Advent. Tolik shonu, tolik práce. V zaměstnání se snažíme dokončit, co se dá, k tomu chodíme na obligátní vánoční večírky a horečnatě se připravujeme na údajně nejbáječnější dny v roce. Únavou leckdy padáme na ústa. Co by se stalo, kdyby se Vánoce zrušily?
Pro strážce vánočních tradic by to byla opravdová pohroma. Zrušit kapra? Zrušit stromeček a dárky? Zrušit tu parádní atmosféru? Zrušit návštěvu půlnoční mše či bohoslužby? Nemyslitelné. V covidových letech se přitom Vánoce, jak jsme je znali, v zásadě nekonaly. Zhroutil se svět? Nic takového jsem nezpozoroval. Tradicionalisté si možná nepřipouštějí, že valná většina tradic nemá nikterak dlouhou historii a že dnešní Vánoce nemají s těmi původními příliš společného.
Přiznám se, že miluji rozhovory o Vánocích. Baví mě poslouchat a zapisovat si, jak vypadají konkrétní Vánoce konkrétních lidí. Jeden můj přítel pravidelně v půlce půlnoční mše odchází zhnusen z kostela. Kazatelna se totiž v tu dobu stává kulometným hnízdem, z něhož kněz plný celoroční frustrace vypálí na své věrné celý zásobník výtek. Onen přítel sice v souladu se svou vánoční tradicí předtím absolvuje několik vánočních návštěv a do kostela přichází zlehka ovíněn (nikoli od slova „vina“), má ovšem jasnou představu o tom, co by v kostele mělo, či nemělo na Štědrý večer zaznít.
Vánoční příběh a tradice si lidé zkrátka často tvoří sami a bez opory v evangelijní zvěsti. Pro někoho jsou Vánoce především vzpomínky. Sám si z dětství vybavuji hlavně vůně a chutě. Najednou se mi vybaví vůně stromku, pokrmů, novoty rozbalovaných dárků, dokonce štiplavý pach oblečení babičky, která po štědrovečerní večeři přinesla domů vůni chléva, poté co kravičkám dávala něco ze sváteční tabule.
Je to pryč. Už se nevracím po jitřních bohoslužbách zpátky do ještě teplé postele a nesnídám bramborový salát, který byl vždycky nejlepší právě ráno, na Boží hod. Jitřní bohoslužby byly nenávratně zrušeny a nahrazeny štědrovečerními. Bylo to krásné, ale už je to za mnou. Vlastně mi vůbec nevadí, že se to nevrátí. S jinými lidmi získaly Vánoce zase jinou náplň. Proč lpět na nějaké „původní“ v podstatě idealizované minulosti. Asi tušíte, že já správným strážcem vánočních tradic nejsem.
Někteří lidé si Vánoce spojují s potřebnými. O svátcích otevřou své domovy i srdce a nabídnou je bližním. Pamatuji si, že bylo celkem dlouhé období, kdy k našemu štědrovečernímu stolu usedali známí, kteří zrovna svoje domovy z nějakých důvodů ztratili. A jsou ještě jiní vskutku obdivuhodně empatičtí jedinci, kteří se o Vánocích za potřebnými sami vydávají.
Řada lidí si Vánoce neodmyslitelně spojuje s návštěvou kostela. Masové „vánoční křesťanství“ se už sice nekoná, přesto jsou o svátcích naše kostely a sbory navštěvovanější než po zbytek roku. V tomto čase se mezi námi stále ještě objevují lidé, kteří o kostel jinak nezavadí. Tito návštěvníci dokazují, že i naši bližní
mimo církev mají duchovní potřeby, které touží naplnit. Kdo jiný než církev by se o to měla snažit? Máme, co jim nabídnout. Máme šanci sdělit, že křesťanství je fajn i mimo Vánoce. Zrušením Vánoc bychom o tuto příležitost přišli.
Ptám se: „Co by se stalo, kdyby byly Vánoce zrušeny?“ Pro některé je však taková otázka bezpředmětná. Celá řada lidí totiž Vánoce opravdu nemá. Nemají je ti, kteří jsou sami. Nemají je zpravidla lidé, kteří sdílí svoje domácnosti s egoisty, alkoholiky a násilníky. Nemají je ti, kteří o své blízké přišli, někteří dokonce právě v době Vánoc. Svátky pak osobní a rodinná traumata pouze znásobují. Jak mají v tento čas zaplnit své myšlenky něčím radostným? Takoví lidé Vánoce protrpí a chtějí je mít co nejrychleji za sebou.
Někdy mi Vánoce připadají jako narozeniny bez oslavence. Naplníme sice všechny možné atributy vánoční pohody, ale oslavenec sedí v pomyslném koutě. Přišli jsme oslavit jeho narozeniny, ale máme tolik práce s přípravami, že ho každou chvíli okřikneme, ať nepřekáží. Anebo ho pro jistotu vůbec nepozveme.
Netušil jsem, že Vánoce mohou vypadat ještě jinak. Od více než zralého věku mám možnost o Vánocích sloužit v církvi.
Vlastně takto prožívám svoje šesté Vánoce. Je krásné sloužit Bohu i lidem. Tyto zvláštní dny díky tomu získaly ještě jeden netušený rozměr: mohu zprostředkovávat nadšení z divuplného Božího vtělení. Bůh se stal pro nás člověkem. Z čisté nefalšované Boží lásky. Dlouho před Vánocemi přemýšlím, jak předat toto poselství. Je to snad největší možná kazatelská výzva. Dlouho, někdy více než měsíc před Štědrým dnem, přemýšlím, jak tuto nepochopitelnou a úžasně velkou pravdu sdělit. Ale už tuto skutečnost, že mohu připomenout nejkrásnější ze všech zvěstí, považuji za zázrak.
Co by se stalo, kdybychom zrušili Vánoce? Možná by to duchovní situaci naší země příliš neovlivnilo. Ale byla by to nesmírná škoda. Vánoce jsou totiž ideální příležitostí pro sdělení: Bůh tě má rád a život s vánočním oslavencem stojí za to. Nejen o Vánocích.
Zdroj: Přítel/Przyjaciel