“Jsem přesvědčený, že každý v sobě máme svůj vlastní zdroj energie a inspirace, který nám pomáhá putovat po správné cestě. Rezignace na naše vnitřní volání, svědomí, daimonion je jedním z největších pochybení, které můžeme v životě udělat,” říká poutník a spisovatel Tomáš Gavlas. V rozhovoru popisuje svou transformativní zkušenost s putováním.
Jste pravděpodobně nejznámější poutník v Česku, kam vlastně sahají kořeny Vašeho putování?
Místo, které putování v mém životě zaujímá, se postupně proměňuje. V pubertě jsem si přečetl knihu Poutník od Paula Coelha a od té doby jsem chtěl vyrazit do Santiaga. Na pouť jsem si počkal až do svých dvaceti let a když jsem osm set kilometrů dlouhou cestu dokončil, byl jsem přesvědčen, že mám splněno. Ale tak to nebylo, poutě mě začaly přitahovat zpět. Po třech letech jsem se do Santiaga vrátil. Zároveň jsem se o fenomén poutnictví začal zajímat více do hloubky, zajímalo mě, jaká je historie poutí, jejich kulturní a náboženský význam. Zajímalo mě, proč se od roku 1987 zvýšil počet poutníků do Santiaga z tří tisíc na tři sta tisíc. Co je to pouť a proč nás přitahuje? Na téma poutnictví jsem proto také napsal a obhájil rigorózní práci. Od putování jsem ale v životě měl i delší pauzy, přesto se stále vrací.
Jaká byla Vaše nejdelší či nejobtížnější cesta?
Myslím že vždycky je to ta poslední, protože ve mně nejvýrazněji přežívá. Letos jsem přešel Negevskou poušť v Izraeli a absolvoval 600 km dlouhou cestu do Jeruzaléma. Poušť mě prověřila, unavila, doslova mě donutila pokleknout a odevzdat se. Bylo to nádherné. Obtížná pro mě byla i pouť Svatého Ignáce ve Španělsku, kde jsem si dělal Ignácova Duchovní cvičení,vypisoval své hříchy a poznával své stinné stránky. Hodně působivá byla Østerdalen, pouť Norskou divočinou do katedrály Nidaros, kde jsou uloženy ostatky Sv. Olafa.
Co Vám putování dalo a naopak vzalo?
Dalo mi určitě velkou životní zkušenost, sebevědomí, sebepoznání, zážitky, naučilo mě trpělivosti a asi i schopnosti si poutě plánovat. Nebrat si sebou tolik zbytečností. Na pouti Svatého Ignáce jsem si poprvé přečetl Evangelium, doslova jsem ho vdechl. Dlouho jsem do křesťanského světa a Ježíšova příběhu nedokázal vstoupit. Ignác mi pomohl, takže putování mi dalo i přijetí křesťanského rámce. A co mi vzalo? Asi nic, možná mě zbavilo některých nesprávných představ o sobě samém. A vlastně jsem také letos přišel o nehet na palci u nohy.
Putování vnímáte jako vykročení na vnitřní cestu k hledání sebe sama a ke znovuzrození. Funguje to podobně i v běžném životě, nebo až "na cestě", v pohybu dochází opravdu k něčemu výjimečnému?
Dovolit si odejít na několikatýdenní pouť, vystoupit ze svého běžného režimu a reality, ve které trávíme většinu času, je něco výjimečného. Vytváříme tím prostor, kdy můžeme o samotě, v tichu, v krásné krajině být sami se sebou a možná i snadněji vnímat Boží přítomnost. Ježíš byl poutníkem, který za svou transformací odešel do pouště. Následovalo ho mnoho světců, například Ignác z Loyoly a František z Assisi. Oba za svého života proputovali tisíce kilometrů. Peripatetická filozofická škola v Řecku byla známá tím, že její členové rozjímali a filozofovali právě během chůze. Henry Thoreau, Herman Hesse, Immanuel Kant, Jean-Jacques Rousseau, Arthur Rimbaud a Karel Hynek Mácha. Všechny je spojuje láska k putování. Německý filozof Friedrich Nietzsche chůzi miloval a říkal, že kdo příliš dlouho sedí, hřeší proti Duchu Svatému. Dokonce prohlásil, že všechny skutečně důležité myšlenky k člověku přicházejí během chůze.
Ježíš nás zve k následování svým prohlášením „Já jsem ta cesta, pravda i život“. Ve všech náboženstvích je cesta důležitým symbolem lidského života. Kde Vy osobně vnímáte tu transformaci?
Mladý Ignác z Loyoly brání Pamplonskou pevnost před zdrcující přesilou francouzského vojska. Dělová koule vystřelená z nepřátelského kanonu mu ale přerazí nohu a jeho spolubojovníci kapitulují. Ignác je převezen do svého rodného sídla v Loyole a s vojenskou kariérou je konec. Je mu třicet let a je doživotním mrzákem. Do rukou se mu poprvé v životě místo rytířských příběhů dostávají příběhy světců a Ignác odkládá svůj meč i drahé oblečení a v pytlovině odchází na strastiplnou cestu napříč Španělskem. Rok putování a přísné askeze ho zcela změní. Nedaleko jeskyně v Manrese zažívá své probuzení a sepisuje útlou knížku s názvem Duchovní cvičení.
