Boží dobrotu můžeme vnímat už tady a teď

Spása je jedním z klíčových pojmů křesťanské víry, ale co vlastně znamená v dnešním světě? Teolog Ondřej Kolář v rozhovoru pro Český bratr vysvětluje, proč je spása nejen otázkou posmrtného života, ale i každodenní reality. Jaký význam má pro současného člověka? Jak souvisí se svobodou a proměnou světa? A proč bychom se neměli bát mluvit o svatosti?

Dnes bychom spolu měli mluvit o spáse. To je ale složitý pojem. Mohl bys proto, prosím, nějak krátce objasnit, co to ta spása v náboženském slova smyslu vlastně je?

„Spása“ patří k tradičním křesťanským slovům, která vnímáme jako nezbytná, ale zároveň jim naši současníci už moc nerozumějí. Proto je my faráři a teologové musíme neustále překládat do dnešního jazyka. Když mluvím o spáse, používám slova jako „vysvobození“, „svoboda“, obnova“, „nový život v Kristu“. Nejvíc se mi líbí slovo „svoboda“ – ve smyslu osvobození ode všeho, co člověka spoutává, užírá, co mu bere jeho pravé lidství. 

Tématu spásy jsme se v našem časopise věnovali už v předchozím čísle (ČB 11/2024). Zatímco „eschatologická spása“ se týká toho, co s námi bude po smrti, v tomto čísle se zabýváme jejím přítomnostním rozměrem. Proč pracovat se dvěma rovinami spásy? 

To rozdvojení je dáno už samotným příběhem Ježíše Krista, o kterém vyznáváme, že lidem přinesl spásu, zároveň ale vnímáme, že na tomto světě se spása ještě naplno nerealizovala. Někdy se dokonce v tomto kontextu hovoří přímo o „rozdvojené eschatologii“. Žijeme v takovém zvláštním mezičase, kdy to podstatné pro naši záchranu už Bůh udělal, ale zároveň stále čekáme na dovršení toho všeho. Proto se bez této rozdvojenosti neobejdeme a musíme přemýšlet nejen o tom, co nás čeká po smrti, ale i nad tím, co spása znamená teď a tady. 

Je tedy spása posmrtná a spása přítomnostní tatáž? Nebo existují nějaké dvě „spásy“?

Sjednocujícím prvkem je Bůh sám, který dává spásu ve všech časech, tedy tu přítomnou i budoucí. Teologie pracuje s pojmem „předjímka“ (aniticipace), která říká, že už v přítomných dějinách dokážeme zakusit něco, co nás v plnosti čeká až v budoucnu. Hezky je to v písni Sváti Karáska: „V žití tvém dnes každá radost tvá / radost tu úplnou předjímá.“ Příběh o Káni Galilejské je přímo o tom, že už teď můžeme zakusit něco z Boží dobroty, která nás naplno čeká až na konci. 

Jakou roli hraje v přítomnostní rovině spásy Kristus? Je bez něho spása světa nemyslitelná? 

Spásu samozřejmě zažíval už starozákonní lid. Vyvedení z Egypta je čin spásy par excellence, je v něm silně přítomný právě onen motiv svobody. Hovořit o tom, že v době před Kristem není možné najít žádnou spásu, by bylo hodně odvážné tvrzení. Bůh různým způsobem lidi zachraňoval, vysvobozoval a dával jim poznat svoje milosrdenství už před Kristem. Jako křesťané však věříme, že teprve s Kristem se spása zjevila v plnosti. A tak víme, v čem ta spása spočívá. Kristus je měřítko, podle něhož můžeme rozlišovat, co spása je, a co není.

Těžko se představuje, že jsme spaseni už teď. Podle stavu věcí na světě to tak moc nevypadá. A ani na nás samotných to moc vidět není. Už Friedrich Nietzsche si kdysi rýpnul: „Věřil bych v toho vašeho Vykupitele, kdybyste vypadali víc vykoupení.“ Jak můžeme poznat, že se spása už děje? 

To je těžká otázka, protože se u ní snadno sklouzne k hodnocení lidí podle toho, jestli jsou opravdu ti správní křesťané, správně spasení. Třeba v letničních církvích se často objevuje důraz na jistotu spasení. Ptát se, jestli jsem dostatečně spasen, je absurdní. Nějaké pravdivé jádro v tom ale vidím. To vysvobození, které Kristus přinesl, dává do pohybu proměnu člověka i celého světa. Nedá se říct, že by se vůbec nic nestalo a život po Kristu běžel úplně stejně jako předtím. Dějiny nás často děsí, i v současnosti najdeme dostatek důvodů k tomu být skeptičtí. Přesto ale věřím, že Bůh působí spásu už teď a tady. Klíčová je v tom role Ducha svatého. Ten umí vstupovat do našich srdcí, vztahů, a proměňovat je.

