Vánoční svátky rezonují nejen v křesťanském, ale i sekulárním prostředí. Přesto často unikají důležitá poselství, která biblický příběh přináší. Vánoce nejsou pro všechny idylickým časem klidu a rodinné pohody, ale naopak mohou být obdobím, kdy tíha samoty a nepřijetí vystupuje do popředí. Jaká je skutečná podstata Vánoc a co mohou znamenat pro ty, kteří zůstávají na okraji?
Vánoční svátky jsou jedny z mála křesťanských oslav, které rezonují i v sekulární společnosti. Přesto se zdá, že ve veřejném prostoru často unikají některá zásadní poselství biblického příběhu. Do určité míry je to dáno i tím, jak křesťanská společenství Vánoce prezentují. Během staletí se Vánoce díky křesťanské i lidové kultuře staly oslavou rodiny. Domovy i kostely zaplavily jesličky, které vytvářejí dojem idylické Svaté rodiny.
V souvislosti s katolickým svátkem Svaté rodiny, slaveným ve vánoční době, se při kázáních často zdůrazňuje idealizovaný model rodiny. Církevní představitelé jej používají jako archetyp pro své věřící, v krajních případech i jako ideologický nástroj proti údajným „módním výstřelkům“ současnosti. Sám jsem byl svědkem takové interpretace biblického textu při vánoční bohoslužbě před rokem.
Tyto idealizované představy však mají zásadní nedostatek. Realita života, ať už dnes nebo před dvěma tisíci lety, nebyla ani zdaleka tak růžová. Nad tímto faktem bychom se měli zamyslet.
Vánoce nejsou pro všechny lidi svátky klidu a rodinné pohody. Když pomineme běžné starosti, jako je shánění dárků nebo výzdoba stromku, vyplynou na povrch hlubší problémy, které si zasluhují naši pozornost. Lidé na okraji společnosti totiž často zažívají těžkosti, jež o Vánocích jen zesilují.
Nepřijetí, osamělost, úzkost
Mnozí dnes zažívají nepřijetí, podobně jako Marie a Josef v Betlémě. Osamělost a úzkost je o Vánocích zvláště tíží. Profánní svět navíc upřednostňuje obrazy Vánoc, které tito lidé nemohou prožít. Další problém představuje tlak na materiální hojnost, tolik protěžovaný reklamou v adventní době. Lidé, kteří se potýkají s existenčními problémy, se pod tímto nátlakem cítí ještě více zranitelní.
Příběhy těchto lidí tvoří pestrobarevnou mozaiku. Jsou mezi nimi lidé bez přístřeší, děti v dětských domovech, senioři, obyvatelé azylových domů, singles, LGBTQ+ lidé a mnozí další, kteří z různých důvodů stojí na okraji pozornosti společnosti. Bohužel i církev někdy svou komunikací přispívá k tomu, že tito lidé cítí bolest a zranění. Svými interpretacemi biblického poselství může církev vzbuzovat pocit nedostatečnosti, protože dotčení lidé nemohou dostát ideálu Boží rodiny.
Tento problém ilustruje příběh devadesátiletého pana Josefa (jméno je změněno). Aktivně se zapojuje ve své farnosti, ale po smrti své nemocné sestry, o kterou léta pečoval, zůstal zcela sám. Když jsem ho navštívil, svěřil se mi, že se cítí osamělý. Později jsem zjistil, že patří mezi lidi s odlišnou vztahovou orientací. Protože vyrůstal v době, kdy taková orientace byla trestána a tabuizována, zůstal celý život v ústraní. Církev, která tehdy spoluutvářela toto prostředí nepřijetí, mu dodnes připomíná bolest, kterou prožil. Některá kázání o Boží rodině mohou být pro lidi, jako je pan Josef, velmi zraňující.
Vybídka k činu
Tyto příběhy by nás neměly nechávat lhostejnými. Nesouhlas s idealizovanými představami o Vánocích by nás měl motivovat k činu. Namísto konfrontace, která často nikam nevede, můžeme přinášet skutečnou pomoc těm, na jejichž životech nám záleží.
Evangelijní výzva „Proto jděte“ (Mt 28:19) nás nabádá, abychom navštěvovali opuštěné. Ježíš, jehož narození slavíme, by se vydal právě za těmi, kdo jsou osamělí a ztracení. Vánoce jsou příležitostí k duchovnímu zamyšlení a k překonání vlastních předsudků.
Pomoc druhým může přinést radost nejen jim, ale i nám samotným. Uvědomíme si, že svátky nejsou o naplnění idealizovaných představ, ale o skutečném setkávání s lidmi. A to i s těmi, kteří se nacházejí na poušti života.
Nový pohled na podstatu Vánoc
Příběh narození Ježíše je prostoupen odmítnutím a marginalizací, kterou mnozí zažívají i dnes. Naše skutky lásky mohou poskytnout těmto lidem vědomí, že jsou Božími dětmi. Takto můžeme přispět k uzdravování ran světa, o němž hovoří papež František.
Teprve tehdy se nám pravý smysl Vánoc, často vyprázdněný a ztracený, může odhalit v novém světle. Pak Vánoce získají hloubku nejen pro nás, ale i pro všechny, na které si vzpomeneme.
Děkuji.