Zatímco v Itálii bývají ženy běžně soudkyněmi církevních soudů, na Slovensku nebo v Polsku ženy v těchto orgánech nenajdeme. Jednou z několika církevních soudkyň v Česku je Martina Vintrová, která mimo jiné pomáhá obětem sexuálního zneužívání v církvi. „Oběti potřebují uznání toho, co se jim stalo, a potřebují vědět, že pachatel už jim ani nikomu dalšímu neublíží,“ říká v rozhovoru se Zdeňkem A. Emingerem.
Neznám mnoho specialistek na církevní právo se zkušenostmi z Lateránské univerzity. Jak jste se k této disciplíně dostala vy?
Docela jednoduše. Pracovala jsem jako sekretářka otce biskupa Františka Radkovského a příležitostně jsem zapisovala výslechy pro tehdejší Interdiecézní církevní soud, když notářka, která to obvykle dělala, nebyla k dispozici. Byla jsem požádána, zda bych neabsolvovala kurz pro advokáty, protože bylo potřeba stále více lidí, kteří by pomáhali žadatelům s přípravou procesu. Když bylo rozhodnuto, že místo Interdiecézního soudu vzniknou diecézní soudy, v plzeňské diecézi chyběl jeden soudce do počtu, takže mi pan biskup nabídl, zda bych chtěla vystudovat kanonické právo v Římě a stát se soudcem.
Žijete a působíte v plzeňské diecézi a jste soudkyní tamního církevního soudu. Mění vaše profese v něčem pohled na fungování církve jako takové?
Řekla bych, že mnohem více vnímám, že za fungováním církve stojí nikoliv lidé, ale Duch svatý.
Pro svoji životní cestu jste si vybrala tzv. Zasvěcené panenství (Ordo virginum). Zasvěcené panny a vdovy tu jsou od počátků církve jako jeden z jejích pokladů. Co pro vás tento způsob života a služby znamená?
Úplně nevím, jak odpovědět, je to moje životní cesta, na kterou mě povolal Bůh.
Církevní právo je klíčovou součástí církevního života. Jak byste úplně neznalému člověku vysvětlila, k čemu je vlastně církevní právo určené?
Obecně platí zásada „ibi societas, ubi ius“, tedy, že každé lidské společenství, aby mohlo fungovat a plnit svůj účel, potřebuje pravidla, která k tomu napomáhají. Přesto bych neřekla, že je církevní právo nejklíčovější součástí církevního života. Je to nástroj, nezbytný, ale zdaleka nemůže zahrnout všechny jeho rozměry.
Někdy se kanonickým normám přisuzuje význam, který nemají. „Kanonické právo to zakazuje,“ slyšíme, přičemž ve skutečnosti třeba jen právně uspořádává nějakou skutečnost definovanou teologicky (např. nerozlučitelnost manželství). Takže místo nadávání na právníky je třeba se v některých otázkách obrátit spíše na teology.
Jak moc ovlivňuje církevní právo každodenní životy katolické církve a křesťanů?
Raději bych slyšela otázku, zda se právo v životě církve správně používá. Někdy totiž možná ovlivňuje životy křesťanů více, než by mělo. To je samozřejmě nadsázka, ale chci tím říct, že se setkávám s tím, že se život církve redukuje pouze na pravidla. Možná je jednodušší postavit někoho před požadavky naplnění nějakých norem, než se mu věnovat, mluvit s ním, hledat spolu s ním, doprovázet ho, nést s ním jeho těžkosti, modlit se s ním... Anebo je druhý extrém, a to, že se právo začne používat, až když potřebuji zbraň proti někomu, kdo dělá něco, co se mi nelíbí.
Chápu, že někdo se může cítit bezpečněji, když má systém pravidel, která, když dodržuje, tak je ten „správný člověk“. Evangelium ale takhle úplně nefunguje, což je dobře, protože jinak by z nás byli roboti, a ne lidé stvoření k obrazu Božímu.
Jaká právní témata a právní případy se ve vaší praxi, respektive v praxi církevních soudů, nejčastěji objevují?
Většina agendy církevního soudu se týká manželských záležitostí. Jsou to případy, kdy oba nebo alespoň jeden z manželů vylučují nerozlučitelnost manželství nebo nechtějí mít děti. Dost je také případů, kdy je ve hře nějaká psychická porucha. Někdy se také objeví nějaká trestní věc.
O anulování církevního sňatku kolují nejen v církevním prostředí úplné legendy. Co nejvíc ve vztahu ke katolickému manželství jako soudkyně řešíte?
Řeším hlavně předsudky a strachy. A taky špatné informace, a to někdy i u kněží. Nedostatečná informovanost může věřící zbytečně odrazovat od řešení jejich situace nebo i od přijímání svátostí. Jsem vždycky ráda za laiky i kněze, kteří se v konkrétní situaci raději zeptají a nevyvozují závěry předem.
Existuje vůbec něco jako postupná změna církevní legislativy, která reaguje na společenské a církevní změny? Kdo za takovými návrhy a změnami stojí?
Samozřejmě, že existuje, ať už na celosvětové, nebo místní úrovni. Za návrhy může stát kdokoliv, každý křesťan má právo a někdy i povinnost dávat církevním představeným návrhy a podněty. Co se konkrétně zavede, pak záleží na zákonodárci.
Kdo se na církevní soud může obracet a jak často se to děje mezi laiky a mezi lidmi v duchovenských povoláních?
Jak říká kánon 1400, předmětem soudního řízení může být domáhání se a ochrana práv fyzických nebo právnických osob a úřední zjišťování právních skutečností, zločiny, pokud jde o uložení nebo úřední prohlášení trestu. Jedná se samozřejmě o skutečnosti, které upravuje kanonické právo. Každý člověk, pokřtěný i nepokřtěný, katolík i nekatolík, se může na církevní soud obrátit, pokud se ho některá z těchto otázek týká.
Mohla byste přiblížit strukturu či hierarchii církevních soudů? Jaké jsou u nás, existují-li odvolací soudy atp.?
V každé diecézi je soudcem prvního stupně diecézní biskup. Ten povinně ustanovuje tzv. soudního vikáře a také diecézní soud a jmenuje soudce. Více diecézí může mít jeden společný soud. Každý soud prvního stupně má určen odvolací soud. U diecézních soudů to je metropolitní soud, například pro nás v Plzni je to metropolitní církevní soud v Praze. Kromě toho je soudem druhého stupně Římská rota, která soudí také ve třetím a dalších stupních.
Kompetence soudů je určena v kodexu. Některé záležitosti jsou z kompetence soudů prvního stupně vyňaty, např. kardinály a v trestních věcech biskupy může soudit pouze papež, biskupy nebo diecéze Římská rota.
S mojí první otázkou souvisí ještě tato: jak moc jsou v oblasti církevního práva a církevních soudů u nás zastoupeny ženy? Je tu rozdíl např. oproti zemím západní Evropy?
U nás jsou ženy soudkyně ještě u brněnského církevního soudu. Rozdíl tu bude, zatímco např. v Itálii je to celkem běžné, na Slovensku nebo v Polsku ženu mezi církevními soudci nenajdeme.
Jedním z vašich zájmů a úkolů zároveň je problematika zneužívání v církvi, která se řeší také na úrovni práva. V čem může církevní právník a soud obětem pomoci?
Oběti potřebují uznání toho, co se jim stalo, a potřebují vědět, že pachatel už jim ani nikomu dalšímu neublíží. To je úloha soudu. Právník také může obětem významně pomoci při jejich zastupování a hájení a vymáhání jejich práv, protože zranění obětí je velké a každé jednání s církevní autoritou je zatěžující a může jejich rány ještě prohloubit, zvlášť pokud je to jednání nepoučené a necitlivé.
Zneužívání v církvi se v posledních letech i díky výzvě papeže Františka věnuje hodně energie a úsilí. Příběhy některých obětí i jejich blízkých jsou opravdu smutné. Jak moc na vás doléhá to, co se jim stalo?
Hodně. Ale možná ještě více na mě doléhá, když se tyto případy popírají anebo špatně řeší.
Nečetl jsem bohužel u nás skoro žádné úvahy, jak a jestli by mělo na změnu, kterou už přináší synodální cesta církve, reagovat i církevní právo?
Určitě reagovat bude, ale musíme si počkat na závěry synody, na to, co schválí Svatý otec, a pak budeme moci tam, kde se to bude týkat právních a disciplinárních věcí, něco měnit.
Jaké mají vlastně po právní stránce pravomoci laici? Jaké je vzhledem k církevnímu právu jejich postavení v církvi?
Kánon 208 cituje téměř doslova Věroučnou konstituci o církvi Lumen gentium, že všichni křesťané jsou si rovni co do důstojnosti a činnosti na budování Kristova těla. Z Božího ustanovení jsou někteří kleriky, pokud přijali svátost svěcení, nebo laiky. Z toho pak vyplývají jejich další práva a povinnosti – některá mají společná, některá jsou pro každou z těchto skupin odlišná. Co se týče pravomocí, také laici mohou mít účast na posvěcující, řídící a soudní moci v církvi a mohou zastávat služby, které takovou moc zahrnují.
Vím, že moc ráda čtete. Jsou nějaké tituly z vaší profese i mimo ni, které byste čtenářům doporučila?
Mám moc ráda knihy Agathy Christie a P. D. Jamesové, potom Letopisy Narnie od C. S. Lewise. Z mojí profese pak knihy O zákonech v Teologické sumě a O starém zákoně v Teologické sumě, které vyšly v Nakladatelství Krystal OP s výbornými úvody.
Mgr. et Mgr. Martina Vintrová, J.C.D., se narodila v roce 1969 ve Vimperku. Absolvovala magisterský obor jaderná fyzika na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (1993) a magisterský obor náboženské nauky na Katolické teologické fakultě téže univerzity (1998). Získala doktorát z kanonického práva na Papežské lateránské univerzitě v Římě (2011) a diplom v oboru Ochrana nezletilých na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě (2019). Absolvovala čtyřletý psychoterapeutický výcvik v PCA terapii (2014–2018). V letech 2003 až 2008 byla advokátkou Interdiecézního církevního soudu v Praze. Od roku 2009 působí jako soudkyně Diecézního soudu Plzeň. Od roku 2015 přednáší kanonické právo na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni.