Asi nějak stárnu, přemýšlela jsem, když se mi zase nepodařilo na první pokus odemknout dveře od našeho bytu. Zdálo se mi, že moje prsty slábnou, občas mě pobolívají klouby i zápěstí. Musela jsem vždycky na dveře pořádně zatlačit druhou rukou, aby se zámek uvolnil. Když jsem nesla nákup a měla jsem jednu ruku plnou, často jsem chvíli dveřmi marně lomcovala, než se mi podařilo odemknout.
Musím se sebou něco dělat, jinak se jednoho dne nedostanu domů, napadlo mne. Začala jsem si natírat klouby kostivalovou mastí. To mi poradila kamarádka, co se vyzná v bylinkách. Doporučila mi k tomu i čajovou kůru z přesličky a kopřivy. Poctivě jsem si vařila čaje a masírovala jsem si ruce tou mastí. Klouby přestaly bolet, ale na moji schopnost odemknout zámek na dveřích od bytu to nemělo žádný vliv. Pořád mi to nešlo.
Dnes jsem se vracela z práce domů fakt unavená. Cítila jsem se promrzlá a hladová. Nesla jsem tašku plnou věcí ze cvičení a taky prázdnou plastovou misku od svého oběda. Nebylo to těžké, ale byla to taška navíc. Předem jsem se obávala, jak se mi podaří otevřít si dveře. V nejhorším případě zazvoním na manžela, plánovala jsem si. Vstrčila jsem klíč do zámku a otočila jím. Šlo to úplně hladce a snadno. Odemkla jsem, otevřela dveře a vstoupila do předsíně. Odložila jsem tašku s věcmi a zouvala jsem si boty. To je zajímavé, že jsem odemkla tak lehce. Že by ty čaje a masti najednou tak fungovaly? Svlékla jsem si bundu a vešla do kuchyně.
U večeře se manžel jen tak mimochodem zmínil, že trochu prošplíchl zámek silikonovým olejem. Odemykalo se mi líp? No to bych řekla! Vřele jsem mu poděkovala. Pak jsem si uvědomila, že jsem zase narazila na jednu vydřenou dráhu ve své mysli. Jsem zvyklá, že když mi něco nejde, považuju to za svou chybu. Když mi nekyne těsto, nejde mi zahrát obtížné místo skladby, nevyrostou kytky, které jsem zasadila, nebo se mi nedaří odemknout zámek u dveří, dělám asi něco špatně. Je to moje vina. Ona to ale nemusí být moje vina! Některé dráhy v paměti je potřeba přeorat.
