Řada lidí říká, že na zázraky nevěří. Vzpomeňte si na všechny na první pohled zoufalé a tragické okamžiky, které se nedaly lidskými silami zvládnout. Dlouho jste si mysleli, že byste nic takového nepřežili, ale ouha. Kolik byste ve svém životě napočítali lidí, kteří se stali rukama Božích zázraků a pomohli vám způsobem, nad nímž vám zůstával rozum stát? Když někdo říká, že zázraky jsou jen šidítka pro slabé, ubližuje tím nejen sám sobě, ale hlavně těm, kteří se stali posly Boží lásky a jeho milosrdenství.
Italský teolog českého původu Vladimír Boublík připomíná ve své knize Teologie mimokřesťanských náboženství různé misionářské strategie, jimiž se zvěstovatelé evangelia obraceli na národy celého světa. Jednou z nich bylo připomínání zázraků, které Ježíš vykonal a které se prostřednictvím modliteb a proseb dějí v jeho jménu dodnes.
Řada lidí mi říká, že na zázraky nevěří. Velké divy, o kterých čteme v Bibli, například uzdravení na smrt nemocných, rozmnožení chlebů a vína, vzkříšení mrtvých, jsou minulostí. Bůh jako by poodstoupil ze světa kamsi do závětří a díval se – podle některých se dokonce bavil –, jak se na této zemi snažíme žít, třebaže to někdy není vůbec snadné.
Jestli něčemu opravdu nevěřím a z hloubi duše protestuji, pak je to právě proti tomu, že zázraky se dnes už nedějí. Až dočtete tuto glosu, jděte za tím, koho milujete, vezměte ho za ruku a podívejte se mu do očí. Ani jeden z vás by pravděpodobně neřekl, že jste se kdysi potkali úplnou náhodou anebo že si jeden z vás vybral tohoto druhého z nějakého seznamu možností. Velikost lásky, kterou si dosvědčujete a kterou žijete, není hodna toho, aby se o ní říkalo, že se prostě stala nebo že jste jeden druhému zbyli. Z tisíců možností, mezi něž patří i ta, že byste nikdy nikoho nepotkali, jste zázračně natrefili na někoho, kdo by vás jinak mohl minout o dvě minuty, a vaše životní cesty by se neproťaly.
Vzpomeňte si na všechny na první pohled zoufalé a tragické okamžiky, které se nedaly lidskými silami zvládnout. Dlouho jste si mysleli, že byste nic takového nepřežili, ale ouha. Do mozaiky vašeho života se zázračně dostal někdo, kdo vám pomohl, aniž by musel. I po letech si říkáte, že pravděpodobnost, že byste takovou životní pohromu ustáli, byla jedna k miliónu, ale přesto se to stalo. Navzdory všemu a možná i navzdory vám.
I my jme tvůrci zázraků
Možná jste vyrostli v prostředí, kde vám neustále opakovali, že tohle nejde, tohle nesmíte, na tohle jste hloupí a nešikovní, že tohle se nikdy nemůže podařit. Byli jste za snílky, jimž byli předhazováni všichni kolem, kteří se vzdali, tak jako jste se měli vzdát i vy. Tam, kde byste to nikdy nečekali, jste v sobě ale objevili zdroj síly a naděje, které vám pomohly udělat první, ty nejdůležitější kroky, a zjistit, že to nejhorší máte vlastně za sebou. Stal se zázrak, a byli jste to vy, kteří jste se přičinili, aby ten zázrak dlouho žil.
Když Ježíš posílá apoštoly do celého světa, aby tam získávali další učedníky ze všech národů a křtili je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, posílá je, aby se stali rukama Božích zázraků. Učedníci měli problémy ve jménu Božím zázraky konat. Nešlo jim to. Báli se. Nebyli si jistí. Nevěřili. Ježíš jim říká, že kdyby měli víru jen jako hořčičné zrnko, mohli by říct moruši: „Vykořeň se a přesaď se do moře!“ a ona by je poslechla.
