Byl jsem na pohřbu. Civilním, ne křesťanském. Na obřadu zazněly tři písně. Předpokládám, že tyto skladby nějakým způsobem souzněly se zemřelou.
Snad si je vybrala sama, spíše je ale zvolili pozůstalí. Texty těchto písní byly jakoby posledním vyznáním. Posledními slovy. Shrnutím života. Zemřelá chodila před půlstoletím do oldřichovické mládeže, v jisté době byla pod působením Božího slova a já jsem mimoděk očekával, že se i toto objeví jako vyznání, třeba nesmělé. Marně.
Za volantem na svých cestách poslouchám občas pořady, v nichž o svém životě a díle vyprávějí významné osobnosti kulturního života. Tito hosté také velice často vybírají hudbu a vyprávějí o tom, co je k volbě dané skladby vedlo. Píseň bývá někdy silnější než samotná slova respondenta.
Píseň umí vyznávat. Písní lze vyznávat.
Mám pocit, že jsme tak trochu v zajetí představy, že reformace jsou pouze spisy a teologické disputace. Ani náhodou. Ta- kový obraz opomíjí něco velmi podstatné- ho – reformační píseň. Luther a další reformátoři přikládali křesťanským hymnům velký význam, považovali je za nesmírně důležité pro šíření reformačních myšlenek mezi tzv. laiky. V roce 1529, kdy vyšel Malý katechismus, vyšel i první wittenbergský hymnář určený pro všeobecné užití. Luther sám byl schopným skladatelem a autorem písňových textů.
Z poměrně přesných statistik tisků hymnů vyplývá, že luterské hymnáře tvoří kolem 80 procent tiskařské produkce všech zpěvníků. Celé století od reformace, celé 16. století je stoletím absolutní nadvlády luterské písně. Podle umírněných historických odhadů kolovaly v Německu 16. století více než dva milióny (!) luterských hymnářů, textů písní a dalších luterských hudebních materiálů. Dalo by se říci, že již od počátečních let reformace drželi luteráni takřka monopol na vydávání duchovní hudby v lidovém jazyce. Sám reformátor šel příkladem, složil na čtyřicet hymnů.
Luterské hymny v lidových jazycích se tedy od 20. let 16. století staly součástí luterské identity a také nápadným a typickým rysem luterských kostelů, škol i domácností. Písně nebyly určeny jen pro bohoslužby, ale tvořily základ vzdělávání a růstu v osobní zbožnosti jednotlivců i luterských domácností. Vznikl kompletní cyklus písní pro všechny části Malého katechismu, a tak se věroučný spis mohl šířit i hudbou. Písně byly také čas- to podkladem pro kázání. Luterské hymny zkrátka brzy prokázaly, že jsou účinným prostředkem šíření evangelických myšlenek.
Koupil jsem si v Norimberku (kdy se tam znovu dostanu?) nahrávky s knihou Lutherových písní. Při poslechu může člověka zarazit nemalý počet slok. Proč jich bylo tolik? V písních bylo potřeba vysvětlit biblické učení, a to se vskutku nedá udělat naší soudobou chválou o ně- kolika slovech anebo pouhým haleluja. Písně musely být navíc v dokonalém souladu s čistým Božím slovem.
V luterské písní se snoubila krása nápěvu, text kvality básně, procvičování znalostí z katechismu, a nakonec i vyznání sobě i jiným, že zpívající patří Ježíši. Lidé byli přesvědčeni, že skrze hymny může dojít k obrácení. Traduje se, že jedinou Lutherovou písní Radujte se, o křesťané bylo k víře přivedeno mnoho set křesťanů. Stojí za to připomenout, že písně zahrnovaly i takové složité teologické pojmy, jako je učení o dvou regimentech (o světské a duchovní Boží vládě) nebo učení o radostné výměně (zástupná oběť Pána Ježíše Krista), které jsou předmětem studia na teologických fakultách.
V jistých dobách byly hymny přinejmenším stejnou duchovní pomocí jako farářovo kázání.
Úspěch luterských hymnů se stal samozřejmě předmětem zájmu či spíše závistí Lutherových protivníků. Avšak u písní, na rozdíl od teologických spisů, se nedalo vždy jednoduše prokázat jejich teologickou nebezpečnost, navíc se šířily hned několika způsoby: ve formě jednoduchých letáků, ústně, ba dokonce i v osobní korespondenci. Dominikáni, jezuité, Habsburkové mohli spálit knihy, vyhnat kazatele, ale nemohli jen tak lehce vymýtit luterskou píseň. A tak se leckdy stávalo, že věřící jsoucí formálně katolíkem doma zplna hrdla zpíval: Zachovej nás při svém slově, a to včetně sloky o ochraně před papežem a Turkem. Doma lze uchovávat zbožnost i čisté biblické učení nepřízním navzdory.
Sám sebe se ptám: které písně jsou mým vyznáním? Ač nejsem příliš zručným hudebníkem, mám v kanceláři svou starou kytaru a občas zahraji několik písní, které jsou i mým vyznáním. Začínám písní: „Bože Otče, divím se jen, jak jsem mohl existovat, když mé srdce nechápalo množství lásky tvé?“ a pokračuji „Królu mój, Królu chwały, tyś mój cel, me pragnienie jestem Twój jestem cały, Twoim każde me tchnienie…“
A na mém pohřbu? Ať si vybere písně varhaník, já budu v té době zpívat v nebeské kapele.
Autor: Zbyšek Kaleta
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel