I když se vyhýbáme smrti, naříkáme v rozpacích a hanbě nad zdravotním handicapem a utrpením, a to dokonce až do bodu, kdy je paradoxně raná smrt přijatelnější alternativou. Přitom uprostřed kultury, která smrt popírá. Jsem přesvědčena, že se potřebujeme naučit mluvit o smrti s mnohem větším komfortem a reflektovat při tom naše vlastní přání.
Jako lékařka paliativní medicíny už 28 let trávím dny přemýšlením o důstojném umírání, ale jasná definice toho, co to znamená, nám zatím uniká. Google nabízí na vyhledávání „důstojná smrt“ 14 stran webových stránek, které se věnují téměř výlučně tématům jako právo na smrt, lékařem asistované sebevraždě či eutanazii. Až na poslední straně byla webovka, která se věnovala tomu, jak se důstojně postarat o druhého. Zdá se, že se jedná o metaforu současné hedonistické definice důstojnosti. Je nedůstojné být starý, je nedůstojné být nemocný, je nedůstojné stát se závislým na jiných.
I když se vyhýbáme smrti, naříkáme v rozpacích a hanbě nad zdravotním handicapem a utrpením, a to dokonce až do bodu, kdy je paradoxně raná smrt přijatelnější alternativou. Přitom uprostřed kultury, která smrt popírá. Plastické chirurgii se daří a naši staří žijí izolováni v samotě a obavách, že se stanou břemenem. Společenská morálka nás zrazuje v tom, že na jedné straně se snaží smrt popřít, ale na druhé straně definuje takový standard umírání, jako kdyby umírání nic neznamenalo.
Jeden z klíčových způsobů, jak umožnit lidem důstojnou smrt, je vhodné plánování. Jsem přesvědčena, že v našich komunitách potřebujeme vést mnohem více rozhovorů, musíme se naučit mluvit o smrti s mnohem větším komfortem a reflektovat při tom naše vlastní přání. Pokud lidé nečelí pravdě o své nemoci a blížícím se konci, zmatek při řešení neukončených záležitostí života může zanechat výjev jako po špatně odvedené práci ve stylu udělej si sám.
Mladý muž, který potřebuje úlevu od symptomů, s tím sám váhá a za 2 hodiny umírá nepříjemným způsobem; pár se oddá 3 hodiny po doporučení k paliativní péči v posledních hodinách života; a matka odmítá veškerou regulaci symptomů do 11 hodin před smrtí, protože teprve tehdy obdržela genetický krevní test, který může v budoucnu ochránit její dceru, když bude potřebovat péči jiných.
Nezištnost těchto činů ve jménu rodiny je projevem toho, že vztahy mají svou důstojnost, ale jejich nemoci neměly náhlý náběh, ale to, že smrt akceptovali a následně se na ni začali připravovat až v poslední den života, jim neumožňovalo naplánovat si důstojnou „dobrou smrt“.
Lidé vždy umírali a stále nemilosrdně umírají, ale v nedávné době jsme ztratili pojmy, které by se měly používat ve slušné společnosti, a nahradili jsme slova „umírající“ a „mrtvý“ eufemismy jako „chřadnoucí“ a „odešel“. Tento nedostatek jasnosti potenciálně ohrožuje důstojnost. Častou věcí, na kterou si stěžují příbuzní při péči v závěru života, je, že smrt nečekala, protože použitá slova nebyla dostatečně srozumitelná.
Žijeme v domnění, že nikdy nezemřeme, takže když udeří nemoc a vyléčení je nepravděpodobné, je to takový šok, že nejenže je pro profesionály obtížné podat tuto zprávu, ale když ji dostaneme, naše popírání, kterým jsme se bránili, se rozpadne a objevíme svou smrtelnost jako zcela novou realitu.
Lidé ve starověku byli více v kontaktu se svou smrtelností. Sokrates věřil, že žádný skutečný filozof se nebude bát smrti. Seneca napsal: „K tomu, abyste se naučili žít, je zapotřebí celý život, a co vás možná překvapí ještě více, i k tomu, abyste se naučili jak zemřít, je zapotřebí celý život.“
Přehodnocení a přijetí skutečnosti, že zemřeme, usnadňuje plánovat věci předem tak, abychom mohli mluvit o přáních, která se týkají péče v závěru života. Výhoda toho, že člověk sdílí své preference s rodinou a odborníky je v tom, že mu to dává větší šanci, aby umíral tak, jak by chtěl, kde by chtěl, a přináší útěchu pozůstalým, že věci jdou tak, jak si je milovaný přál.
Takové rozhovory budou stále důležitější, protože stárnoucí generace baby boomerů mění demografii populace. Do roku 2040 bude mít čtvrtina populace nad 65 let, přičemž největší nárůst bude ve věkové skupině nad 85 let, protože lidé s chronickými onemocněními žijí déle. Počet úmrtí se zvýší o 25,4 % a podíl těchto úmrtí ve věku nad 85 let se zvýší z 38,8 % v roce 2014 na 53,2 % v roce 2040 [1]. Zdá se nevyhnutelné, že státem zabezpečovaná péče bude mít stále větší problém uspokojit poptávku. I když to budí obavy, nebudeme v tom zcela sami, ale musíme myslet dopředu a ujasnit si svá přání a odkomunikovat je rodině a blízkým.
Jak bychom tedy mohli řešit hrozící mezeru v péči, abychom zajistili, že i nadále bude pro lidi dosažitelné, aby umírali důstojně? Compassionate Cities (Města se soucitem) je iniciativa v oblasti veřejného zdraví v paliativní péči, jejímž cílem je zvelebit dosavadní odborné znalosti, které mají komunity v oblasti péče o umírající, která je v současnosti v oblasti výhradního zájmu profesionálů. Když naše komunity k tomu vystrojíme, může být každý z nás připraven podat neprofesionální pomocnou ruku rodině, přátelům a sousedům, abychom zabránili izolaci a úzkosti v jejich posledních týdnech a dnech života.
V Kenilworthu, Warwickshire, vedeme kurz Omega, který dává lidem, ještě předtím než onemocní, příležitost mluvit o smrti a umírání v bezpečném prostředí. Naším cílem je demystifikovat umírání a komunitním vzděláváním vychovat skupinu lidí, která je schopna tolerovat smrt jiného, protože už přemýšleli nad svou vlastní smrtí a přijali ji.
To, co člověk získá, se děje během 4 večerů, na kterých se dívá na různé aspekty toho, jak si člověk uvědomuje a prožívá smrt i na včasné plánování umírání. Komunita může být obohacena přes jednodenní trénink komunikačních dovedností formou hraní rolí, kde se mluví o vlastních příkladech ze života účastníků, o tom, kde mají potíže, když mají mluvit o smrti a umírání a ve skupině se také zvažují různé možnosti jak takovou konverzaci vést.
Diskuse o možnostech jak plánovat předběžnou péči v dostatečném předstihu dává člověku čas na přemýšlení bez paniky, která často přichází, když je zřejmé, že se smrt blíží. Usnadnění přípravy může změnit období paniky na období, ve kterém nově oceníme život, právě v dané chvíli, kdy jsou věci připraveny a pomocí této přípravy odkomunikovány a dohodnuty.
Jsem přesvědčena, že důstojné umírání znamená umírat tak, jak by si člověk přál, tak komfortně, jak je to jen možné, na místě, které si sám zvolí, s blízkými lidmi, kteří jsou připraveni, o které je postaráno a jsou přítomni. Podobně jako při narození a sňatku, i smrt je jednorázovou událostí, přičemž preambuli k ní vytváří celý život. To nejlepší vyžaduje spoustu plánování.
[1] Etkind et al. BMC Medicine (2017)15:102 DOI 10.1186/s12916–017–0860–2
Chantal Meystre MB ChB MA FRCP UKCP - Konzultantka paliativní medicíny na University Hospitals Birmingham NHS Foundation Trust a soukromě pracuje jako integrativní psychoterapeutka v Kenilworth, Warwickshire. Je spoluautorkou a organizátorkou kurzu Omega.
Autor: Chantal Meystre
Zdroj: Idea-List