Po vyhlášení synodálního procesu vytanuly některým českým křesťanům na mysl sněmovní kroužky zakládané v 90. letech ke zhodnocení práce církve a nastolení nových návrhů k jejímu dalšímu fungování. Mnohým se tehdy zdálo, že jejich snaha nakonec vyzněla do ztracena. Podobnou skepsi cítí někteří křesťané po první fázi synodálního procesu u nás. Dosavadní přínosy a budoucí kroky synodu shrnuje v textu Marie Kolářová.
Poté, co u nás proběhla první fáze synodálního procesu, během které se skupinky katolických věřících (a občas i křesťanů jiných denominací, či dokonce nepokřtěných), scházely k promýšlení a dialogu nad vyhlášenými tématy, nabyli někteří dojem, že jeho průběh skončil, aniž by se cokoliv hmatatelně změnilo. Synodální transformace však nekončí, ba právě naopak. Nejdříve si však pojďme krátce shrnout dosavadní průběh.
Když v říjnu roku 2021 papež František zahájil tříletý synodální proces, mnohým nebylo příliš jasné, proč, k čemu a kam tímto míří. V našich končinách si pamětníci připomněli sněmovní kroužky, k jejichž zakládání byli věřící vyzváni ke konci 90. let. Výsledkem jejich jednání byla reflexe tehdejšího stavu církevního společenství a nastolení konkrétních návrhů pro Plenární sněm vyhlášený českými a moravskými biskupy. Po skončení sněmovního jednání byl vypracován rozsáhlý závěrečný dokument s názvem Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Věřící však nabyli dojmu, že výsledky jejich práce v kroužcích nakonec vyzněly do ztracena. Zůstala pachuť zbytečné námahy, která se opět připomněla po zahájení současného synodálního procesu. Skeptické hlasy se proto ozývaly ještě dříve, než se vůbec začaly scházet první skupinky.
Synodalita, jak ji popisuje Mezinárodní teologická komise, představuje společně prožívané putování Božího lidu. Znamená především specifický styl života a poslání církve. Umožňuje Božímu lidu, aby společně kráčel vpřed, naslouchal Duchu svatému i Božímu slovu a podílel se na poslání církve v rámci společenství, které mezi námi vytváří Kristus. Samotný synodální proces byl rozdělený do tří fází, a to na diecézní, kontinentální a univerzální. Papež František proces posléze prodloužil o rok s tím, že se završí na podzim roku 2024.
Pro místní církve bylo v září 2021 vydáno vademecum vysvětlující záměr a cíle synody, ale také zásady a průběh včetně upřesnění podoby diecézní fáze. Základní otázka pro účastníky zněla: Jak se společné putování aktuálně realizuje ve vaší místní církvi? S navazující otázkou: K jakým krokům nás Duch Svatý vybízí, aby toto společné putování bylo intenzivnější? Dále byly tyto základní otázky rozvinuty do deseti konkrétnějších. Skupinky byly vybídnuty, aby si z nich vybraly ty, které považují za nejpříhodnější, případně si i zvolily vlastní téma. Výstupy z těchto setkávání sloužily jako podklad pro vypracování diecézních shrnutí. Z nich byla poté vytvořena národní syntéza představená na velehradském setkání v červenci 2022.
Rozšiř prostor svého stanu
Navazující evropské kontinentální setkání se uskutečnilo v únoru roku 2023 v Praze. Generální sekretariát synody připravil pro toto jednání dokument s názvem Rozšiř prostor svého stanu. Tato symbolická výzva odkazuje na slova proroka Izajáše: „Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz!“ (Iz 54,2) Symbol stanu v sobě zahrnuje tři prvky. Prvním je stanová plachta chránící před nepřízní počasí a nabízející prostor pro život a družnost. Tato plachta by měla nabídnout ochranu i těm, kdo dosud stojí mimo prostor a touží po přijetí. Druhý prvek představují provazy, které musí být dostatečně napjaté, aby stan nebyl prověšený a současně byl schopen s určitou pružností tlumit nárazy větru. K ukotvení celé konstrukce slouží kolíky zajišťující ukotvení, které však nesmí být definitivní, neboť musí být schopné přemístění, pokud je nutné postavit stan jinde.