Zatím jsme se o spáse bavili především ve vztahu k člověku. Vztahuje se její přítomnostní rozměr i na svět jako takový, tedy na celé Boží stvoření?

K tomu dal geniální odpověď už apoštol Pavel: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Ř 8,19–21) K tomu teologicky není moc co dodat. Vždycky mě zaráží, jak už v té době dokázal Pavel tak jasnozřivě pojmenovat věci, které teprve až my teď dokážeme podrobně sledovat a zkoumat. O ekologické krizi nebylo ještě několik staletí ani slechu. Takže ano, myslím, že spása se netýká jen lidského společenství, i když v Bibli je důraz jednoznačně na člověka.

V současnosti pozorujeme, že se okruh významu „spása“ rozšířil, používá se i v nenáboženském kontextu. Před časem např. jedna banka používala slogan „spása pro vaše finance“. Nedráždí tě to, když slyšíš obdobné marketingové floskule?

Přiznám se, že mě to nedráždí, spíš mě to inspiruje k hlubšímu přemýšlení nad tím, kdo jsou vlastně v dnešní době – škaredě řečeno – alternativní poskytovatelé spásy. Dnešním konkurentem křesťanství už zdaleka není ateismus, jak tomu bylo dřív, ale spíše různá „náhražková náboženství“. Ať už to nazveme jakkoliv, v zásadě jde o to, že člověk svoje přirozené spirituální potřeby dokáže uspokojovat pomocí jiných zdrojů, než jsou tradiční náboženství. 

Jaký je vlastně současný evangelický přístup ke spasení? Je už překonána kalvinistická teorie predestinace, anebo z ní naše spiritualita stále vychází?

Ke klasické dvojí predestinaci, jak ji najdeme v reformované tradici, se už dnes v Evropě hlásí málokdo. Konečné spasení je věc, o které nikdy nemůžeme rozhodnout, jak přesně proběhne, protože zkrátka nejsme Bůh. Je na něm, jak s námi nakonec naloží. Nemáme právo do toho zasahovat, ani příliš teologicky spekulovat. Ale máme naději. Naději, že spása je otevřena všem. Neměli bychom to konstatovat jako pevnou jistotu, ale smíme doufat ve spásu všech. Zároveň rozumím i těm lidem, pro které je naopak nepředstavitelné, že by mohl být spasen např. nějaký diktátor. I to je třeba respektovat. Bůh má zkrátka právo některé lidi do Božího království nepřijmout.

Ještě to trochu zkomplikuju. U evangelisty Matouše najdeme známou pasáž (Mt 25,31–46) o oddělení ovcí od kozlů. To by naznačovalo, že spása není pro všechny… jak bys tomu rozuměl? Co nám tím Bible říká?

Novozákonní badatel by to asi uměl vysvětlit líp. Vidím tu velkou disproporci. Textů, které hovoří o bezpodmínečném Božím odpuštění, je v Novém zákoně nesrovnatelně víc. Pasáže o pláči a skřípění zubů však nelze zcela ignorovat. Ježíš tím možná chce varovat před příliš lacinou milostí, laciným spoléháním na Boží lásku, a zvát k následování.

V Novém zákoně ještě zůstaneme. Vždycky mě děsila četba biblického Zjevení Janova. Hrůzy, jezdci apokalypsy, šelmy, přísný soud… Máme se při četbě apokalyptických textů bát? Proč používají tak exaltované obrazy? Co nám chtějí sdělit? 

To je docela paradox. Apokalyptické obrazy v nás vyvolávají děs, ale jejich intence byla přesně opačná. Měly v lidech vyvolávat naději, že i ve velmi složitých dějinných přeryvech, dobách utrpení či pronásledování, drží Bůh dějiny stále ve svých rukou a dovede je ke spáse. Ta dramata k tomu patří. Dějí se různé hrůzy, kterým nerozumíme. Žánr apokalyptických textů právě z jakési nesrozumitelnosti dějin přímo vychází. Valí se přes nás různé říše, různí vládcové, a my s tím nejsme schopni nic dělat. Ale stále je v pozadí ta naděje, že navzdory všemu Bůh svůj spásonosný záměr prosadí.

Jak se díváš na přístup některých náboženských hnutí, kteří považují pozemský život za pomíjivou fázi, kterou by měli využít hlavně k přípravě na věčný život?

Na to mám poměrně vyhraněný názor. Tento postoj je podle mě jeden z největších omylů křesťanství. Sugeruje totiž představu, že tento svět je vlastně jen slzavé údolí plné neskonalého utrpení, kterým je nutné se nějak protrpět ke smrti. Ta je vnímána jako vysvobození a brána do ráje, k tomu pravému životu. Kvůli tomuto postoji křesťanství do značné míry rezignovalo na snahu o proměnu světa. Nechalo dějiny dějinami. Pro mě je to úplná anti-víra. Popření toho, že svět je dobrým stvořením a že s ním Bůh má nějaké úmysly. 

