Ve čtvrté sloce koledy Narodil se Kristus Pán se zpívá „Goliáš obloupen, veselme se, člověk je vykoupen, radujme se.“ Jak se ale vůbec starozákonní Filištín dostal do vánoční koledy? Na to dává v kázání na třetí neděli adventní odpověď Tomáš Halík.
Třetí neděle adventní, nazvaná Gaudete – radujte se – podle vstupního verše dnešní liturgie, se podobně jako čtvrtá neděle postní může sloužit v barvě růžové, neboť obě tyto neděle jsou jakési červánky přicházejících svátků.
V minulém týdnu jsme se v naší farnosti rozloučili s jedním naším farníkem, Karlem Schwarzenbergem. A podobně jako ve svatovítské katedrále jsme mu podle jeho přání zazpívali jeho oblíbenou koledu Narodil se Kristus Pán.
Říkal, že má zvláště rád tu sloku „Goliáš obloupen, veselme se, člověk je vykoupen, radujme se.“ Velmi mne mrzí, že jsem zmeškal příležitost s ním o této sloce hovořit.
Jak se dostal Goliáš do koledy? Pravděpodobně omylem. V původní verzi bylo nejspíš slovo Beliál – z hebrejštiny převzaté jméno pro ďábla – a skrývala se za tím populární středověká teologie, postavená na ekonomických a právních zvyklostech feudální společnosti, která v některých kázáních přežívá až dodnes.
Urazil se Bůh?
Podle těchto představ – ovlivněných zejména ne zcela dobře pochopeným spisem Anselma z Cantenbury Proč se stal Bůh člověkem (Cur Deus Homo) – byl Bůh uražen Adamovým hříchem a za tuto urážku musel dostat adekvátní satisfakci. Mohl ji přinést pouze ten, kdo byl rovný uraženému, Bohu, ale aby bylo učiněno zadost spravedlnosti, pak musel být zároveň roven tomu, kdo urážku spáchal, člověku: proto se Bůh musel stát člověkem, aby mohl uraženého Boha usmířit ten, kdo byl zároveň Bohem i člověkem.
Podle jiné podobné teorie se člověk Adamovým hříchem stal majetkem ďábla, ďáblovým otrokem. Ďábel požadoval jako výkupné oběť života Spasitele, ta mu byl poskytnuta smrtí na kříži, avšak ďábel byl obelstěn a nakonec prohrál, protože Spasitel nezůstal mrtev, nýbrž vstal z mrtvých. Obě tyto zamotané středověké teologické detektivky mají tedy happyend. Ďábel, Beliál, byl nejen oloupen o svou oběť, nýbrž také obelstěn, což obé hezky spojuje onen staročeský výraz obloupen.
Naši dávní předkové tuto – přiznejme si, poněkud perverzně zamotanou ekonomicko-právní teologii – shrnuli do jedné sloky, a protože si s Beliálem nevěděli rady, tak ho nahradili oblíbenou figurou z biblické dějepravy, filištínským obrem Goliášem, kterého přemohl chlapec David bez nabízeného brnění a meče, pouhým prakem – a důvěrou v Hospodina.
Tím dostává tato sloka české koledy ovšem nový teologický význam: ve světě ďáblovu roli hrají pyšné a sebevědomé mocnosti, opírající se o násilí – Goliášové celých dějin až po naše dny. Vánoční evangelium nám však říká, že do dějin vstoupil syn Davidův – v podobě bezbranného dítěte v jeslích. Přesto toto dítě betlémské noci přináší sílu, která porazí, „obloupí“ všechny chvástavé Goliáše.
Kdykoliv uvidíme na horizontu hrozivou siluetu temných mocností, a přiznejme si, dnes jich je ve světě víc, než jsme kdy čekali, nepropadejme panice, svírejme pevně v ruce prak víry a naděje a spoléhejme na Hospodina.
Tato radostná sloka z vánoční koledy mi nakonec souzní s písní Voskovce a Wericha o Davidu a Goliášovi: „David se otočí, prakem zatočí – a jakej byl Goliáš?“ Nenechme se přemoci strachem a beznadějí, protože strach zveličuje i tak dost velká nebezpečí do podoby nepřemožitelných Goliášů – ale žádný z nich nepřemožitelný není.
V neděli Gaudete – radujte se – si připomeňme slova Písma: Radost z Hospodina je naše síla. Amen.
