V následující sérii kázání si přiblížíme příběhy lidí, kteří se intenzivním způsobem setkali s Bohem. Dnešní příběh na první pohled nepůsobí tak transcendentně jako Izajášovo, Elijášovo nebo Jeremjášovo vidění, ale i tak byl očividně pro všechny zúčastněné nezapomenutelný. Co v nich způsobil?
Stalo se, že jednoho dne vstoupil do lodi se svými učedníky a řekl jim: „Přeplavme se na druhou stranu jezera.“ A vypluli. Zatímco se plavili, usnul. A na jezero se snesla větrná bouře; začali se naplňovat vodou a byli v nebezpečí. Přistoupili k němu, vzbudili ho a řekli: „Mistře, Mistře, hyneme!“ On vstal, pohrozil větru a přívalu vod; i ustaly a nastal klid. Řekl jim: „Kde je vaše víra?“ Ulekli se a užasli a říkali mezi sebou: „Kdo to jen je, že přikazuje dokonce větrům a vodě, a poslouchají ho?“ (Lukáš 8:22-25).
Pouhých pár desítek slov zachycuje intenzivní zkušenost učedníků s uklidněním bouře. Tento zážitek budou v různých podobách často a rádi vyprávět. Vybral jsem stručný záznam, abychom se nenechali rozptýlit dalšími myšlenkami a drželi se jádra příběhu. Navíc má Lukáš oproti Markovi i Matoušovi v celém příběhu několik zajímavostí, na které časem upozorním.
Příběh ze začátku působí klidným uspávacím dojmem. Loď s Ježíšem a učedníky na běžné plavbě přes jezero. Žádná složitá cesta. Asi jako když řídíte domů po známé trase, mezi chatou a domovem. Svět je v pořádku, venku i uvnitř je klid. Ježíš dá příkaz k plavbě a potom s důvěrou v námořnické schopnosti rybářů usíná. Nikdo ho nepotřebuje, nic se od něj neočekává, může si zdřímnout. Pokoj však nemá dlouhého trvání…
Na jezero se snáší větrná bouře. Zatáhne se obloha. Z hor lemujících Galilejské jezero se přihnal silný vítr a rozbouřil vodní hladinu. Atmosféra se rázem změní. Přírodní živly se blíží k lodi. V řečtině příběh použije jediné slovo s významem „byli zaplaveni“. Voda nerespektuje hranice lodi. Přetéká přes hranu a zaplavuje palubu. V loďce šplouchá sladká jezerní voda.
Opravdu však text mluví o zaplavení lodi? Matouš i Marek ve vyprávění zdůrazní, že se voda vlila do lodi, ale Lukáš ne. Není tak jednoznačný. Ze samotných slov příběhu není patrné, jestli byla zaplavená loď, nebo učedníci. Zaplavenou palubu si představíme, ale dovedeme si představit i zaplavené nitro učedníků. Jsou zaplaveni strachem, hněvem, studem, úzkostí a kdoví čím ještě. Bouře násilně překonává hranice boků loďky, ale překonává také hranice jejich těl a zaplavuje je silnými emocemi. Bouře bouří venku, uvnitř lodi i v tělech námořníků.
Potom Lukáš přidá druhé slovo, které vystihuje "ohrožení". Tedy dohromady můžeme říci, že se jedná o „ohrožující zaplavení“ (překlad doslova „byli zaplaveni a ohroženi“). Jak loď, tak i těla námořníků. Co s touto bouří na jezeře, v lodi i ve svém těle učedníci dělají? Přece to, co se jako správní členové Církve bratrské naučili v nedělní škole. Obrátí se k Pánu Ježíši. V příběhu zazní tři slovesa: přiblíží se k němu, vzbudí ho a řeknou mu.
Přiblížit se není problém, na malé lodi to k němu není daleko. Ovšem Ježíš má zavřené oči, je od nich oddělen hranicí spánku. I tuto hranici musí překonat. Slovo, které je použito pro probuzení Ježíše, není typické. Jan ho použije, když vypráví o pro probuzení bouře. Doslova bychom mohli říct, že učedníci Ježíše „vzburcují“ „rozbouří“. Sami jsou zaplaveni a vzburcováni. Zahlcující pocit vlastní zaplavenosti zorganizuje jejich těla k tomu, že přijdou k Ježíši a vzburcují jeho. Mistře, mistře, hyneme!
