Jen tak jsem večer po příchodu z práce otevřela Facebook a zjistila, že moje kamarádka, kterou jsem v životě doopravdy neviděla, ale vyměňujeme si drobné zdvořilosti už asi rok, má narozeniny. Potěšilo mě, že jsem to ještě stihla a můžu jí blahopřát. Naťukala jsem obligátní Všechno nejlepší! A nějak jsem to nemohla odeslat.
Něco tak formálního přece nemohu poslat bytosti, která se jeví jako citlivá, milá a něžná. Velice jsem toužila popřát jí něco, co by ji doopravdy hluboce potěšilo. Co by to tak mohlo být? Co by zrovna ona mohla potřebovat? Co by ji doopravdy potěšilo? Došlo mi, že ji vlastně vůbec neznám.
Otevřela jsem si její facebookový profil a snažila se zjistit, co je za člověka. Jestli uveřejňuje odkazy na politické články nebo fotky barevných koťátek se třpytkami. Chlubí se exotickými zážitky na fotkách ze zahraničních destinací, nebo detailními záběry brouků či rostlinek z našich lesů či luhů? Fotí se zásadně s makeupem a učesaná anebo snese na svém profilu i fotky, kde nevypadá jako modelka? Co rodinný život? Zahlcuje internet záběry dětí, vnoučat nebo širokého příbuzenstva? Proč mě vlastně požádala o přátelství?
Dnes jsem v přidávání přátel ještě opatrnější než před rokem. Nesbírám přátele jako položky v množstevním seznamu. Kouknu se, pokud je to možné, co je dotyčný zájemce nebo zájemkyně o mé přátelství vlastně zač. Bude mne zásobovat konspiračními teoriemi? Neuveřejňuje nic jiného než blikající a třpytící se obrázky? Jací jsou jeho nebo její přátelé? Znám někoho z nich? Na jakou společenskou a sociální bublinu to ukazuje?
Jasně, vím, že bych mohla sledování toho všeho potom zablokovat, ale proč se pak přátelit? Nebyl život dřív nějak jednodušší? Slyšela jsem už mnoho hlubokomyslných úvah o upřímnosti či opravdovosti neutrálních textů, které se posílají lidem, jež vlastně neznáme. Prý je to pokrytecké a zbytečné. Nejsem si jistá, že s tím mohu souhlasit. Žádné přání dobrého přece není zbytečné. Je to něco jako požehnání.
Při zkoumání jejích facebookových aktivit jsem zjistila, že má kamarádka je konzervativní, vtipná, milující svou rodinu, zahrádku a pejska. Vyžívá se v ručních pracích, zavařování a aranžování květin. Politiku příliš neřeší, kulturu taky ne. Působí jako milá žena. Přátelily bychom se, kdyby bydlela někde za rohem? Nebo bychom se míjely bez pozdravu na ulici, kdyby ona venčila svého pejska a já spěchala do práce nebo z práce nebo někam? Copak já vím? Můžu jí napsat úplně neutrální přání? Nebo radši nemám přát vůbec? Co by se líbilo mně být na jejím místě?
Chvíli jsem tak seděla u počítače a dumala. Zkoušela jsem si představit, jaké pocity by mne zaplavily, kdybych v den svých narozenin našla na Facebooku přání od osoby, kterou vlastně neznám, ale která mi přesto přeje všechno nejlepší. Měla bych radost, to jistě. Potěšilo by mne, že jsem jí stála za to. Jak to vidím já, je lepší přání neutrální než žádné. Znovu jsem napsala smazanou větu a bez zaváhání jsem ji odeslala. Někdy neškodí o svých skutcích zapřemýšlet, ale někdy moc uvažování škodí. Když jde o radost a potěšení, nehodlám příště váhat.
Autorka: Hana Pinknerová
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: unsplash/ Allef Vinicius