Nakupovala jsem v potravinách pár věcí na dnešní večeři. Žádný velký nákup to nebyl. Kousek sýra, dva citrony, balíček čaje a jeden pórek. U pokladny jsem po krátkém přemýšlení do košíku přihodila ještě malou hořkou čokoládu. Neměla jsem s ní žádný konkrétní záměr. Neplánovala jsem nic, k čemu bych ji mohla použít. Koupila jsem ji jen tak, protože tam byla. Pro potěšení? Možná.
Sleduju jednu organizaci, která se zabývá potravinovou pomocí hladovějícím dětem v nejchudších místech světa. Vím tedy, že oběd pro jedno dítě vyjde přibližně na pět korun. Samozřejmě, že nejde o výběr ze tří variant teplých jídel, polévku a salátový bufet. Zpravidla je to plechový nebo plastový talíř plný rýže nebo čočky se sójou, vitamíny a minerály pro zvýšení výživové hodnoty. Každodenně tentýž talíř a tatáž kaše. Do chudých zemí se dovezou pytle této směsi a na školních dvorcích často na otevřeném ohni ve velkých kotlích vaří kaši dobrovolníci. Tu pak o polední přestávce naběračkami pleskají do talířů dětí, které se posadí někde na zem a rukama to jedí. Příbory nebo lžíce jsou v těch krajích opravdovým bohatstvím. Jídlo se vydává ve škole, protože to děti motivuje tam chodit. Jinak by totiž musely získávat jídlo někde jinde, nějak jinak. S obědem dostanou aspoň základní vzdělání, což pomáhá přerušit kruh chudoby, v němž se jejich rodiny potácejí po generace.
Naše děti by to nejedly ani jeden den, natož každodenně. Tak chudí nejsme. Pro hladové děti v opravdu chudých zemích je to ale často jediný pokrm, které během dne dostanou. Tlačí se na něj ve frontě a jestliže nedojedí, bývá to proto, že zbytky mohou přinést domů a podělit se. Přesto i proti takové pomoci někteří Češi a Češky zvedají protestní hlasy. Tvrdí, že bychom měli pomáhat především našim. Vždycky začnou vynášet samoživitelky a důchodce. Ráda bych viděla, jestli by naši důchodci jedli každodenně rýži se sójou.
Jedna moje kamarádka učí na škole ve znevýhodněné nebo chcete-li sociálně vyloučené oblasti. Potvrdila mi, že se setkává s dětmi, které si nenosí do školy svačiny a nemají zaplacené školní obědy. Není to však tím, že by rodiče neměli peníze vůbec. Jen je utratí za jiné věci, než jsou dětské svačiny a školní obědy – většinou za cigarety, alkohol a podobně. Opravdu nejsme chudá země. Přesto někdo protestuje proti dobrovolné pomoci těm, kdo si sami pomoci nijak nemohou. Osiřelé děti v uprchlických táborech někde na kraji pouště nebo v džungli žádné sociální možnosti nemají. V takových podmínkách být matkou samoživitelkou znamená, že pro ni neexistuje žádný sociální systém, který by jí pomohl, žádné dávky v hmotné nouzi, příplatky na bydlení, rodičovský příspěvek, nic. Máme se fakt dobře. My totiž sociální systém máme. Můžeme samozřejmě diskutovat o jeho kvalitě, ale reálně existuje.
Nesla jsem domů ten malý nákup a vzpomněla jsem si na článek o přispívání na hladové děti. Navrhovali v něm, že když si nekoupíme nějakou sladkost, brambůrky nebo třeba kofolu, můžeme ušetřené peníze poslat hladovějícím dětem. Můžeme přispět na další pytel rýže, z nějž se budou vařit školní obědy pro malé děti. Ten nápad se mi zamlouval. Problém je, že když si čokoládu nekoupím, zapomenu odložit tu částku a pak nevím, kolik jsem vlastně ušetřila. Napadlo mě, že bych si mohla spočítat, kolikrát za měsíc jdu nakupovat a počet nákupů vynásobit cenou malé čokolády. Tu částku bych poslala rovnou. Nejspíš ani tolikrát čokoládu nekupuju, blesklo mi hlavou, ale myslím, že to nevadí. Já se bez čokolády obejdu.
Měli bychom být pokorní a vážit si toho, že žijeme v bohaté Evropě a nemáme nedostatek. Vůbec nic nám neudělá, když přispějeme těch chudým, ale myslím si, že by to mělo být na vzdělání nebo na nějakou manufakturu, aby to jim přineslo trvalý užitek a osamostatnilo je to , protože jinak budou mít hlad zítra znovu a pozítří a popozítří…..
V Africe,kde je klima na úrodu 2x ročně je hlad a v Asii,kde lidé pracují na rýžovách polích žádné dary nepotřebují.Bez práce nejsou koláče.Nemohu taky nasekat 20děcek,když neuživím ani jedno
Zase jeden, co všechno ví a všemu rtozumí.
Zas jedna co nerozumí ničemu
Námět k rozjímání:
Matouš 6:2 “Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj to před sebou, jak to činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé pochválili. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.“
Smyslem tohoto příspěvku ale není „aby je lidé pochválili“, ale „aby se zamysleli nad trápením těch, kteří jsou mimo naše zorné pole“ a hlavně „aby se nějak, podle svých možností, přidali“
Máte pravdu, už to vidím. Pisatelka tak moc chce, aby její almužna zůstala skryta před lidmi, že své šlechetné rozhodnutí dávat jako almužnu závratnou částku ve výši svých průměrných výdajů na čokoládu (i když jí to hatí „problém“, že když si čokoládu nekupuje, neví, kolik pak má vlastně dávat, ale i tento problém slavně překoná) ani nezmiňuje, a už vůbec ne jako pointu článku.
A proto se článek také jmenuje (a končí slovy) „JÁ se bez čokolády obejdu“, aby nikoho nemohlo ani napadnout, že jeho hlavním tématem je, jak hrdinsky autorka snáší svůj sebezápor.
Nesuďte paní autorku, když už citujete z Písma. A taky ji nezáviďte.
Nesoudím, usvědčuji (ἐλέγχω), což je povinností apoštolátu. (2 Tim 4,2)
Spíše jste nepochopil pointu. Již mnozí si mysleli, že jsou proroci či apoštolové.
Taky v tom nevidím touhu po pochvale. Prostě jen článek o pomoci. Autorka píše často o tom, co prožívá. Někomu to může pomoct zamyslet se i nad těmi, kteří nežijí v bohatém sociálním systému jako my (a přesto se na něj nadává).
Paní si ale neuvědomuje, že tady ti důchodci co by to nejdli 40 nebo 45 let vstávali třeba v 5 ráno a šli makat na pole, do fabriky a pod. A co vidíte tam. Chatrče polehávání- pasení dobytka, která není tolik potřeba a ničí jim krajinu, Místa dost ale nezájem o pěstování něčeho ve velkém. Prostě klídek ono to nějak dopadne- když dítě umře -máme jich dost uděláme si dalí o co jde. Když tam měli cizinci farmy -tak je vyhnali zabili a zase sami nic. Asi tak – je to takoví nátura jako u nás cikáni.
Pomoc je tady cílena primárně na děti. Takže i my to máme vidět tak -když dítě umře-mají jich dost a udělají si další, o co jde?
Je to dost let, co běžel v TV dokument na téma hladu v Africe. Vystoupil člověk, který jim pomáhal před pomoci UNESCO. Měli malá políčka, nějakoutu slípku a max.4 děti. Víc neuživili a tak neměli. Pak začala pomoc, lidi přestali pěstovat i to málo, mraky dětí a když se jich zeptal, kde se bere jídlo, svorně řekly „vozí ho modrá auta“ dle barvy UNESCO. S dalšího vyplynulo, že o pěstování čehokoli neměly ani páru. I ti co se snažili dál s prací přestali, protože ti, co nic nedělali, se začali mít lépe než oni. Povídal, že tato pomoc bylo to nejhorší, co se začalo dělat.