Kolik byste ve svém životě napočítali lidí, kteří se stali rukama Božích zázraků a pomohli vám způsobem, nad nímž vám zůstával rozum stát? Možná to byli vaši rodiče, kteří se vás nesčíslněkrát dotkli rukama Božích divů. Možná to byli vaši sourozenci nebo přátelé. Možná to byl někdo, kdo vám jen na chvíli vstoupil do života, aby vám pomohl udělat váš osobní kopernikovský obrat. Že nikdo takový nebyl? Nevěřím. Zamyslete se znova a zkoušejte to zas a zas, až se vám v očích objeví slza vděčnosti a díků.
Teolog a římskokatolický kněz Vladimír Boublík, který utekl v roce 1952 z vojenského vězení v Olomouci do Říma, prožil život plný zvratů. Zavřeli ho do komunistického vězení, skoro deset dní v mrazech a sněhu šel přes svoji vlast a část Německa, aby se nakonec dostal do Říma. Navzdory tomu, že se z něj stal jeden z nejvýznamnějších teologů druhé poloviny 20. století, který byl – poprvé a dosud naposledy – jediným Čechem zvoleným za děkana Teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity v Římě, ho nechtěli vysvětit na kněze. Navzdory tomu, že nejméně dvakrát skoro zemřel a celý život neměl na růžích ustláno, věřil na zázraky. Jeden z nich mu přivedl do cesty ženu, která ho od roku 1968 až do jeho smrti v r. 1974 provázela a vytvářela mu teplo a bezpečí domova. V jednom z dopisů roku 1968 jí napsal: „Vždy, když se život jeví jako poušť, když lidé jsou hrubí a přezíraví, když ze všech stran doléhá bolest, pak se cítím i já unavený. Možná že tato unavenost patří k lidskému životu. Ale když se v této poušti potkají dva lidé, kteří se milují, pak tato poušť už není pouští.“
„Všední“ zázraky
Při jedné přednášce se mě lidé ptali, proč Bůh nenašel nové, moderní způsoby, jak komunikovat s lidmi. Mohl by se třeba každý den v osm hodin večer zjevit v podobě jakéhosi hologramu na obloze a něco lidem vysvětlovat. Anebo by s nimi mohl komunikovat přímo prostřednictvím chytrých telefonů jako ta nejdokonalejší umělá inteligence. Ruku na srdce, nemyslíte si, že toho, koho omrzel Bůh ve všedním životě a kdo není schopen vidět jeho tvář ve svých bližních, by Bůh zjevující se na obloze také brzo omrzel? A není to podobné i s potřebou Božích spektakulárních zázraků, které by byly aspoň tak cool jako filmové triky? Nejsou nakonec největší zázraky ty všední, obyčejné, skryté zrakům okolí, o kterých víte jen vy a ten, kdo se stal jejich prostředníkem?
Nevěřím, že se dnes už nedějí zázraky, a nevěřím, že by Bůh nevyslyšel člověka v tom, o co ho prosí a co se má přihodit na jeho cestě do věčnosti. Mám před očima jednoho starého profesora filosofie. Vzpomínám si, jak jsem ho potkal v pražském kostele u Panny Marie Sněžné. Tiše vešel do chrámu, poklekl na obě kolena a modlil se. Přečetl jsem tak jako vy životopisy svatých a byl uchvácen a inspirován hloubkou jejich života. Potřeboval jsem ale prožít zázrak starého klečícího profesora, u kterého jsem dělal zkoušky, a připadal si při tom, jako bych seděl před Platónem, aby se něco změnilo i ve mně. Pravděpodobnost, že se mi tohle stane, je jedna k miliardě. Jenže se to stalo a já si od té doby uvědomuji, jak moc jsem byl obdarován, i když si někdy připadám tak chudý. Kdyby někdo říkal, že zázraky jsou jen šidítka pro slabé, ublížil by tím nejen sám sobě, ale hlavně těm, kteří se stali posly Boží lásky a jeho milosrdenství.