Evropské církve v závěrečném dokumentu představily několik specifických charakteristik kontextu, ve kterém rozvíjejí své poslání. Jedná se především o agresivní válku na Ukrajině, krizi způsobenou sexuálním zneužíváním, napětí mezi západní a východní částí kontinentu jako doznívající dědictví komunismu a studené války, sekularizaci, migraci a odkaz mučedníků minulých období. Využily zmiňovaný obraz stanu, který musí být správně napjat, aby sloužil svému poslání, a identifikovaly sedm druhů napětí: vztah mezi hlásáním pravdy evangelia a nekonečným Božím milosrdenstvím, věrnost tradici a „aggiornamento“ na základě vanutí Ducha svatého, liturgii jako zdroj napětí, pluralismus v pojetí misie, přijetí zodpovědnosti pokřtěných a rozmanitost charismat a služeb, způsob výkonu autority v církvi v poměru mezi synodálním a hierarchickým rozměrem a propojení mezi místní a celosvětovou církví.
Na kontinentální fázi navazovalo říjnové celosvětové setkání v Římě, pro které byl vypracován dokument Instrumentum laboris. S výsledky těchto jednání se můžeme seznámit v souhrnné zprávě s názvem Synodální církev v misijním poslání. Závěrečná zpráva nepokrytě přiznává, že pro mnohé je synodalita neznámým pojmem, který může vyvolat zmatek a neklid. Někteří se bojí, že budou nuceni ke změně a jiní naopak, že se nezmění vůbec nic. Za odporem se může také skrývat strach ze ztráty moci a z ní plynoucích privilegií. Dokument rozdělený do 20 kapitol ale přitahuje pozornost také svojí otevřeností a výzvami k dalšímu promýšlení. Každá kapitola je poté rozdělena do tří částí:
- První představuje shody, což jsou konkrétní body dávající směr dalším úvahám.
- Druhá definuje otázky k další úvaze a shrnuje body, v nichž je třeba prohlubovat pastorační, teologické a kanonické porozumění.
- Třetí část vytyčuje návrhy – některé z nich se doporučují, jiné jsou formulovány důrazněji, ve smyslu požadavků.
Na začátku letošního roku byly vyzvány místní církve k reflexi nad souhrnnou zprávou. Naši biskupové vybrali jako základní perspektivu pro zpracování otázku: Jak být synodální církví v misijním poslání? Záměrem nebylo opakovat to, co již bylo řečeno dříve, ale zaměřit se především na konkrétní příklady a návrhy. Každý diecézní biskup ve spolupráci s diecézním koordinátorem synodálního procesu si zvolil způsob, jakým bude zjišťovat ve své diecézi odpovědi na tuto otázku. Národní synodální tým pak zpracoval výstupy jednotlivých diecézí.
Větší zapojení laiků i žen
První část nesoucí titul Prohloubení na úrovni místní církve reflektuje některé body souhrnné zprávy, uvádí příklady dobré praxe a obsahuje konkrétní návrhy pro budoucí směřování a obsahuje řadu skutečně inspirujících podnětů. Konkrétně se jedná např. o posílení partnerského vztahu kleriků a laiků (což zahrnuje i možný posun ve změně pravomocí a odpovědnosti) či o větší zapojení žen, a to jak do zvěstování evangelia (neomezovat se jen na katecheze pro děti), tak do rozhodovacích procesů i do diakonátu – buď jeho přímým umožněním, anebo zpřístupněním dalších specifických služeb. Ve strukturách spoluúčasti je zaměřena pozornost na posílení role pastoračních rad a formaci jejich členů, stejně jako na doprovázení a formaci těch, kdo se doprovázení věnují. Návrhy se zaměřují též na zabezpečení pravidelné supervize kněží a rozvoj jejich celoživotního vzdělávání.
