Biřmování volá ke křesťanské dospělosti děcka, která odpoledne potkáte jezdit na kole nebo hrát fotbal. Je toho mnoho, co bychom se měli od dětí naučit. Církev nemá být márnicí, v níž se parta dospělých a dávno biřmovaných mužů tváří jako v posledním tažení. Duchovní přítomnost mladých v církvi se brzy stane jedním z pilířů záchrany a obnovy kredibility římské církve, zamýšlí se v komentáři Zdeněk A. Eminger.
Ve farnosti, kde jsme doma, se konaly přípravy na biřmování. Tak, jak je v italském prostředí zvykem, šlo o děti ze základní školy, jejichž rodiče nebo prarodiče se účastní církevního života, anebo prostě chtějí, aby jejich děti a vnoučata zůstaly na blízku světu víry.
Čtyři katechetky vyvolávají děti jménem. Až se jich před oltářem setká zhruba desítka, zvolají směrem ke knězi: „Tady jsem!“ Když se všichni vrátí do lavic, pan farář jim pokládá otázky týkající se víry tak, jak to známe z obřadu křtu nebo jeho obnovy, a čeká, že děti sborově odpoví. Je to jako všude jinde na světě. Některá děcka jsou divoká, jiná z toho paradoxně ještě nemají rozum. Kluci a holky rostou do let, kdy je běžné, že se dospělým a autoritám spíš odmlouvá, než aby se jim viselo na rtech. Občas se tedy někdo zadrhne, zasměje se, zachechtá, a tak pan farář, jinak výjimečný a moudrý člověk, který dělá všechno proto, aby se farnosti mezi vinicemi, které spravuje, rozvíjely ve svobodě a radosti, tu a tam někoho napomene pohledem nebo gesty, jimiž mluví právě tak srozumitelně jako slovy.
Přípravný obřad končí. Biřmování, které se odehraje v příštích dnech, bude volat ke křesťanské dospělosti děcka, která odpoledne potkáte jezdit na kole nebo hrát fotbal. Odcházíme z bohoslužby mezi prvními, abychom uvolnili náměstíčko před kostelem, kam jsem dal auto na to nejnevhodnější místo, protože parkoviště bylo beznadějně plné. Odjíždíme a cestou si povídáme o tom, jak teologicky nevyhraněná a nereflektovaná je v katolickém prostředí svátost biřmování.
Když si chcete jako student teologie nebo profesní teolog nastudovat něco o dvou iniciačních svátostech – křtu a eucharistii, budete mít co dělat, abyste se všemi různými monografiemi na dané téma vůbec prokousali. Úplně jiná situace je ale u biřmování, tedy svátosti, která má člověku pomoci vrůst do Kristova tajemství, rozvíjet život v darech Ducha svatého, šířit, kriticky reflektovat, a je-li třeba, i bránit křesťanskou víru, a stávat se dobrým synem a dobrou dcerou církve a konkrétní křesťanské komunity, v níž žiju.
Duchovní dospělost
Co je to ale ona duchovní dospělost, jejímž ztvrzením je udělení a přijetí svátosti, kterou napříč církvemi někdy přijímají novorozeňata, jinde školou povinná děcka, jinde zas výhradně lidé dospělí? Když se podíváme, jakými boji a propastmi prochází v Česku katolické vzdělávání a život církve na stech jejích úrovních, můžeme si právem položit otázku, zda je i tohle církevní dílo projevem křesťanské duchovní dospělosti a života z Boha? Jestli jsou všechny ty hry na nevolníky a pány, na lepší a horší lidi, na takzvaně vzdělané a hloupé, na vysvěcené a sprosté laiky, na muže a ženy, kteří se mají držet svých sociálních rolí, obrazem nových Letnic, pak nám opravdu už není pomoci a Pán Bůh s námi.
Ve křtu, v eucharistii a v biřmování by si člověk měl uvědomit, že si „hraje“ s věcmi, které jsou krásné, ale také velmi vážné. Pokud si děti, o kterých jsem v úvodu mluvil, dělají a budou dělat legraci z dospělých, ze společnosti, ze školy a z církve, je to spíš vysvědčení pro nás takzvaně dospělé než výpověď o jedné nové generaci. Pokud si ale z Božích věcí, k jejichž správě a rozvoji byli povoláni, dělají legraci dospělí, kteří se navíc zaštiťují církevní a kdoví ještě jakou autoritou a mocí, je to skutečná tragédie, ze které nevidím žádné přirozené východisko. Jde bez nějakého zveličování o individuální i kolektivní duchovní sebevraždu, v níž člověk odmítá většinu nezasloužených darů, charismat a Božích pomocí k růstu svého duchovního života. Svatost církve nepramení nikde jinde než ve svatém životě jednotlivých věřících. Když jeden padne, zastoupí ho druhý a třetí pomůže prvnímu vstát. Když někdo zneužívá svých duchovních pravomocí, má tu být církev, která jednohlasně řekne, že se nedá nějakým spolkem šílenců okrást o to, co vyrostlo ze služby, práce a odvahy těch, kteří na sebe kdysi vzali také svátost křesťanské dospělosti.
