Teologové Ivana Noble a Tomáš Halík se ve společné knize Kdo je člověk?: Teologická antropologie ekumenicky (2021) zamýšlí nad vnímáním člověka z různých úhlů pohledu. Tomáš Halík nyní navazuje na článek jeho spoluautorky a přibližuje, co pro něj osobně představuje téma člověka ve vztahu k církvi.
Otázka, kdo je člověk, vyvstává nově tváří v tvář umělé inteligenci a genetickým manipulacím. Církev se k tomu zatím vyjadřuje tak, že vyzývá k opatrnosti, přitom by měla poskytnout i nějakou pozitivní perspektivu. V současné postmoderní filosofii dochází k tzv. teologickému obratu, zejména ve filosofii francouzské a americké inspirované hermeneutikou a fenomenologií.
Myslím si, že nové chápání teologických témat v dialogu s jinými vědami a disciplínami je třeba rozvinout i na půdě jiných společenských věd. V této knížce jsem se pokusil o socio-teologii a domnívám se, že i na půdě psychologie nebo antropologie může být téma člověka nově uchopeno. Můžou z toho vyplynout pozoruhodné přínosy pro současné chápání člověka i společnosti.
Teologická perspektiva se pohledem fenomenologie projeví tak, že metafyzické otázky Boží existence se dají do závorky a místo toho se budeme dívat na to, jak se to, co nazýváme Bůh, projevuje v lidském životě, v lidské společnosti. Snažil jsem se ukázat, jak se to Boží projevuje v lidské víře, naději a lásce. Tedy v tom, jak se člověk orientuje ve společnosti nebo ve ctnostech – ctnost má v sobě vždycky jak onen transcendentální Boží prvek milosti, tak prvek lidské svobody. Bez svobody není ctnosti.
V tomto smyslu, domnívám se, by měla být také promýšlena antropologie. Je třeba, aby se teologická antropologie osvobodila od konceptu, jak ho známe především z tomismu a novotomismu, z konceptu statické, neměnné lidské přirozenosti. Ta sehrála určitou roli při obhajobě myšlenky lidských práv, ale přece jenom tento koncept není zdaleka neměnný. Je vázaný na určitou kulturně historickou epochu.
Dnes je třeba dívat se na člověka jako na dynamickou síť vztahů. To je přístup, který prochází různými vědami, i v kosmologii se díváme na vesmír jako na dynamickou síť vzájemné komunikace. Podobně něco takového vidíme při studiu lidského mozku: v tomto případě jde vlastně o síť komunikace jednotlivých prvků.
Podobně sociologie vidí společnost jako síť vzájemné komunikace a spolupráce, a díváme-li se na člověka, pak i on je utvářen především svými vztahy. Osoba je vztah. A má-li být člověk obrazem Božím, což je základní teologický postulát, tak Bůh je také vztah, člověk jakožto obraz Boží je také vztah a lidská osoba je také vztah.
V tomto smyslu je třeba promýšlet jednotlivá antropologická témata, jako je třeba sexualita člověka, tedy nejen z hlediska lidské přirozenosti, ale také z hlediska vztahů. Potom i morální výstupy z takového přemýšlení o sexualitě jsou hodně jiné než ty, které stojí pouze na neměnné přirozenosti.
Otázku, kdo je člověk, si klademe v okamžiku velké změny kulturních paradigmat. Žijeme v době, kdy se proces globalizace dostává do krize a odpovědí je nový nárůst populismu, nacionalismu, xenofobie, fundamentalismu. Vidíme onu druhou stránku globalizace: velmi rychlé šíření chorob a jiných hrozeb.
Společnost je propojena, především internetově, a zároveň hluboce rozdělena do všech možných bublin. Co má v této situaci dělat křesťanské společenství a církev? Církev je také hluboce rozdělená. A to rozdělení zřejmě koresponduje s určitými psychologickými strukturami, s tím, jak je člověk nastaven. Zda je nastaven spíš tak, že mu záleží na bezpečí, kontinuitě, trvalosti, nebo zda hledá nové cesty, směřuje k budoucnosti.
I samotný církevní systém prodělává hlubokou krizi, a to předně krizi věrohodnosti. To, co se událo okolo skandálů sexuálního, psychologickéh a duchovního zneužívání, je vlastně jakási poslední fáze pádu chrámové podoby církve. Pevné struktury, které se třásly už od osvícenství, dostaly, myslím, poslední ránu.
Vlastně žijeme v podobné době jako po zhroucení a zničení jeruzalémského chrámu. Dnes už nejde o to vytvářet nádvoří pohanů v chrámu církve, jde o to uvědomit si, že chrám je rozbořený a na jeho troskách vznikly dvě paralelní hermeneutiky této tradice. Judaismus a křesťanství.
Oba směry určitým způsobem reinterpretovaly tradici, když přišla o institucionální tvar chrámu. Dnes jsme v podobné situaci: musíme vylovit podstatu dědictví, reinterpretovat ji a vložit do dnešní situace, tedy do atmosféry, kdy už nemáme oporu v institučních ani v doktrinálních strukturách.
Zdá se mi, že je třeba vytvořit model církve jako sítě dynamické komunikace. Impuls papeže Františka k synodální reformě církve jde přesně tímto směrem. Papež chce ze strnulé instituce, která ztrácí věrohodnost a svoji sociokulturní biosféru, vytvořit dynamickou síť vzájemné komunikace. Pojďme této jeho vizi naproti.
Text vychází z redakčně zkráceného záznamu příspěvků, které zazněly na Teologicko-antropologickém kolokviu v Emauzském klášteře 16. února 2022
Zdroj: prof. Tomáš Halík - Universum (redakčně upraveno)
Foto: pexels-dominika-roseclay