Síla sexuality, která má směřovat k lásce, se zakřivuje do sebelásky

Zvládnutá i nezvládnutá sexualita má přímý dopad na naše manželství, přátelství a celou společnost. Problém dneška je v tom, že čím víc se zaměřujeme sami na sebe, tím víc paradoxně přestáváme rozumět sami sobě, zmiňuje vysokoškolský pedagog a kazatel Církve bratrské Tibor Máhrik v rozhovoru pro časopis Brána. 

Bůh stvořil tělo člověka a jednou součástí jeho fungování je i sex. Myslíš si, že z tohoto úhlu pohledu církev řeší otázku sexu moc, přiměřeně, nebo naopak málo? 

Každá kultura je v pohledech na sexualitu více nebo méně pokřivena. Naše dědictví z viktoriánské éry není nijak slavné. Pro generaci našich předků zůstaly mnohé věci tabu a ani v mé generaci není slyšet svědectví o tom, že by kazatelé zahrnuli do předmanželské přípravy problematiku sexuality a intimního života. Stejná situace byla v mládežích a dorostech. Puritánský přístup k mnoha kulturním výzvám měl v některých případech zcela bizarní až patologickou podobu.

Ale zdá se, že poslední desetiletí se situace mění. K odtabuizování došlo v celé společnosti. Z jednoho extrému se ale leckdy společnost ve snaze aktualizovat „objevenou“ svobodu žene do extrému druhého, který se od řešení ještě víc vzdaluje. Jestli umíme dnešní otevřený komunikační prostor moudře vyplnit, zůstává rovněž otázkou. Jsem rád, že Církev bratrská má již řadu let odvahu adresovat i náročnější výzvy v otázkách sexuality a hledat v tom všem Boží moudrost a citlivý přístup. I když ne vždy se nám to daří. 

Jak tedy s tématem sexuality v církevním prostředí správně nakládat? 

Vnímám tři roviny. První je pastorace. Jedním z extrémů je oblast sexuality, erotiky a intimity obcházet, jako by šlo o „nečistou“ a „hříšnou“ záležitost. Opačným extrémem může být nekritické přitakávání názorům, které jsou dnes „in“ a které „letí“ na vlně trendů. Boží slovo nás vede k tomu, abychom pečlivě rozsuzovali, co je „dobré, náležité a dokonalé“ (Ř 12,2) a hledali cesty, jak poznané aplikovat v praktickém životě. To předpokládá snahu vytvářet v církevních komunitách prostředí bezpečí, svobody a důvěry, kde se člověk může s otázkou nebo problémem souvisejícím s jeho sexualitou svěřit. 

Druhou nutností je formace. Dnešní církev stojí před velikým úkolem být otevřená všem, a zároveň držet ve svém středu biblické zjevení jako normativní podnět pro to, jak myslíme, jak interpretujeme realitu doby a jak se budeme v praxi rozhodovat a formovat svůj životní styl. Týká se to všech generací ve sboru. Apoštol Pavel tenhle zápas velice dobře znal! Dnešní doba v jistém ohledu není vůbec nová. Vstoupit do „soukromí“ toho druhého a něco říct nikdy nebylo ani nebude snadné. Zdravé společenství nás formuje, mění. Na podobu Božího Syna. (Řím 8,29) 

Někdo se možná ptá – měl Ježíš sexualitu? Rozuměl erotice? Jelikož byl v pravdě člověkem, zajisté měl a rozuměl. I proto nám rozumí. Postoj úcty, respektu a projevení důstojnosti k jiným lidem se musí stát abecedou „sborového slabikáře“ i v otázce dnešního světa sexuality. Do církve přichází ubolení, zranění, smutní, hledající, zápasící lidé. To poslední, co potřebují slyšet na uvítanou, je slovo odsouzení a pohrdnutí. Třetí je transformace. Ta souvisí se zvěstí Božího slova.