Ignácův příběh je pro mě příběh velké transformace, ale vydat se k ní může každý z nás. Zabouchnout dveře od domu a vydat se hledat svou transformaci na několikatýdenní cestu do neznámého prostředí vyžaduje mnoho odvahy. Poutník odchází za hranice bezpečí, do neznámého prostředí. Každý den ho čekají desítky kilometrů, které musí překonat bez ohledu na výkyvy počasí. Jeho tvář může na cestě spalovat žár slunce nebo ji bičovat mrazivá bouře. Musí se vypořádat s bolestmi a limity svého těla. Přijdou dny, kdy nebude vědět, kde přesně bude spát a jestli si bude moci zaopatřit zásoby jídla. Pokud navíc půjde sám a v tichu, tak si může být téměř jistý, že chůze postupně rozvíří vrstvy myšlenek a emocí, které si v sobě za života ukládal. V tichu cesty začne jasně nahlížet na celý svůj dosavadní život a rozebírat ho. Nejen já, ale i mnoho lidí, které znám, získali na pouti sílu či inspiraci pro zásadní životní změnu.
Jaký je první krok k tomu, aby se člověk rozhodl věnovat putování? Mají k tomu určité osobnostní typy větší předpoklady?
V životě za mnou přišlo mnoho lidí konzultovat svou první pouť. Když přemýšlím, nevidím u nich stejný osobnostní rys. Stále se u nich ale opakuje stav jistého vnitřního povolání k pouti, kterému nešlo odolat.
Zájemcům nabízíte doprovázení při putování, jaká je Vaše role při toulkách krajinou?
Doprovázená pouť je společné putování, během něhož si s lidmi povídám o důležitých tématech jejich životního příběhu. Mluvíme o práci, o tom, co je nebaví a co naopak touží dělat. O vztazích, životním poslání, strachu, dětství, hříchu, víře, knihách, rozhodnutích, před kterými stojí. Moje role je doprovázet, naslouchat a pomoci druhému prozkoumat jeho životní příběh. Sdílím s putujícími zážitek na pouti a reaguji podle své intuice a zkušeností, naslouchám a snažím se témata druhých prožívat tak, jako kdyby byla má vlastní. Neexistuje nic lidského, co by mi bylo cizí. Věřím, že velká část přínosu putování vychází z toho, že člověk sám sebe slyší mluvit, že mu někdo naslouchá a že je přijímán takový, jaký skutečně je.
Jak se Vám daří zorganizovat si rok tak, abyste putováním nepřišel o vztahy a vazby doma?
Daří se mi to vcelku dobře, i když o nějaké vazby člověk tím, jak se mění a stárne, přirozeně přichází. Asi je tady důležité říct, že většinu roku jsem doma, vedu velmi obyčejný život a starám se o rodinu. V rámci doprovázení se jedná převážně o jednodenní poutě, kdy se odpoledne vracíme zpět. Sám se na delší poutě vydávám zhruba jednou za dva roky, jinak jsou to kratší čtyřdenní putování po Čechách. Samozřejmě mi na delších cestách chybí Izaiáš, můj čtyřletý syn, ale trávíme spolu hodně času, tak doufám, že mi odpustí, že občas zmizím na cesty sám.
Ve svém podcastu dáváte vyjma putování prostor také duchovním, náboženským a filozofickým tématům. V čem se tato témata protínají s putováním?
V roce 2019 jsem napsal knihu Karlaz: Cesta člověka, která měla být jakousi poctou a mostem ke světu nadčasových myšlenek starých myslitelů, světců a proroků. Vnímám že dobré myšlenky se nekazí, a proto můžeme i dnes získávat živou inspiraci z Evangelia a dalších starých textů. Vnímám, že všichni se stále uvnitř ptáme: Jak žít dobrý život? Jak se správně rozhodnout? A meditace nad starými texty nám může pomoci si na tyto otázky odpovědět. Tomu se vlastně věnuji i v podcastu. Co se týká putování, myslím, že právě na pouti může být vhodný prostor si ve volných chvílích nějaký starý text otevřít a nechat ho na sebe působit. Vlastně i na doprovázené poutě přichází mnoho lidí se záměrem promluvit si o své duchovní cestě, o otázkách víry, smrti, posmrtného života, nebo mezních životních situacích.
Při kladení otázky "Jak žít život, aby to mělo smysl?" jste postupným procesem došel k sepsání svých poznatků do knih Karlaz. O čem je ta poslední?
První Karlaz: Cesta člověka je sérií dvaceti-osmi promluv archetypálního “moudrého starce” Karlaze, které vede k mladému chlapci - Eliášovi. Jednotlivé promluvy se věnují zásadním životním tématům, jako životní poslání, odpovědnost, bolest, utrpení, víra, čas a láska. Kniha se tak pokouší odpovědět na odvěkou otázku: Jak prožít dobrý život? První kniha funguje jako jakási duchovní cvičebnice a možná i jako most ke starým náboženským a filosofickým textům.
Nová kniha Karlaz: Posel je zprávou, která akorát přichází na trh je naopak uceleným příběhem, o pouti mladé Kristiny a moudrého Karlaze na ostrov Patmos. Sleduje archetypální cestu transformace, kterou jsem popisoval před chvíli. Společně putují magickým světem plným překážek, symbolů, znamení a nečekaných setkání. Opět je v knize přítomno mnoho promluv na důležité témata. Patmos je ostrov, kde Sv. Jan napsal knihu Zjevení a jméno Kristina napovídá, že kniha oživuje mnoho křesťanských motivů a symbolismu.
Tomáš Gavlas žije v Praze, kde se 11. května 1987 narodil. Vystudoval kulturologii na Univerzitě Karlově. Má rád svobodu, poznání a jednoduchost. S oblibou putuje krajinou, jezdí na chatu u Vltavy, sedí s lidmi u ohně a pokouší se naplňovat své životní poslání. Má syna Izaiáše.
