„Silu mi jednoznačne dodávala obetavosť tých, ktorí mi pomáhali, a nádej, že to má zmysel a že tým niekomu reálne pomôžeme,“ hovorí Jonáš Zejfart, ktorý zorganizoval humanitárnu zbierku na pomoc ľuďom na Ukrajine trpiacim v dôsledku putinovskej agresie. Jonáš študoval teológiu a misiológiu na ETF v Prahe a tiež v Holandsku. Je členom ČCE a jej poradného odboru pre evanjelizáciu a misiu (POEM).
Jonáš, krátko po tom, čo Rusko napadlo Ukrajinu, si zorganizoval humanitárnu zbierku na pomoc trpiacim ľuďom. Čo ťa k tomu motivovalo?
Ty první dny konfliktu byly jako studená sprcha. Nejen, že se zhroutila představa míru v Evropě, ale ty začátky provázelo obrovské selhání západního světa. Spojené státy, Británie (a Rusko) v Budapešťském memorandu garantovaly územní celistvost Ukrajiny. Z této mezinárodní smlouvy se během několika okamžiků stal cár papíru. Ostatně Putinovi dodalo odvahu, že západ vojensky nezasáhl ani při anexi Krymu v roce 2014. Odpověď Německa na vypuknutí konfliktu byla hanebná a mě zkrátka zarazilo to vyděšené očekávání Západu, že Ukrajina během pár dní zanikne.
Těch několik dní jsem měl pocit, že když Západ Ukrajinu zradil, je mojí povinností tam jet a bojovat. Jenže já nejsem žádný voják, nemám žádné reálné zkušenosti z boje ani s armádou samotnou. Na sociálních sítích se ale ukázala zpráva, že několik dobrovolníků z okolí Brna se chystá na Ukrajinu vypravit evakuační vlak, který pomáhal i po tornádu na Moravě. Navázal jsem s nimi kontakt, a protože tehdy jejich sbírka byla pouze v Brně, rozhodl jsem se otevřít sběrné místo také v Praze a vybraný materiál posléze doručit do Brna k vlaku. S pomocí svých přátel a známých z kostela jsme tento plán začali uvádět do reality. Jako logické se mi jevilo požádat o místo pro sbírku v evangelickém kostele v Uhříněvsi, vedení okamžitě a rádo souhlasilo.
Ako celá zbierka prebiehala? Došlo k niečomu neočakávanému, čo ťa prekvapilo?
S humanitárními sbírkami jsem doposud žádnou zkušenost neměl. Naštěstí se na místě objevila jedna neuvěřitelně skvělá paní, která pomáhala při povodních, a tak přesně věděla, jak vybranou pomoc třídit a popisovat. Upřímně řečeno bez ní by tam byl strašlivý chaos. Zároveň se mi ozvali přátelé, se kterými organizujeme dětský tábor Černobor a přijeli pomáhat třídit. Co jsem rozhodně nečekal, byla v těch prvních dnech solidarita Čechů. Sbírku jsme vyhlásili na sociálních sítích a přišlo mnohem víc lidí, než jsem si dokázal představit. Záhy byla takřka polovina kostela zavalena plenami, dětskou výživou, spacáky, dekami, hygienickými pomůckami, ale také zdravotním materiálem, plynovými bombami a dalším. Bylo ale potřeba rychle vyřešit, jak to odvezeme do Brna k vlaku. Zcela neočekávaně se ale ozvala kurýrní společnost DoDo, že nám poskytne tolik aut (dodávek, včetně řidičů), kolik budeme potřebovat. Přiznám se, že jak solidarita lidí, tak pomoc této firmy a mých přátel mě tehdy velmi potěšily a jsem za to velmi vděčný.
Čo bolo pre teba v realizácii humanitárnej pomoci najťažšie? A naopak, čo ti dodávalo silu a nádej?
Nejtěžší asi byla ta komunikační intenzita. Od rána jsem byl u sbírky a do hlubokého večera pak organizoval odvoz a cestu na Ukrajinu. Sílu mi jednoznačně dodávala obětavost těch, kteří mi pomáhali, a naděje, že to má smysl a že tím někomu reálně pomůžeme.
Aké miesto v tomto procese zohrávala cirkev?
Kromě vedení sboru v Uhříněvsi jsem s církví v kontaktu nebyl. Vím, že Diakonie zahájila finanční sbírku, která ještě pokračuje. Nicméně se přiznám, že jsem to tehdy úplně detailně sledovat nestíhal. My jsme se přidali k tomu evakuačnímu vlaku, takže mě nenapadlo do toho nějak intenzivněji církev zakomponovat. Jsem ale vděčný li- dem z církve, kteří pak pomáhali s dlouhodobější sbírkou v Uhříněvsi (navazující na tu prvotní), a také za shovívavost všech členů sboru, protože ta sbírka do nějaké míry zabírala prostor společných setkávání. Což je zase věc, kterou musím ocenit – mnoho kostelů se ze dne na den stalo místem, odkud proudila pomoc.
Si stále v kontakte s niektorými ľuďmi z Ukrajiny, ktorých si stretol? Sleduješ ich príbehy?
My jsme nakonec v rámci cesty k hranicím mnoho Ukrajinců nepotkali, jen nějaké dobrovolníky z Mukačeva, pro které jsme vezli zdravotnické zásoby. Ani s nimi jsme se ale osobně nestřetli, protože to na hranicích nebylo možné. Byli hodně vděční, ale vzhledem k vytíženosti s nimi příliš udržet kontakt nešlo.
Známych na Ukrajine si mal už aj pred vypuknutím vojny, v komunite českých rodákov. Udržiavaš s nimi kontakty? Ako sa im darí?
Ano, dvakrát jsem byl na měsíc cvičit jejich děti v češtině. Poprvé v roce 2013 ještě před Krymem a potom, tuším, v roce 2015. Byli jsme ve vesnici Bohemka v Mykolajivské oblasti. Ačkoli jsou ruští okupanti relativně blízko, nemám zprávy, že by Bohemka byla v bezprostředním ohrožení. Ukrajina mi hodně přirostla k srdci. Jsou to ti nejmilejší a nejpohostinnější lidé, které jsem kdy potkal, a to, co se jim teď děje, je naprostá katastrofa. Neumím ani slovy vyjádřit, jak líto mi je každého ztraceného života, zejména pak těch způsobených váháním Západu.
Abych neskončil negativně – pomoc Ukrajině nadále pokračuje. Materiální sbírky jsme v Uhříněvsi už ukončili, ale stále je možné například finančně podpořit Ukrajinu přes jejich ambasádu nebo přes většinu humanitárních organizací v ČR. Rád bych také vyzval ke vstřícnosti k těm, kteří sem před válkou uprchli. Stačí se kolem sebe rozhlédnout a poptat. Je možné kupříkladu připravit nějaký program pro děti nebo se na ně alespoň usmát, když si hrají na hřišti. Jsem si jist, že kdyby byla situace obrácená, Ukrajinci by nás přijali bez řečí a s pohostinností, které se těžko můžeme vyrovnat. Přeji nám všem brzký mír a vítězství dobra nad nenávistí a bezprávím.
Ptal se: Pavol Bargár
Jsem ohromen tím, jak bylo téma v článku prezentováno. Když jsem na web vstupoval, doufal jsem, že se dozvím více a nebyl jsem zklamán. Při čtení podobných záznamů na webu se můžete ztratit…