Tam, kde je slovo zvěstováno v moci a v pravdě, tam jsou životy proměňovány mocí Ducha svatého. I v otázce sexuality potřebujeme Boží moc a pomoc. Každý máme originální kód vlastní výbavy emocí, psychiky i hormonů, zjednodušeně řečeno. Jenom Bůh nás doopravdy zná a může to, co žádný člověk ne. I proto ve zdravém sboru zazní Boží slovo i na téma sexuality a intimity. Bohatství ukryté v Písmu se musí dostat ke slyšení a porozumění. V Bibli máme nádhernou erotickou literaturu s velice konkrétními radami, co a jak. A věřte nebo ne – začíná se v besídce. 

Sexualita je Božím darem, přesto to vypadá, že je pro křesťana jakýmsi bodem střetu. V čem je problém? 

Problém je v tom, že se dotýkáme hlubiny lidského bytí, kde se rodí vnitřní proudy nesmírné síly s výslednicí přesahující reprodukční rozměr života. Jako součást Božího plánu s člověkem lidská sexualita odráží úžasný potenciál člověka k naplnění mandátu, který mu byl svěřen Stvořitelem. Problém je, že hřích zasáhl celé stvoření – sexualitu nevyjímaje. Ztráta harmonie u člověka zasáhla i jeho sexualitu. Do bohatého světa lidské intimity se nastěhovaly odcizenost a dezorientace. Tady platí, že čím větší síla může být zneužita, tím větší riziko k ní náleží. Sexualita ve vší své síle je krásná a riziková zároveň. Díky své sexualitě člověk umí prožívat závratné horizonty lásky, štěstí, motivace, nasazení, odvahy a překonávání překážek. Díky té samé sexualitě prožívá nenaplněnost ve svém životě. Napětí mezi tím, co by mohlo být, a realitou toho, co je, se rychle stává zdrojem hluboké frustrace, nespokojenosti, defenzivy, hněvu, agrese až zoufalství a deprese. 

Zvládnutá i nezvládnutá sexualita tak má přímý dopad na naše manželství, přátelství a celou společnost. Problém dneška je v tom, že čím víc se zaměřujeme sami na sebe, tím víc paradoxně přestáváme rozumět sami sobě. Vzali jsme tuto sílu do svých rukou a ignorujeme fakt, že je mnohem silnější než energie atomu. Jsme opojeni světem sexuality a přehlížíme její ničící potenciál. Odmítáme naslouchat tomu, co říká Bůh. Odmítáme jeho autoritu a názory. Člověk propadá narcismu. Síla sexuality, která má směřovat k lásce, se zakřivuje do sebelásky. Sexualita umí člověka uštvat až na smrt. Smrt touhou po lásce, které se nám nedostává, jak bychom si přáli. Čím více ji hýčkáme, tím víc narůstá pocit, že láska se vytrácí. Spirála smrti nabírá na síle. Na její dráze se může objevit najednou i takový trend, kdy kluk s holkou – byť ve vztahu – se budou chtít jenom kamarádit a sexuální přitažlivost nebude nijak k nalezení. A v manželství obdobně. A budou šťastni. Bude takové štěstí následování hodné? 

Církev (i Bible) jsou proti mimomanželskému sexu, zároveň je ale sociální a kulturní prostředí nastaveno tak, aby mladí lidé vstupovali do manželství až… budou mít bydlení, na které nemají peníze, takže práci, na kterou potřebují praxi, takže praxi, na kterou potřebují vzdělání; takže vzdělání, na které potřebují jazykové kompetence; takže jazyky a cestování... Co mají mladí lidé (plní energie) dělat se svojí sexualitou jako takovou, když nejsou v manželství? 

Sex má být výlučně součástí manželského života. Manželství totiž náleží nejhlubší odevzdanost a projevy lásky, jaké jsou lidé schopni. Narušení těchto principů má neblahé důsledky. Je pravdou, že dnešní doba přináší hodně podnětů, které vůbec není snadné zvládat ve světle Božího zjevení. Instituce manželství je zpochybňována, alternativní formy soužití jsou „in“. Jsme bohatá země a můžeme si dovolit to, co patří spíš do sféry luxusu než základních potřeb pro život. Touha „si užít“ s sebou pak přináší problém hypoték, kariérního nasazení a sociálního zabezpečení rodiny. Navíc narcistická autonomie nabízí lidem past představivosti a iluzivního romantismu, ve kterém není místa pro sebezapření, disciplínu a snášení diskomfortu. Stávající situace nám nekompromisně nastavuje zrcadlo. Nejen jednotlivcům, ale i celé společnosti. 

Možná víc než o našich právech bychom měli mluvit a přemýšlet o našich povinnostech. Možná víc než o našich představách a ambicích bychom i v církvi měli velice konkrétně mluvit o Božích představách a Jeho plánech. Co tedy máme dělat? Boží záměr a pravidla jsou jasná. Hypotéka, cestování, odklad manželství a sociální politika státu na nich nic nemění. Nehledejme výmluvy, ale spíš hledejme vnitřní morální kompas a navštěvujme duchovní fitko, aby naše etické svalstvo nebylo zchátralé. Stojí za to se ptát, zdali je k zakládání manželství opravdu nutno překročit třicítku, vidět půlku světa, mít finanční zabezpečení a životní standard měřen dle současných celebrit; nebo raději skromně, s vášní a odhodláním se poprat se životem – ale v manželství, s dětmi a s Kristem v srdci. 

Bible toho o sexu jako takovém moc neříká, kdo by chtěl prožívat tuto oblast v plnosti a zároveň s Bohem, nemá moc čeho se chytit. Dá se nějak zjednodušeně říct, zda a případně kde jsou pro křesťana „červené čáry“? 

Ale máme se čeho chytit! A velice dobře a pevně. Víme, že sexualita je krásná a je darem Božím pro člověka. Mé tělo je chrámem Ducha – což to není fascinující realita? Což není nádherné, když dary a talenty, které nám Stvořitel svěřil, přinášíme do života moudře, vášnivě a intenzivně dle jeho vůle? Když rozumně nenaložím s penězi, všichni kolem si budou ťukat na čelo. Jestli jsem schopen vidět to i sám u sebe, toť otázka. Měl bych. Měl bych mít pocit viny. Pokud ho nemám, další peníze půjdou do kytek... A stejně – co když rozumně nenaložím se svou sexualitou? Znal jsem velice silnou dívenku (vynikající horolezkyni), která u mytí nádobí lámala talíře, sklo... a při utírání deformovala lžíce a vidličky. Musela se naučit, jak zacházet se svou silou, aby byla pomocí, a ne překážkou. Tak nějak to vidím i s naší sexualitou. 

Sexuální život ve své plnosti patří do manželství. Se vší intenzitou, tvůrčí krásou a vášní. Jen si přečtěte Píseň písní. To vše je Boží, požehnané a posvěcené. Sexualita patří do oblasti jistého umění, které se má kultivovat, rozvíjet a pěstovat, ale má taky svůj vývoj a metamorfózy. Zároveň však jsou věci ze světa erotiky, které patří výhradně do kontextu manželství a nejsou určeny nikomu dalšímu. Zejména ve světě svobodných lidí může být otázkou masturbace. Je nutno říct, že problematika masturbace není v Bibli nijak vyspecifikována, a můžeme ji proto vnímat v šedé zóně akceptovatelnosti. Na rozdíl od sledování pornografie jako stimulu pro „rozvoj“ vlastní sexuality. 

Pornografie má silný potenciál závislosti pro uživatele, jehož zákeřnost spočívá v tom, že se člověku dostává do hlavy a do duše. Odtud jej nevyžene žádná pilulka ani mantra. Jedná se o jeden z nejtěžších druhů závislosti. A každá závislost ničí a bourá všechno krásné a smysluplné. Včetně zdraví. Ale ke každému trezoru existuje kód, klíč. Opravdu z každého hříchu existuje cesta ven, na svobodu! Z každého pocitu viny (oprávněného) lze vyjít vítězně skrze odpuštění, které nabízí Boží Syn. Není důležitý pád, ale cesta, po které člověk kráčí. 