Stejně jako se voda valí přes boky lodě na palubu a zaplavuje ji, stejně jako se všemi smysly bouře valí z vnějšího světa do nitra učedníků. Tak i oni teď překonávají hranice spánku a sami jsou bouří, která burcuje Ježíše, aby situaci vyřešil. Je to naprosto přirozené. Besídkovsky správné a logické. Síla bouře se přelévá od jedné osoby k druhé a hledá své řešení. Tak jako malé dítě zaplavené strachem budí uprostřed noci své rodiče. Tak jako dospívající teenager rozhozený z hrozných rodičů burcuje všechny své kámoše na sítích. Tak jako si davy na náměstích snaží vzburcovat své vůdce, kteří vyřeší jejich problémy. K člověku dolehne bouře, zaplaví ho, rozbouří ho a on se obrací a burcuje druhého.
Ježíš se nechá probudit. Bouře sama ho nevyruší. Voda mu šplouchá u nohou a on spí. Bouře má moc převalit se přes hranice loďky, smysly se vlije i do těl námořníků, ale Ježíšovy hranice jsou pevné. Má dobrý spánek. Bouře skrze něj nepronikne. To, co k sobě však nechá dolehnout, je hlas zoufalých učedníků. Tomu se říká láska. Na nich mu záleží. Jejich bouři k sobě pustí. Pro ně se nechá vyburcovat k činu. Vstává a hrozí. Z jeho gest cítíme ohromnou sílu. Sílu, kterou staví jako protiváhu proti bouři venku. Není to síla agresivně destruktivní. Je to síla tišící.
Nevíme, co řekl. Učedníci si nepamatují přesná slova. Což je možná dobře, jinak by se našli lidé, co by se to snažili opakovat. Učedníci jen cítí, že Ježíš je v tu chvíli mocný a stabilní. Oni ho rozbouřili, vzbudili v něm sílu a hněv, ale nezaplavili ho. Ve svém těle přetvoří bouři v sílu. Řeší situaci. Obrátí se nejprve k vodě a větru a pohrozí jim. Nastává klid. Jak venku mimo loď, tak v lodi.
Potom se obrací k učedníkům a zeptá se jich: Kde je vaše víra? Oni nechávají jeho otázku bez odpovědi. V jejich nitru bouře stále přetrvává. Uklidňuje se pomaleji než ta vnější. Strach přetrvává. Šeptají si mezi sebou: „Kdo to jen je?“. Jediný, kdo má moc nad přírodními živly, je Bůh sám. Stojí snad s nimi na lodi Bůh? Jejich nitro ještě chvíli bouří, z ohrožení i z představy Boha na lodi, ale potom klidný větřík, malé vlnky, sluneční svit a mírné pohupování loďky uklidní i rozbouřené nitro námořníků. Svět je zase v pořádku. Díky Bohu.
Víra tiší bouře
My se však pojďme podívat na tu podivnou otázku, kterou Ježíš učedníkům pokládá. Kde je vaše víra? Rozbouřené jezero Ježíš zklidnil pohrůžkou, k rozbouřeným učedníkům se obrací s otázkou ohledně jejich víry. Chtěl je tou otázkou snad uklidnit? Utišit jejich vnitřní bouři? Pokud ano, tak se minul a jeho sociální inteligence klesla na nulu. To není věta na uklidnění. Zaznívá v ní výčitka. Proč se jich tedy ptá na ztracenou víru? Asi předpokládá, že jejich víra by byla bývala mohla něco v příběhu změnit. Předpokládá, že víra je zdroj, který učedníci normálně mají. Jen ho tentokrát nevyužili.
Představte si dítě, které se učí hrát ping-pong. Letí na něj míček a ono před ním uhne. A trenér řekne: "kde máš tu pálku". Dítě zvedne svěšenou paži, ve které drží pálku. Mělo ji v ruce, jen ji nevyužilo k odpálkování míčku. Důvod, proč trenér otázkou zaměří pozornost dítěte k pálce, je ten, aby se dítě změnilo, aby se něco naučilo a aby příště pozvedlo pálku a odrazilo míček. Podobně můžeme číst Ježíšovu otázku, "kde je vaše víra?". Vždyť ji máte, jen jste tento zdroj teď nevyužili.
K čemu by ji ale měli podle něj využít? K odpálkování bouře? Co po nich chtěl? Chtěl, aby oni příště utišili bouři zázračnými slovy, jako to udělal on? Myslím, že ne. Kdyby se Petr postavil na přídi a začal máchat rukama, ať se bouře ve jménu Pána Ježíše utiší, vyznělo by to trapně. Měli jsme kdysi na táboře chlapce, který si stoupl doprostřed louky a zaklínal mraky, aby nepršelo. Nefungovalo to. Paradoxně to byl chlapec, který neuměl vůbec ovládat sám sebe. Byly situace, kdy jsme ho s Lenkou pevně drželi, abychom mu dali prášky na zklidnění. Chtěl uklidnit mraky, ale neuměl uklidnit své tělo.
Podobně by vyzněl Petrův pokus. Zaplaven a neschopen utišit sám sebe by se snažil kouzlem ovládnout bouřkové mraky. Ne, to po něm Ježíš nechce. Utišení bouře je jedním z Ježíšových důkazů toho, že je Bůh. Ve Starém zákoně je tato schopnost přisouzena jen Bohu. Ježíš tímto gestem lidem znalým svatých písem dává klíč k porozumění sobě samému. Nejde o kouzlo, ale znamení, způsob komunikace. Říká jim tím – jsem Bůh. Učedníci Bohem nejsou, nebudou, ani nemají být. A už vůbec si na něj nemají hrát. To není zázrak, který by měli dělat.
Co tedy po nich chtěl? Co mohli udělat jinak, kdyby v danou chvíli využili zdroj víry? Zkuste si představit, co by se stalo, kdyby měli učedníci možnost si událost o pár dní později zopakovat. Stejná scéna. Ježíš v klidu spí. Přižene se bouře. Nezůstane mimo loď, ale zaplaví palubu i nitro učedníků. Oni se ohlédnou a uvidí spícího Ježíše. Minule ho bez přemýšlení vzbouřili. Teď se zabrzdí. Ještě jednou pohlédnou na jeho uvolněnou spící tvář. Potom zase na vlny a pak zase na spícího Ježíše. Chvíli těkají pohledem.
Když se dívají na bouři, jsou jí zaplavování, dere se smysly do jejich těl. Co v nich vyvolá pohled na spícího Krista? Pohled na spícího Ježíše může vyvolat hněv: Co se tu válíš? Proč tu jen spíš? Tobě je jedno, že zahyneme? Ale pohled na spícího může vyvolat i radost a pokoj. Jen si vzpomeňte, jak jste se dívali na spícího člověka. Pokojně spící dítě s úsměvem na tváři. Partnera, který vypadá ve spánku naprosto andělsky. Vyhladí se mu vrásky, uvolní obličej. Pohled do jeho tváře vyvolá radost a pokoj.
Jaká bude má reakce na tvář nevzrušeně spícího Ježíše? To, jestli nás pohled na spícího rozhněvá a rozbouří, nebo uklidní, záleží na naší víře. Čemu v tu chvíli věřím? Věřím ve slabého Boha a slabého sebe. Já to nezvládnu. Hyneme. Štve mě to. Ty bys měl taky bouřit, Bože, vždyť je to hrůza. Bůh by měl lítat jak hadr na holi podle mých emocí a řešit mé věci – slabý Bůh a slabý já. Nebo věřím tomu, že je mocnější, než jsem tušil, že je to Bůh a dokud klidně spí, ani já nemusím bouřit. Věřím v silného Boha a věřím tedy díky tomu i sám sobě. Tady se to láme! Jakou máš představu Boha a sebe?
Ježíš otázkou „kde je vaše víra“ nechtěl učedníky uklidnit. Ani po nich nechtěl, aby po jeho vzoru tišili vnější bouře. Ukázal jim na zdroj víry, aby příště věděli, že mohou právě díky němu proměnit své vlastní niterné bouře v sílu a akci. Ježíš je Bůh, stvořitel a vládce vesmíru, a proto silou tiší přírodní živly. Oni jsou jeho obrazem, mohou ho tedy zrcadlit, odrážet. Viděli, jak ve svém těle zvládl bouři přetvořit v sílu, a tak po jeho vzoru tiší bouře ve svém těle. Tak jako on vládne světu. Oni vládnou v prvé řadě svému tělu. Dokonce tělu zaplavenému silnými emocemi. Zdrojem je jejich víra.
Víra, pohled do tváře spícího Krista a vzpomínka na jeho vzorovou ukázku zklidní jejich zaplavenost. Pohled na spícího Krista může přeorganizovat vnitřní bouři v sílu. Loď je zaplavena, ale oni zaplaveni nejsou. Takže mohou zodpovědně vylévat vodu z lodi, pevně se držet stěžně, využít adrenalin a tišit ty, kteří ještě svou víru v krizi použít neumí. Ježíši se ještě víc vyhladí vrásky a ze spánku se usměje. Když se doplaví na břeh, Ježíš se v klidu vzbudí a pochválí je, že to zvládli a oni mu řeknou: "ještěže jsi tu byl s námi, bez tebe bychom to nedali". A Ježíš se pousměje jako trenér, který viděl, že se naučili používat víru.
Zdroj: Blog Dalimila Staňka
Thanks for sharing. I read many of your blog posts, cool, your blog is very good. https://accounts.binance.info/en-IN/register-person?ref=UM6SMJM3