášením toho, co nám na nich nesedí, se učíme lásce.
O úpadku církve nepíšu. Jinak už raná církev už záhy začala hledat ve svých domech bohoslužebný prostor (scházeli se po domech). Já souhlasím s autorem.
Již jsem o tom psal na jiném místě, ale myslím, že neuškodí to zde přpomenout. Četl jsem za svého mládí o knězi(!), který prošel německými koncentráky. Po osvobození prohlásil, že poté co poznal “dobrodiní” svých věznitelů, se rozešel s Bohem. Na otázku zda to znamená, že přestal věřit, odpověděl, že ne. Ale že při tom, jakých nelidských hrůz a utrpení byl svědkem, kladl Bohu otázky, na něž nedostal odpověď. Proto se tento, asi v tu chvíli již bývalý duchovní, s Bohem rozešel, věřit však nepřestal. Co myslíte, jaké otázky Bohu asi v tom nepředstavitelném svinstvu kladl? Týkaly se Boží vůle, ke které není třeba přidávat žádná pravidla, či nějaké jiné? Já osobně jsem tenkrát dost dobře nepochopil ten paradox, rozejít se s Bohem, ale nepřestat věřit. Je to složité, ale pak jsem došel k názoru, že on se Boha nezřekl, pouze se s ním rozešel. Je-li v tom rozdíl, ať si každý přebere sám. Jen si od té doby říkám, co všechno se dá alibisticky skrýt za Boží vůli, jenom proto, abychom si zachovali jakýsi falešný pocit vlastního čistého svědomí. A k tomu nepotřebuji žádné pseuodovědecké, rádoby učené, “odborné” kydy o víře.
Ano, naprosto souhlasím, že snášením nedostatků druhých se učíme lásce. Písmo je jen věcí služebnou, ne podstatnou. Než vzniklo Písmo, lidé museli Boha nějak poznávat a šlo to. Tím nijak nezpochybňuji význam Písma, jen ukazuji, že bez něho to jde, bez Krista však nikoliv. Pan Floryk jen připomněl, že Večeři Páně ustanovil Ježíš nikoli v hospodě, ale v ústraní a slavil ji se svými následovníky, ne s hledajícími. V některých církvích najdete slavení VP včetně tzv. hledajících, případně jinověrců, jiné Vás k VP jako nečlena nepustí. Co se týče katolické mše a eucharistie, ta není v prvé řadě určená k misijnímu působení, přesto však mám zkušenost, že každým rokem osloví někoho z města. Žádný chrám nikoho nespasí sám o sobě, ale i v tom chrámu je Bůh, protože ten je všude. A i v prvotní církvi musel Ježíš své učedníky poorganizovat, když chtěli ta nejlepší místa v jeho království.
Správně, Duch působí jak chce. Jen my si děláme pravidla a pořádky.
Bůh není Bohem chaosu. Každá církev má svůj pořádek, i když si myslí, že ne. To je fakt, ne názor. Někde Vás k Večeři pustí jako nečlena, někde ne. A tak je to v pořádku.
V tom, JAK se to seběhlo, právě ten “řád a ducha” vidím. V katolické církvi je snad nejvíc vidět to “my” a oni (laici). A u eucharistie to platí zvlášť. Je možné mít společnou ekumenickou pobožnost, ale těžko společnou eucharistii. V jejím chápání nelze slevit ani o chlup, protože by se to dotklo podstaty víry. Buď věřím primárně v moc přesného konání obřadů, kněží a organizaci, nebo ve Spasitele. V prvním případě je každá odchylka přímým ohrožením. A ten problém není zdaleka jen v katolické církvi.
Hledal jsem v Novém Zákoně ustanovení novozákonních kněží. Asi špatně. Apoštol Petr říká všem křesťanům bez rozdílu: “Vy jste královské kněžstvo…”. A proto ta silně podrážděná reakce.
Z toho si nic nedělejte, na internetu jsou podráždění skoro všichni. Pokud by mě přepadla touha rozeštvat lidi, pošlu je na křesťanský web. Samozřejmě tuto touhu nemám, ani nic takového neplánuji. Prostě Vám vadí některé věci, proto jste je vyhrotil a postavil do falešného dilematu. Tyto věci vadí i některým katolíkům. Avšak Spasitel a obřady se nevylučují. Nakonec i přísní odpůrci obřadů slaví Večeři Páně. Lámání chleba je o tom lámat se pro druhé – to čiňte na mou památku. Každá církev interpretuje to, co čte. Ani dnes neděláme vše, co v novém zákoně. Neznám nikoho, kdo by dal svůj majetek apoštolům. V ČR jsme lakomí, ale takový evangelista televizní americký si přijde na své. Možná se nám nemusí líbit, že často VP i eucharistie je v ústraní věřících. Začal s tím ale Ježíš – my a oni. Věřícím dal posilu, nevěřící stále hledal. Tedy nic ani z pohledu dnešní doby nepřístojného. Mše v hospodě není nic špatného, jen ji musí schválit biskup. I v zaměstnání rozhoduje zaměstnavatel. Ani novozákonní církev si nedělala, co chtěla. V Korintu byl chaos, tak apoštol přikazuje ženám ve shromáždění mlčet, Ananiáš a Zafira si ponechali kus pole, tak je Bůh zabil, jsou ustanoveni diakoni, starší, biskupové, ženy mají plíst a neplíst se do cizích záležitostí (s nadsázkou), muži mají přikázáno při modlitbě zvedat ruce atd. Vždy je třeba interpretovat to, co čteme. Ten špatný nebývá zpravidla jen jeden. A ten dobrý taky ne.
Souhlasím s tím, že určitý řád musí být. Jde o to, jaký. Celý průběh PO hospodě mne rozhodně nepřesvědčil o tom, že došlo k dodržení “firemní kultury”. Ta se hledala jako argument až následně.
Církev není firma. Nebo je? Měl by tam být znatelný rozdíl. Směrem k organizaci “firmy” budiž. Potíž vidím v tom, když se management staví mezi Boha a věřícího s tím, že “bez nás to nepůjde, protože MY tady Boha zastupujeme”. V dnešní době už to naštěstí jde, každý má možnost volby. I v dnešní době to ale má řada věřících a nejen katolíků tak, že co řekne duchovní, je svaté. Není. Kdyby bylo, neslyšeli by starozákonní kněží “neznám vás”. Mnozí novozákonní dopadnou stejně. Co s tím má laický věřící dělat? Komu věřit, když každá církev tvrdí něco jiného. A i uvnitř církví jsou rozkoly. Kdybych měl Boha posuzovat podle církví a hlavně jejich managementu, nikdy bych se věřícím nestal.
Můj táta udělal tu nejlepší věc, co mohl. Dal mi k ..náctým narozeninám Bibli a řekl: “Čti, hledej, víru musíš najít sám.” Řídím se tím dosud a tak to zůstane. Celá léta jsme jako rodina bez církevního zařazení a vůbec nám to nechybí. Navštěvujeme společenství, které s tím nemá problém a my nemáme problém podpořit jakoukoli dobrou aktivitu bez ohledu na církevní ohrádku.
O tom, jak interpretovat bibli, pojednává výborná kniha Historie Bible. Není katolická, je anglikánská, tedy by mohla být pro Vás zkousnutelná.