Apoštol Pavel mluví v sedmé kapitole Korintským o sexu mimo manželství jako o spalující touze, kterou je těžké ovládat, a o sexu v manželství jako o manželské povinnosti. Trochu to budí dojem, že svatbou se z něčeho žádoucího, ale zakázaného, stane něco mnohem méně žádoucího, zato povinného. Co bys k tomu řekl snoubencům? (úsměv) 

To opravdu takhle myslí dnešní mladí lidé? Já měl za to, že tento způsob myšlení patřil generaci z minulého století... (úsměv) Ale vážně. O čem tam vlastně Pavel mluví? Zaprvé – otevírá sexualitu jako indikativ toho, jestli člověk má zůstat svobodný nebo se má oženit, potažmo vdát se. Pokud je libido člověka nízké, zůstává svobodný. Pokud je jeho sexualita vitální, ať vstoupí do manželství. „Být spalován touhou“ je hezké vyjádření zdravé sexuality, která je motorem toho, aby vzniklo manželství a byly děti a hezká rodina. Tím bude částečně naplněn Boží záměr z ráje – ploďte se a množte se. Zadruhé – život „single“ i v manželství je stejně validní. Hladina libida může být vnímána jako dar, a ne jako překážka pro smysluplný život. Kdo „spalující touhu“ nemá, zůstává svobodný. 

Rovněž Pavel hezky otevírá symetrii rolí muže a ženy v otázce sexuality. Jsou v jistém ohledu stejní. Mají stejnou odpovědnost za stav v manželství. Mají mít stejný zájem o štěstí a spokojenost toho druhého. I v intimní oblasti. Výraz „manželská povinnost“ nemá žádný odkaz na donucovací režim ani na „dělání toho“, k čemu mám vnitřní odpor. Vůbec ne! Výraz „povinnost“ spíš odkazuje na „dluh“, který se má vrátit. Každý rovný člověk chce půjčené vrátit. Rychle a s radostí. A pokud je možno, tak i s benefitem navrch. Blahoslavenější je dávat než brát. V sexu to platí na sto procent. 

A za třetí – mantra „zakázané ovoce chutná nejvíc“ – je podvod. Není to pravda. Sexuální život se nejlépe rozvíjí a projeví tam, kde je zralost, bezpečí a jistota ve všech ohledech – fyzická, ekonomická, emoční, intelektuální, sociální a právní. O duchovní ani nemluvě. Když se dva pomilují na kolejích nebo někde na párty, resp. dovolené, mají pokryty stěží jeden nebo dva parametry. V případě delšího vztahu snad tři nebo čtyři. To, co prožijí, je karikatura sexu, ale ne stoprocentní sex. Všechny parametry jsou připraveny k plné aktivaci jenom v manželství. A zdravé manželství vzniká jen na základě vyváženosti těchto parametrů. 

To, co prožívají ti, kdo vstupují předčasně do světa sexu, je obyčejné vzrušení. Nesouvisí s tím, zda je to zakázáno, nebo ne. Je to psychologický faktor střetu neznáma a oné „touhy“. (Ateisté nevěří v zakázané ovoce, ale emoce z prvního styku nejsou jiné než u věřících.) Myslí snad někdo, že muž, který se poprvé jde milovat právě se svou manželkou ve svatební noc, prožívá menší vzrušení a extázi? Navíc smí vědět, že Bůh onu chvíli pečetí svým požehnáním. Jestli si to stihne uvědomit, nechávám bez komentáře. 

Nejen Bible, ale i vědecké studie ukazují, že trpělivost a zdrženlivost v otázce sexuálního života v období před manželstvím je věc moudrá a opodstatněná. Hlavním sexuálním orgánem je totiž mozek. A pokud tam je všechno, jak má být – s nadsázkou řečeno – není důvod k panice. Průzkumy ukazují, že dnešní generace mladých, i když má přístup k množství informací a disponuje různými sexuálními zkušenostmi již v období adolescence, později vykazuje nespokojenost se svým sexuálním životem a prožívá nenaplněnost v oblasti intimity třeba i v manželství. Všechno má svůj čas. Knoflíky na košili se mají zapínat v správném pořadí.

Někdy se může zdát, že křesťané mají ve svém programu boj proti tělu – tělesnost bývá vnímána jako něco přízemního až nepřátelského. V čem je podle tebe podstata Božího požehnání člověka skrze lidskou tělesnost?