A když se zeptám opačně – proč by nám vlastně mělo záležet na tom, co s námi bude po smrti? Není to jediné podstatné tady a teď?

Náš svět bude vždycky naplněn nějakým utrpením, zlem, lidským hříchem, ale i naší vlastní nedokonalostí a omezeností. Není možné, aby přišlo Boží království, aniž se nějak výrazně změní podoba tohoto světa. Když Izajáš hovoří o tom, že vlk si bude hrát s beránkem, tak to si opravdu nelze představovat v těch současných podmínkách. To předpokládá, že se svět zásadně promění. Očekávat spásu takříkajíc před branami Božího království, plně realizovanou v tomto světě, by vedlo nanejvýš k nějakým ideologiím a pokusům nastolit ráj na zemi, třeba i násilím. To je vždycky nebezpečné, ať už se o to pokouší kdokoli. 

A jak se to má s peklem? Tomáš Halík říká, že peklo není místo, ale důsledky našich lidských činů, kterými se odvracíme od Boha. Souhlasil bys s tím?

V zásadě ano, jen bych to ještě malinko zkomplikoval. Peklo je pro mě místo bez Boha, které si ale člověk dobrovolně sám zvolil. Sám se vzdálil od Boha, trvá si na tom, že takhle mu je dobře, Boha k ničemu nepotřebuje a nenechá se jím omezovat. Zásadní otázkou pro mě je, jestli Bůh dokáže tuhle lidskou sebestřednost prorazit. A jestli vůbec chce. Jestli respektuje, že si někdo pro sebe takové místo svobodně vybral. V tomhle se možná katolický a protestanský postoj liší. U katolíků se obecně považuje lidská svoboda za něco nedotknutelného. Bůh nemá žádné násilné prostředky, jak nás přesvědčit o tom, že v pekle nemáme dál setrvávat. Naproti tomu v protestantské teologii je důraz kladen na sílu Boží lásky, která dokáže prorazit i krustu člověka zapouzdřeného v sobě a proměnit jeho srdce. 

Je vlastně spása to nejdůležitější, o co v křesťanství jde? Anebo z tvého pohledu těžiště křesťanství spočívá jinde?

Myslím, že křesťanský život by se neměl točit pouze kolem spásy. To je spíš jakýsi základ, na kterém už stojíme. Spíš bychom měli přemýšlet o tom, k čemu nás ta spása vede. K čemu nás osvobozuje. To, že se o spásu nemusíme starat a strachovat, nám rozvazuje ruce k tomu, abychom něco dělali pro svoje bližní.

Téma tohoto čísla zní „Posvěcený život“. Výraz „posvěcený“ může některé evangelíky dráždit, protože nebezpečně naznačuje nějaké svěcení, nebo dokonce svatost. Má spása se svatostí něco společného?

Myslím, že ano. Když si vezmeme novozákonní nález, tak zjistíme, že slovo „svatý“ se tam objevuje ve dvou souvislostech. Jednak někdo, kdo je oddělený ke službě Bohu, vlastně vyvolený. Je to obdarování, které jsme si sami nezasloužili. Ale zároveň je v Novém zákoně ještě trochu odlišné chápání svatosti, která nás zavazuje k určitému způsobu života. „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1Pt 1,16) Máme se pokoušet tu svoji svatost realizovat i v těch omezených, chabých podmínkách, které tu máme.

Žijeme ve velmi pohodlné době. Většinu potřebného lze v moderním, sociálním, ale také konzumním státě sehnat či zajistit svépomocí. Člověk proto leckdy nepociťuje potřebu „být zachraňován“. Kam se podle tebe vytratila lidská touha po spáse? A potřebujeme ji vůbec i dnes?

Velmi špatnou misijní strategií je usvědčovat lidi z toho, že se jim vlastně nedaří, že jim něco zásadního v životě chybí a že jsou nešťastní, a potom jim zvěstovat evangelium. Tohle tvrdě odsuzoval už Dietrich Bonhoeffer, a dnes to platí úplně stejně. Lidé se mnohdy opravdu cítí poměrně dobře saturovaní, bez vážnějších problémů, a pokud je mají, tak rozhodně nevyhledávají jako pomoc církev. Ale nějaká touha po přesahu, zakotvení života, smyslu života, v lidech stále je. Spásu nemusíme nutně zvěstovat jen jako záchranu, ale také jako smysl, který může život nějak naplnit a dát mu přesah. Ukázat, že křesťanství je pozvání k budování něčeho smysluplného, je těžký úkol, ale myslím, že i přesto by se o to měly církve víc snažit.

Ptala se: Adéla Rozbořilová
Zdroj: Český Bratr