Nic není na biřmování tak vzácné jako odvaha, s níž člověk čelí vlastním stínům i lidem a světu, který se občas snaží podrazit církvi nohy. Nic jiného bych jako farář po lidech, kteří se svobodně rozhodnou přijmout svátost biřmování, nežádal – každý den a na kolenou, kdyby to bylo potřeba – než statečnost a činy, které pomohou ochránit Boží dílo od těch, kteří si s křesťanskou dospělostí otřeli ústa holou rukou. Chceme, aby ve světě influencerů a instagramových celebrit našly děti vzory, které by jim ukázaly církev jako mystické tělo Kristovo, za které se zkrátka vyplatí nasadit své pohodlí a vydat, je-li to nutné, své zdraví a svůj život. Když ale ta statečnost, která má svůj zdroj v pomazání Duchem, chybí, ke komu se obracet?
Teologie mladých
Mám před očima malého černovlasého Francesca a děvče, jež se jmenuje Gaia, kteří přišli poprosit církev o to, aby jim pomohla stát se duchovně dospělými. Ano, je to na první pohled zvláštní. Jak mohou být malé děti duchovně dospělé, když je společnost, ve které žijí, pokládá za dospělé až od osmnácti let a běžně je vnímá jako děti až do jejich svatby a narození dítěte? Není snadné si připustit, že právě tyto děti se za pár dní dostanou na start duchovní dospělosti a budou za nás, reálně dospělé, ale duchovně infantilní, pomalu řešit věci, které naše církev potřebuje vyřešit stůj co stůj, a navíc dost naléhavě. Jejich duchovní dospělost může stát u obrody mé duchovní malátnosti, skrze kterou mě přestalo zajímat skoro všechno, co se v mém církevním společenství a národní církvi děje, protože to přece vyřeší někdo jiný…
Ve světě se dynamicky rozvíjí obor „teologie mladých“ (theology of youth), resp. „teologie služby mladých“ (theology of youth ministry). Zdá se mi, a to i na pozadí toho, jak vypadá česká a moravská katolická církev, že duchovní přítomnost mladých v církvi se nejprve ve světě a se zpožděním také u nás stane jedním z pilířů záchrany a obnovy kredibility církve a jejích primárních úkolů.
Najde se pár církevních postav, které se do omrzení hájí tím, že byly statečné za minulého režimu a že je nemá poučovat nikdo, kdo si neprošel tím samým. Statečnost minulé doby se ale bohužel nevylučuje se zbabělostí před reformním dílem, které církev a tato společnost potřebuje jako první pomoc, a to ještě za minutu dvanáct.
Myslím si, že statečnost některých křesťanských teenagerů se projevuje už v tom, že to s námi dospělými v církvi ještě nevzdali a že jsou ochotni i navzdory naší duchovní slepotě, lakotě a žebrotě žít s námi kus jejich života pod jednou střechou. Je toho mnoho, co bychom se měli od dětí naučit. To nejdůležitější je jejich odvaha čelit nespravedlnosti, dobrovolnictví, služba, pomoc a také pozitivní přístup k životu. Církev nemá být márnicí, v níž se parta dospělých a dávno biřmovaných mužů tváří jako v posledním tažení. Církev je společenstvím lidí Ducha, kteří se nemusí ve víře ničeho bát a kteří ve víře nesmí nikomu ubližovat, nikoho ponižovat a s nikým zacházet jako s méněcenným.
Jsem toho dálek, abych srážel víru mladých. Sám jsem vyznávající křesťan, z evangelikslniho prostředí, který si klade spoustu otázek nad pojetím spirituality. Religionistika mne naučila vidět věci souhledne, a trochu smířlivěji, a proto mohu mladým konfirmantum přát jen to nejlepší. Sám si kladu otázku, jak se sporitualita vyvíjela od doby kamenné přes státy Sumeru, Akkadu , Babylóna a Egypta, přes Izrael a Církev!. Dnes , ve světě plném nástrah a demagogii, je víra v Boha, který se zjevil v Kristu to nejcennější , co může člověk mít, a k čemu může na své pozemské pouti dojít!. Kéž by naše mladá generace byla skutečně soli světa, a jeho naději!.