Žel, boj „proti tělu“ patří do kategorie neblahého dědictví z viktoriánské doby. Ale neporozumění vztahu těla a ducha se v dějinách lidstva objevuje pořád dokola. Kníže tohoto světa miluje komplikace. Vyhledává konflikt tam, kde není. Nabízí cestu tam, kde žádná neexistuje. A přichází s nabídkou štěstí a spokojenosti, aby člověk skončil jako nešťastník v agonii neurotické nespokojenosti. Pořád a pořád musíme tyto názory odmítat a vnášet Boží světlo do toho, jak vnímat vlastní tělo, svou tělesnost a specifika, která k ní náleží.

Poznat sebe sama a naučit se žít se sebou samým je velká výzva. Narážím na svou „tělesnost“ ve smyslu mého fyzického těla, genetické výbavy, povahové dispozice, zdravotní a mentální kondice atd. Tady platí, že moje „tělo“ (ř. sóma) je chrámem Ducha svatého, a tedy je požehnané, posvěcené. Jsem schopen věřit Bohu, sloužit mu a prožít smysluplný život, i když kupříkladu – nemám 195 cm a nikdy nebudu blokařem v národním volejbalovém týmu nebo nikdy nebudu běhat tak jako David Novák. Ale můžu být užitečný na Božím díle. A v tom prožiju Boží požehnání skrze „tělo“ anebo „tělesnost“, které mám. Zároveň mám o své tělo pečovat, chránit ho jako dar, který jsem od Boha dostal. S tím souvisí nejen hygiena, ale i zdravá výživa a fyzická kondice. Rovněž i estetické cítění a smysl pro krásno.

Problémem je to, že když apoštol Pavel mluví třeba v Gal 5 o konfliktu mezi duchem a tělem, tak pod „tělesností“ (ř. sarx) nemyslí na fyzickou podobu, nýbrž na padlou přirozenost člověka. Na tu dimenzi mého bytí, která je postižena hříchem. Zajisté, že tato přirozenost se projevuje ve fyzickém těle, ale je nutné obě věci rozlišovat. Tato hříchem zasažená „tělesnost“ opravdu nepřátelská je a nebude Bohem požehnána nijakým způsobem. Ta musí zemřít. Podle Pavla ji máme ukřižovat. Protože skutky „těla“ nejsou nijak hezké a příjemné pro nikoho. Zatímco ovoce Ducha je láska, radost, dobrota, trpělivost atd. Kdo by je nechtěl mít ve svém okolí?

Fyzické tělo je vzácné a důležité. Muž ať obdivuje tělo své ženy a žena ať obdivuje tělo svého muže. Jsou si darem jeden pro druhého. Bůh nás stvořil jako fyzické bytosti. Ježíš se narodil „do těla“ a byl vzkříšen „v těle“. Proto je nesmírně důležité vnímat vlastní fyziologické tělo jako dar. A s tím darem přicházet k Bohu v živé oběti. (Řím 12) Podstata Božího požehnání skrze lidskou tělesnost se pak projeví v tom, že Boží dílo pokračuje díky lidem, kteří řeknou Bohu své ano a ve své fyzické síle a slabosti slouží Ježíši (viz osten Pavlův, zápas Jákobův s andělem) a naplňují mandát z ráje. Možná jako svobodní, možná v manželství. A když se dva stanou jedním tělem, pak ať usilují o to, aby svůj čas, peníze, schopnosti, sexualitu, talenty, ale i slabosti a handicapy společně přinášeli před Boží tvář s prosbou a v úsilí, aby Bůh jejich manželství použil zde na zemi ke své slávě a k užitku lidí kolem. Protože vědí, že nejsou autonomní entitou, ale patří tomu, kdo je vykoupil svou vlastní krví.

Důležitá pravda v otázce zápasu mezi „tělem“ a „Duchem“ je, že tento konflikt znovuzrozením nekončí. Bude pokračovat dál, ale provázen vítěznou cestou proměny. Proto i vlastní sexualita člověka zůstává celoživotní výzvou. Abychom ji průběžně rozuměli. Abychom nebyli jejími otroky na jedné straně, ale rovněž abychom ji my sami nezotročili – rozuměj – nedeformovali, nezneužili, neuvěznili. Ale spíš ji rozvinuli a dali jí všechen prostor a místo v našem životě, který sexualitě Bůh dává. Je to dar k našemu dobrému a k bohatosti života, který má být požehnaný.

Ptala se: Eva Macková
Zdroj: Časopis Brána