Když se to podaří, tvoříme s diváky nový vesmír,“ popisuje herečka Sarah Haváčová svou zkušenost na jevišti, ovlivněnou také nedávnými duchovními zážitky. Momentální smysl života však nalezla v dobrovolničení v tanzanském sirotčinci Karibu Nyumbani. „Jsem přesvědčena, že vzdělání je klíčem k tomu, aby se děti mohly vymanit z chudoby,“ říká a dále v rozhovoru popisuje cesty, kterými se toho snaží docílit.
Jak jste to vnímala jako dítě? Byla víra součástí vašeho dětství?
Jako dítě jsem byla pokřtěna, chodila jsem na mše a zpívala v dětské schóle. Moji rodiče však nebyli věřící a víra a náboženství s ní spojené pro mě bylo jen jakýmsi dalším školním zábavním kroužkem. Ve čtrnácti letech jsem se ale od církve vzdálila kvůli stěhování z rodného města, ztratila jsem kontakt s vyškovskou farností, rodiče se rozvedli. Téměř patnáct let jsem neměla s církví žádný bližší pravidelný kontakt.
Jaké tedy byly klíčové okamžiky na vaší cestě k Ježíši?
Bylo jich několik, ale jedním z nejdůležitějších byl ten, když jsem se před čtyřmi lety vydala na pouť do Fatimy. Cítila jsem se ztracená, nacházela jsem se v nefunkčním vztahu a kvůli covidu jsem přišla o práci. Původně jsem tuto cestu vnímala jako útěk, ale nakonec se stala hlubokou duchovní zkušeností.
Co se stalo na pouti do Fatimy, že vás to tak hluboce zasáhlo?
Pod sochou Ježíše jsem zaslechla hlas, který mi řekl: „Sarah, neboj se, ty máš svého Otce.“ Tento zážitek mě zasáhl natolik, že jsem cítila potřebu ho s někým sdílet a hledat další cestu ve víře.
Jak jste hledala podporu a vedení po tomto zážitku?
Jediný člověk, na kterého jsem si vzpomněla a němž jsem si myslela, že by mohl rozumět mé umělecké duši, byl kněz Marek Orko Vácha. Kontaktovala jsem ho a on mi řekl dvě zásadní věci: abych brala svůj zážitek vážně a abych na nic nečekala a nechala se biřmovat. Tato slova mi dodala odvahu a pocit, že i já mám právo být křesťankou. Na jeho doporučení jsem se obrátila na farnost Nejsvětějšího Salvátora v Praze a přihlásila se do kurzu základů víry. Tento dvouletý kurz mě připravil na biřmování a pomohl mi prohloubit mé duchovní kořeny.
Mělo vaše setkání s Bohem nějaký zásadní dopad na vaši hereckou kariéru? Jak se vůbec herectví setkává s Ježíšem?
Myslím, že se setkávají báječně, ale musela jsem to nejdřív objevit. Začala jsem se modlit před představením. Když hraju francouzskou komedii, nemusím se nutně ponořit do hlubokého hereckého prožitku, přesto však potřebuji odehrát představení bez chyb. Svěřuji tu či onu hru do rukou Ducha Svatého. Jeho největší vliv jsem však pocítila až při hraní monodramatu „Alma Rosé“.
Během tohoto představení je nutné roli hluboce prožít. Jde o příběh židovské houslistky, slavné virtuosky, která hrála ve Vídni a později dirigovala orchestr v Osvětimi, kde byla spolu s více než milionem lidí zavražděna. Na jevišti jsem jen já a čtyři muzikantky, většinou hrajeme ve Werichově vile v Praze, případně hostujeme po městech v Česku. Před každým představením se modlím, protože jsem nervózní, a svěřuju to Bohu a Ježíši. Prosím, aby vše dobře dopadlo. Prosím také Almu Rosé, aby se stala mnou a já jí, abychom mohly splynout v jedno. Každé představení v duchu věnuji obětem holokaustu a také všem přeživším.
Jaký je to pocit, když se to podaří a splynete v jedno?
