„Farnost nesmí být divadlo jednoho herce,“ říká Vladimír Záleský, který je už dvacet let farářem ve Ždáru nad Sázavou. V rozhovoru pro podcast Příběhy bez filtru mluví o přehnaných nárocích na kněze, svých zkušenostech s odstraňováním pocitu, že musí zvládnout všechno, nebo o tom, jak jsou pro něj důležitá přátelství.
„Lidi chtějí pana faráře, který bude mladý, ale zralý. Bude to umět s mládeží a bude pořád s děckama na horách, ale neměl by opouštět faru a být pořád dostupný. Měl by být empatický k nemocným, ale taky manažer a motivovat lidi kolem sebe, měl by být dobrý učitel, výborný liturg, mít společenský přesah, umět jednat s politiky, podnikateli a nevěřícími, přijmout bezdomovce,“ vypočítává Šagi, jak Vladimíru Záleskému říkají nejen jeho skautští přátelé, co všechno podle něj lidé požadují od svých kněží.
„Co s tím? Pokud se budu snažit všem vyhovět, nutně nastanou tlaky. Nemůžu uspokojit všechny lidi v jejich potřebách. Potom to sklouzne k perfekcionismu, ke kterému mám sklon třeba já. Ale to se nedá dlouho unést a je to cesta k vyhoření.“
Podle Záleského je důležité, aby kněz uměl sám sobě přiznat, že neumí všechno. A aby dokázal poděkovat za lidi, kteří umí věci dělat lépe než on sám. Dodává, že na tahu jsou ale často také farníci a další lidé kolem kněze. „Pro kněze je hezké, když se cítí přijatý a neklademe mu hned nějaké podmínky. Zraňující pro něj je, když se pořád mluví o tom, jak to dělal jeho předchůdce nebo jak se to dělalo u sousedů.“
Za jednu z nejpodstatnějších věcí pro kněžský život považuje žďárský farář přátelství. „Běžný muž má totiž zpětnou vazbu v rodině nebo v práci s kolegy. Kněz to tak nemá a dát mu to nemůže ani farnost. A nefunguje ani rodina, ze které jsme vyšli, maximálně jednou za čas navštívíme rodiče s vyplazeným jazykem.“
Podle Záleského se potom kněz mezi lidmi setkává s dvěma krajními postoji. Je to na jedné straně úcta daná svěcením a společenskou rolí, na druhé straně ale nepotřebnost a pohrdání. „Mezi těmi dvěma postoji je pravdivá odezva, která nám kněžím může chybět. A mojí první starostí je, aby nechyběla. A proto si taky hodnoty přátelství a mých přátel považuji pořád víc. Protože tam dostávám zpětnou vazbu.“
Celý rozhovor s Vladimírem Záleským z cyklu Když celibát bolí, můžete poslouchat v podcastových aplikacích na profilu projektu Bez filtru nebo na webu bezfiltrupodcast.cz. Rozhovor připravil Ondřej Havlíček.
Autor: Ondřej Havlíček