Lidská výchova nese různá úskalí – od přehnané volnosti po rigidní omezení. Obě krajnosti zanechávají stopy, které mohou naše životy zkomplikovat. Hledání rovnováhy mezi pravidly a svobodou však není jen otázkou dětství, ale i duchovního zrání.
Pravil Kant, že jej dvě věci naplňují údivem, hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v něm samém.
V posledních časech máme možnost sledovat spoustu zajímavých astronomických jevů, můžeme si tak lépe uvědomit i to, jak jsou věci funkčně a zároveň esteticky, krásně, uspořádány i miliony světelných let od nás.
Mravní zákon též máme v sobě a je bezpochyby dobrý, ale jelikož jej přijímáme v rámci socializace, vrůstání do společnosti, vlastně se jej učíme, nese s sebou i některá úskalí.
Jsem-li vychován úzkostnými rodiči, velmi pravděpodobně získám geneticky i výchovou vyšší úzkostnost, budu nervóznější, sevřenější, více pedantský, za tím vším často vězí strach. Může mi pomoci lépe znát sám sebe, příčiny a následky vlastního jednání, pochopit vzorce myšlení a chování, které se opakují. Pak mohu být na cestě k větší svobodě i v Kristu. Žiji-li naopak v rodině, kde je mé bezprostřední okolí přespříliš benevolentní, velmi pravděpodobně budu pak své hranice i hodnoty v tomto prostředí hledat tíže, složitěji. Například jako předpoklad vzniku hraniční poruchy osobnosti bývají uváděny obě extrémní krajnosti: Přehnanost i bezhraniční výchova. Tento poznatek mi přijde fascinující.
Budu-li mít přehršel svobody, až to nebude zdravé, pak mám zaděláno na problém s orientací v tom, co je dobré a co zlé. A samozřejmě i na další řešení. Nebudu se lišit o kousek, ale nebudu ani sám pro sebe vědět, vnímat, můj kompas bude na prd. Ideálním prostředím pro výchovu dítěte by bylo jistě ono doma, které jde zlatou střední cestou a zároveň ale úzkou cestou Kristovou do Božího království. I takové rodiny a zázemí existují. Ale ruku na srdce: Nikdo z nás není ani po vyřešení zranění „tabula rasa“, nikdo z nás není bez slabých míst.
To vše v rodině a okolí předáváme, záleží na tom, v čem jsme vyrostli. Většinou býváme v některé oblasti benevolentnější než průměr, v jiné naopak úzkostnější. Vše souvisí s tím, jak jsme byli vychováni my, jakou cestu jsme posléze našli, jak kompenzujeme svoje slabé stránky… Ve výchově a vzdělávání ještě více platí, že nejsou důležitá jen slova, ale činy. I emoce, city. Nikdo není lepší houbou než dítě – dítě vycítí, nasává a pak často jako mladý dospělý ani neví, proč to má tak, jak to má, složitě se hledá.
Každý se potýká s problémy. Nežijeme v ideálním světě, v ráji. Západní katolická tradice podle mě má v jedné modlitbě k tomuto přiléhavé konstatování, kdy svět je přirovnán k „ slzavému udolí“. Ne, že bychom neměli radost, křesťanskou radost a nemohli prožívat střípky spásy již nyní, ale stále jsme někdy špatně naložení i ze správných důvodů, slzíme, hněváme se apod. I to nás může vést dál na cestě k sobě samým, k lepšímu sebepoznání a rozumění si, k Bohu jako středu všeho. I nás samých. Zvláště pak hněv, který nás informuje o tom, že jsou narušovány naše zdravé hranice a je třeba s tím něco udělat, něco změnit.
Vyhledáme-li člověka, s nímž v rámci duchovního doprovázení, zpovědi, vedení sboru, chceme o něčem z našeho intimního života mluvit, pak bychom měli brát v potaz i věci přirozené, jako je rodina, v níž vyrostl, jaká byla, je, jeho cesta, jak vnímá a interpretuje biblické texty, jakým způsobem s nimi pracuje. Jinak existuje riziko nepotkání se. A i když na obou stranách bude víra i důvěra, může někdo druhému snadno ublížit, pokud si tyto souvislosti neuvědomujeme nebo si je nepřipouštíme. A to mohou obě strany usilovat o pravdivou interpretaci biblických textů! Komu pak dát za pravdu… Možná není od věci hledat více lidí, ti budou mít různý úhel pohledu, puzzle se pak poskládá…
Milost předpokládá přirozenost. Kristova milost nerezignuje na individualitu člověka, na jeho jedinečný příběh. Důvěřujme mu, ale i sobě. Buďme pokorní, ale ne přehnaně shrbení. Pokora je pravda, praví mnozí z těch, kteří svými životy prokázali věrnost Kristovým zásadám. Důvěřujme tomu, že Bůh nám dal rozum, vůli, emoce. Důvěřujme, že jsme milovaní a přijatí. Se vším a vždy, i když se nám zrovna nedaří, chybí motivace, smysl, cíl… I cokoliv jiného. I když jsme hříšní. Láska sama o sobě neopouští člověka.