Je to něco neuvěřitelného. Stává se to nepravidelně, ale když ano, cítím, že spolu s diváky tvoříme nový vesmír. Na jevišti se zastaví čas a vznikne jakýsi nový božský kosmos. Jsem řízena Duchem Svatým nebo Almou Rosé, stávám se médiem. Spolu s muzikantkami a hudbou velkých klasiků vytvoříme něco, co se dotýká něčeho skutečně svatého, Boha. V Bohu se všichni směje, pláčeme, umíráme a pak je chvíli ticho. Někdy se lidem nechce ani tleskat, ani já se nechci chodit klanět, jako by to do hry nepatřilo. Pak se rozsvítí světla a my se všichni nadechneme a znovu se narodíme. Tehdy děkuji Bohu a Almě, že se nám dali na čas tak blízko poznat.
Víc než jen dobrodružství
Co vás vedlo k tomu, abyste se zapojila do podpory sirotčince Karibu Nyumbani?
Do Karibu Nyumbani jsem poprvé jela už před pěti lety, což bylo rok před mojí konverzí. Karibu Nyumbani je křesťanský sirotčinec v Tanzánii, který založila misionářka Fiona Handy z Velké Británie. Spolu s ní tam působí bývalá zdravotní sestra Ester z Tanzanie, rovněž zakladatelka sirotčince, a Ludmila, známá jako Mama Mia, z České republiky. Tyto tři ženy vybudovaly za posledních dvanáct let skutečnou oázu v poušti.
Už před mou konverzí jsem cítila nutkání najít něco, co by mělo smysl, něco víc než jen dobrodružství. Hledala jsem způsob, jak smysluplně využít svůj čas. V minulosti jsem zvažovala, že bych se připojila k Červenému kříži po zemětřesení na Haiti, ale kvůli studiím jsem měla omezené možnosti cestování. Teprve v roce 2019, když jsem měla možnost natočit kriminální seriál „Profesor T“ pro TV Nova, jsem si díky honoráři mohla dovolit uskutečnit svůj sen a vydat se do Karibu Nyumbani.
Jaký byl váš první dojem z této komunity?
Účastnila jsem se jejich modliteb, zpívala v kostelíku a zažila jsem zde oslavu Boha v mnohem živelnější podobě, než jakou známe z českých katolických mší. Už tehdy to na mě mělo velký dopad a zanechalo to ve mně hluboký otisk. I když jsem tehdy nebyla ještě hluboce ukotvená ve víře, cítila jsem, že i krátkodobý kontakt s věřícími lidmi a jejich prostředím na mě měl velký vliv. Věřím, že místa, kde se lidé pravidelně modlí, mají zvláštní energii, která člověka ovlivní, i když sám není hluboce věřící. Během svého pobytu v Karibu jsem nasála mnoho duchovního prožitku, který mě později přivedl blíže k Bohu.
Jak aktuálně prožíváte život v sirotčinci? Jaké střípky byste chtěla sdílet s našimi čtenáři?
V tuto chvíli máme v sirotčinci dvacet osm dětí ve věku od tří měsíců do šestnácti let. Sirotčinec Karibu Nyumbani znamená ve svahilštině „Vítej doma“ a před šesti lety zde také založili školu Welcome Home School, která je vzdálená asi dvě stě metrů od sirotčince ve stejné vesnici Boko Temboni.
Všechny děti v sirotčinci vstávají velmi brzy ráno. Ti, co dojíždějí do vzdálenějších škol, se probouzí kolem páté. Děti, které chodí do naší školy, vstávají před šestou hodinou. V šest deset už jsou většinou oblečené a snídají čaj s chlebem. Ve škole mají nástup v půl osmé ráno, zpravidla zpívají tanzánskou hymnu, školní hymnu a další písničky. I když je škola Welcome Home School křesťanská, je otevřená i muslimům. Dopoledne i odpoledne mají vyučování, v úterý a pátek se vyhlašují nejlepší studenti. Škola končí kolem čtvrté hodiny, někteří se vracejí až v pět.
Po návratu do sirotčince dělají úkoly. V 18:45 máme pravidelné modlitby v kapli, kterou postavila Fiona a kde je nyní i eucharistie. Každý večer si čteme evangelium na příští den. Já se snažím využít své herecké zkušenosti a s dětmi scénky z evangelia vždy sehrajeme. Většina dětí mluví anglicky, takže se domluvíme snadno, i když je někdy obtížné je ukočírovat. Po večerech se často díváme na fotbal, obzvláště oblíbený je klub Simba z Dar es Salaamu nebo Yanga. Když se nehraje fotbal, hrajeme s dětmi deskovky nebo pexeso. Tento měsíc tu byly se mnou další tři dobrovolnice z Česka, jedna z nich byla řádová sestra Fidelis, holky s dětmi pletly například náramky. Poslední týden zavítal do Karibu Nyumbani taky Marek Vácha, který sloužil v kapli mše ve svahilštině a pokřtil nejmladší z dětí, Anitu.
Dobrovolníci vítáni
Jaké jsou hlavní příčiny toho, že se v Tanzánii tolik dětí ocitá bez rodičů?
Většina těchto dětí buď o rodiče zcela přišla, nebo jejich maminka zemřela při porodu a otec se o ně nedokázal postarat. Bohužel se stává i to, že jsou děti odhozeny do škarpy a nalezne je někdo, kdo je odveze do nemocnice. Tam si je vezme do péče sociálka, která je nakonec umístí do našeho sirotčince. Máme zde například jednu holčičku, která se jako albínka nachází ve velmi zranitelné pozici. Albíni v Tanzanii totiž čelí častým útokům kvůli pověrám spojeným s čarodějnictvím. (Někteří lidé věří, že bílé části těla albínů mají magické vlastnosti a mohou přinést bohatství.) Maminka této holčičky ji nebyla schopná uchránit, a proto je nyní u nás, v bezpečí.
Existují i další hrozby, kterým místní děti čelí?
Ano, velký problém je také obchod s lidskými orgány. Děti jsou unášeny, znásilňovány a pak prodávány na orgány. Máme jednu dívku, Queeny, která je nyní na střední škole v sousedním městě, kde také žije. Nedojíždí, protože jsme ji chtěli ochránit před těmito hrozbami. Zrovna před čtrnácti dny byly dvě dívky, její spolužačky, uneseny při cestě ze školy domů. Slunce zapadá kolem šesté hodiny, což je doba, kdy se mnohé děti ještě pěšky vrací ze školy, a bohužel se tato nebezpečí vyskytují právě tehdy. V minulosti tu měli místní lidé ve vesnici „ watchmany“, kteří děti doprovázeli ze škol domů, ale nemohli si je dovolit nadále platit. To může být i výzva pro čtenáře, kteří by byli ochotni stát se dobrovolníky a chránit děti před těmito hrozbami. Je to velký problém, který mě opravdu překvapil, a myslím, že je důležité, aby se o něm vědělo.
Naděje na lepší budoucnost
Jaké jsou další konkrétní potřeby sirotčince Karibu Nyumbani?
V Karibuni Nymbani není možná přímá adopce, protože vize sirotčince je taková, že je pro děti jejich přímým domovem. Děti budou moci v sirotčinci zůstat i v dospělosti, budou-li chtít. Pak se zapojí do chodu péče „rodiny Karibu Nyumabni“ anebo si založí rodinu vlastní. Nejstarším dětem je v tuto chvíli šestnáct let. (Jiné tanzánské sirotčince mají vize rozličné, oproti Karibu Nyumbani přijímají děti například jen na určitou dobu a pak je vracejí do rodin.)
V Karibuni Nymbani však děti zůstávají, jakmile se sem dostanou. Adopce na dálku je proto zcela klíčová. Lidé v Česku si mohou vybrat konkrétní dítě a finančně ho podporovat. Aktuálně sháníme především pokrytí školních stipendií pro děti, které jdou na střední školu. Konkrétně se jedná o dvě děvčata mířící na sportovní školu a jedno do semináře. Náklady na střední státní školu jsou kolem dvanácti tisíc korun ročně, podpora se však může týkat i základních škol a dalších vzdělávacích potřeb. Na základní školy se platí zpravidla stipendia nižší.
Kromě finanční podpory pro vzdělávání potřebujeme také dobrovolníky, kteří by mohli přispět svou prací přímo na místě. Pokud by čtenáři měli čas přijet, budou zde vřele vítáni. Věková hranice je neomezená. Zveme do Karibu Nyumbani všechny ženy, které můžou dělat nejen chůvy dětem. Či muže, kteří rozsvítí sirotčinec mužskou silou. Po mužském vzoru v Karibu Nyumbani je vskutku hlad! Chtěla bych všechny povzbudit, aby zvážili podporu našich dětí. Každý typ pomoci má velký význam. Děti potřebují nejen materiální pomoc, ale také vědomí, že na ně někdo myslí a podporuje je v jejich růstu a vzdělávání. Jsme vděční za každého člověka, který nám umožní pokračovat v naší práci a poskytovat dětem bezpečné a láskyplné prostředí.
Co vás vedlo k uspořádání sbírky na Donio?
Na platformě Donio jsme spustili sbírku na vybavení knihovny ve škole Welcome Home School (https://donio.cz/knihovna-pro-welcome-home-school). Děti v blízkosti sirotčince totiž neměly možnost kvalitního vzdělání, a proto byla během šesti let vybudována pod záštitou sirotčince jak administrativní budova školy, tak školka a třídy prvního stupně. Nyní potřebujeme vybavit knihovnu, která v tuto chvíli zcela zeje prázdnotou. Cílem je vybrat 350 000 korun, za které nakoupíme učebnice, lavice, židle, počítače a data-projektor. Věřím, že tato knihovna poskytne dětem motivaci k dalšímu vzdělávání. Jsem přesvědčena, že vzdělání je klíčem k tomu, aby se děti místní mohly vymanit z chudoby. Jak prohlásil T.S. Eliot: „Už samotná existence knihoven poskytuje nejlepší důkaz, že ještě můžeme mít naději pro budoucnost člověka.“
Jak vlastně funguje komunita Welcome Home?
Komunita je dynamická a rychle rostoucí. Vznikla před šesti lety jako administrativní budova se dvěma učiteli. Nyní ji tvoří osm učitelů a přes dvě stě dětí. Každým rokem se nabírají do školky nové děti. Učitelé jsou vysokoškolsky vzdělaní a dojíždějí do školy z blízkých oblastí, obvykle do hodiny cesty. Každý z nich byl pečlivě vybrán Fionou a Ester. Ve škole se vyučuje podle známých osnov, ačkoliv mě zaujalo, že již ve školce se děti učí barvy, základní počty a psaní. Mají také angličtinu a přírodovědu, která zahrnuje biologii, fyziku a chemii. Vyučovací materiály jsou velmi kvalitní, mohly by být přeloženy a použity i v jiných zemích.
Jaké jsou další aktivity pro děti mimo vyučování?
Škola se snaží udržet nízké školné, aby si ji mohly dovolit i chudé rodiny. Děti dostávají jídlo, což je pro ně motivací chodit do školy, díky jídlu nespí a mají energii studovat. V přestávkách jsou děti venku na velkém hřišti, kde často hrají fotbal. Pravidelně se konají fotbalové zápasy, což děti velmi baví. Tělocvik v klasickém smyslu nemají, ale pohyb je součástí jejich každodenního života.
Jaké jsou plány na další rozvoj komunity a školy?
Aktuálně se sice zaměřuji na vybavení knihovny, ale potřeb je mnohem více. V budoucnu se plánuje stavba velké jídelny, protože děti ve školce nyní jedí na zemi, starší se střídají v jedné malé místnosti. Dále se v rámci projektu Karibu Nyumbani staví domek pro řádové sestry, které nyní bydlí v tom pro dobrovolníky. Plánují se také technické projekty, jako je oprava kanalizace a sběr vody, aby se efektivněji hospodařilo s dostupnými zdroji.
O jakou poslední myšlenku byste se podělila se čtenáři?
Na sítích vznesli někteří lidé dotaz, zajímám-li se taky o české děti? Ano. Jednak mám za sebou zkušenosti s dobrovolnictvím i v České republice, například s kolegyněmi herečkami Kristýnou Ryškou a Šárkou Krausovou ze seriálu Zlaté Labutě jsme podpořily český sirotčinec Dobré víly dětem, kde jsme během aukce vybrali 610 tisíc korun. Nicméně, i kdyby tato aukce letos v dubnu neproběhla, domnívám se, že pomoc je jen jedna. Pomáhám proto, že chci, proto, že to nosím v srdci. Proto, že dobro je dobré. Nic víc, nic míň. Nejprve jsme lidmi a až potom Čechy. Solidarita znamená, že každý z nás je svým chováním zodpovědný za celý svět. Tvoříme jako lidstvo spojené nádoby. A neměl by nám být lhostejným osud dětí v českých sirotčincích, ani na opačné straně světa. Jak řekl rabín Jonathan Sacks: „Civilizace se stává nezranitelnou, pouze pokud se stará o své zranitelné.“