Oproti tomu druhá část věnovaná prohloubení na úrovni biskupské konference obsahuje pouze šest bodů, z nichž dva se zabývají účastí ne-biskupů s hlasovacím právem na generálním zasedání synody a možnostmi supervize tohoto hlasování. Dále pak konstatuje podporu dalšího studia a rozvoje doktrinální a právní povahy biskupských konferencí, vyjadřuje se k postavení nuncia a poukazuje na nefungující konzistoře kardinálů. Evropská souhrnná zpráva přitom obsahuje řadu zajímavých podnětů ke zkoumání role biskupů včetně zavedení sktruktur a postupů pro pravidelnou kontrolu jejich činnosti. Poukazuje i na výzvy ohledně revize kritérií pro výběr kandidátů na biskupský úřad. Tu však čeští představitelé příliš nereflektovali.
Na přelomu dubna a května se uskutečnilo v Sacrofanu a Římě celosvětové setkání přibližně 200 farních kněží, kteří se rovněž zabývali tématem Jak být synodální místní církví v misii. Cílem bylo povzbudit zájem o synodální proces mezi kněžími a zároveň v aktivních expertních skupinách připravit podklady pro podzimní setkání synodu, vycházející právě z praxe kněží působících v běžných farnostech. Za Česko se účastnil Prokop Brož, člen Národního synodálního týmu a Vladislav Brokeš. Jako jeden z pěti odborníků a teologických poradců expertních skupin doprovázel setkání coby zástupce evropského kontinentu Tomáš Halík. Papež vyzval účastníky zasedání, aby se po návratu domů stali misionáři synodality a rozvíjeli úvahy o obnově farní služby synodálním a misionářským způsobem.
Druhé generální shromáždění synodu se bude konat opět na podzim, a to konkrétně od 2. do 27. října 2024. Zaměří se především na otázku výkonu autority ve smyslu prožívání synodality na všech úrovních církve. Zřízeny budou studijní skupiny k prohloubení některých témat vzešlých z předchozích zasedání. Lze očekávat především zaměření na otázky ohledně formace svěcených osob, vztahy mezi řeholníky a biskupy, zkoumání diakonátu a aktualizace některých norem kanonického práva.
Proces na podzim neskončí
Synodální proces neskončí letošním shromážděním v Římě. Alespoň lze takto oprávněně doufat. Přes pochybnosti a leckde i ignorování dosavadního průběhu, jsou ohlasy v celosvětové církvi široké. Z dosavadních zkušeností vyplývá dostatečný důvod pro naději, že říjnové shromáždění přinese další inspirativní podněty pro pokračování a prohlubování synodálního stylu života církve. Není nutné, a zřejmě se ani tak nestane, aby byly vyhlášeny zásadní změny. Nejdůležitější je změna mentality. Z té pak vyplyne i to ostatní.
Na mnoha místech přetrvává stále frontální styl. Tedy: něco se vyhlásí a očekává se pasivní přijetí. Synodalita však spočívá v autentické zkušenosti Božího lidu, shromáždění všech, kde je každý zapojen do vytváření a prohlubování společenství podle míry svého obdarování. Každý je povolán ke službě. Z toho důvodu je nezbytné dále prohlubovat vědomí všeobecného kněžství a současně dále rozpracovat i obsah pojmu služebného kněžství, což znamená též důkladněji prozkoumat vztah mezi svátostí svěcení a jurisdikcí.
Stejně jako dále prozkoumávat nejasnosti kolem teologie diakonátu, který není předstupněm svátosti kněžství. Ostatně už používání terminologie „trvalý“ a „přechodný“ odkazuje na spíše na pracovní rozlišení než hluboce rozpracovanou koncepci. Ovšem i přístup k trvalým jáhnům se v jednotlivých regionech zásadně liší. Zatímco někde si biskup bez jejich služby neumí představit fungování místní církve, na jiných místech nebyl trvalý diakonát vůbec zaveden. A to potom diskutujme o jáhenském svěcení žen. Můžeme si položit otázku, zda je vůbec nezbytné světit pro jáhenskou službu, anebo určitá služba spíše vyplývá ze všeobecného kněžství? Do budoucna je proto možné očekávat, že některé změny mohou být realizovány diferencovaně a budou aplikovány rozdílně podle jednotlivých kontinentů, zemí či regionů.