Miloslav Jančík pochází z ukrajinské Bohemky, ale žije v nedalekém Pervomajsku. Manželka je předsedkyní spolku Nová Bohemka, jeho strýc Josef Jančík byl kazatelem. Místní křesťanské společenství nemá svého kazatele, a tak se bratr Jančík rozhodl, že zkusí pobožnost připravit sám. Od té doby připravuje bohoslužebné setkání každý měsíc.
Jako vystudovaný ekonom pracoval na vedoucí pozici jedné z bank, nyní je v důchodu. Tak jako milionům Ukrajinců obrátily události po 24. únoru 2022 naruby život i jemu. Díky svému synovi, který žije v Praze, však může aspoň načas před válkou ujet do bezpečí. Nad jeho městem totiž létají ruské rakety, které míří na Kyjev. Jaký je život v jejich stínu a může v takové životní situaci pomoci víra?
Pocházíte z regionu, kam ze své domoviny utekli po Bílé hoře čeští evangelíci. Vy sám se k evangelické víře taktéž hlásíte. Dědí se i ve vaší rodině víra z generace na generaci? Je ve vaší generaci dědictví českých exulantů nějak znát?
Moji rodiče věřili v Boha, k víře je vedli jejich rodiče. Mě k tomu vést nemohli, protože v té době byla Ukrajina součástí Sovětského svazu. Církevní život byl zakázaný. Režim padl až v roce 1991. Ale z dětství si pamatuju, že rodiče si večer před spaním klekali a modlili se. Rodiče jsou i konfirmovaní, chodili do náboženství. Já jsem se o církev začal zajímat až v 90. letech, kdy už to bylo možné.
Jak prožíváte svoji víru v každodennosti? Čtete si doma z Bible? Máte nějaké modlitební zvyklosti?
Mě k tomu nikdo nevedl, k víře jsem přišel sám až později. Všechno jsme se u nás v Bohemce, odkud pocházím, naučili sami. Každé ráno, než vstanu, se pomodlím. A zase večer, než jdu spát. Děkuju Pánu Bohu za další prožitý den, za své děti, vnoučata a tak dále. Jsem vděčný Českobratrské církvi evangelické, která nás podpořila. Dostali jsme mnoho knih. Každý rok dostáváme Evangelický kalendář, který si čteme. Náš syn je i konfirmovaný, protože v době, kdy se narodil, už v Bohemce církev působila.
Máte nějaký oblíbený biblický verš nebo pasáž a proč?
Nepamatuju si, jak to tam přesně je, ale mám rád pasáže o tom, že pravda a láska zvítězí. Později něco podobného řekl i Václav Havel („Pravda a láska musí zvítězit nad lží na nenávistí.“) Taky mám rád: „A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.“ (J 8,32)
Je pro vás důležitější spíš osobní, niterná zbožnost, nebo prožívání víry ve společenství?
Jednou měsíčně připravuju bohoslužby. Jsem rád, že můžu pro naše společenství něco nachystat, i když to dá trošku práce. Vybrat téma, prvně je sám nějak pochopit a potom to vyložit lidem tak, aby to pochopili i oni. Pomáhá mi s tím i neteř Světlana, která je vystudovaná učitelka.
Kážete v češtině?
Ano. Ve shromáždění se všichni snažíme mluvit česky. Lidi to mají rádi, těší se, až zase češtinu uslyší. My s manželkou teď mluvíme trošku líp, protože každý rok trávíme několik měsíců u syna v Praze. Starší vnuk už chodí do školy, takže nás taky poučuje.
Vy bydlíte přímo v Pervomajsku. Jak daleko je to od vás na frontu? Způsobila u vás válka nějaké bezprostřední škody?
Nejbližší fronta je od nás kolem Chersonu, což je asi 150 km. Ale na začátku války se Rusové dostali až k Vozněsensku, což je od nás 80 km. Trvalo to asi dva dny. Kam měli namířeno, nevíme. Možná do Oděsy, možná k jaderné elektrárně u Južnoukrajinska. Všechny je tehdy pobili a další útok už nebyl, ale tehdy byli Rusové nejblíž k nám. O našem městě ale Rusové dobře vědí, protože v Pervomajsku bylo uloženo 96 jaderných raket. Máme tu i muzeum, kde si člověk může prohlédnout, jaká je to strašná věc. Na místo, kde se rakety skladovaly, shodili bomby, ale nic netrefili. Taky shazovali bomby na sklad medikamentů, ale netrefili ho.
Bombardují vás?
Oni ty rakety odněkud střílejí, možná z Krymu, a prostě k nám doletí. Všechno směřují na Kyjev, ale letí to přes nás. Většinou míří nad řeku, aby střely nebyly tak hlučné a systém vzdušné obrany je neodhalil. Ale když rakety sestřelí, občas dopadnou i u nás. Jedna dopadla dokonce přímo za městem, ale nic se nestalo, jen shořel kousek pole.
Takže se musíte schovávat v krytech…
To ano. Nikdy nevíme, kam sestřelená raketa dopadne… A občas nám vypínají elektřinu. Ale to se dá přežít.
Předpokládám, že život ve válečném stavu člověka změní, i když není v bezprostředním nebezpečí. Změní se mu třeba žebříček hodnot. Jak se válka promítla do vašeho života?
Válka nás naučila, že je třeba žít přítomností, nenechávat nic na potom, protože člověk nikdy neví, co přijde. A taky v nás posílilo vědomí, že máme jeden druhému pomáhat a být k sobě citlivější. Snažíme se podporovat i vojáky, třeba jim sháníme oblečení. Změnil se i pohled na materiální věci. Když byl za komunismu něčeho nedostatek, tak jsme stáli fronty a snažili se zboží sehnat. Ale když budeme muset utíkat před válkou, tak co si s sebou vezmeme? Nic.
Promiňte, jestli jsem netaktní, ale přemýšlím nad tím, jestli existenciální krize může přinést i něco dobrého. Třeba být příležitostí pro nové promýšlení duchovních věcí, prohlubování vztahu s Pánem Bohem anebo větší vnímavost a vděčnost za všední věci…
Jak jsem říkal na začátku – pravda musí zvítězit. A my jsme na straně pravdy a věříme, že bude líp. Ve shromáždění k tomu směřujeme i každou z modliteb.
Na Ukrajině je zavedena branná povinnost. Nemáte strach, že vy anebo někdo z vašich blízkých bude muset narukovat?
Mě už to kvůli věku nepotká, ale příbuzné a kamarády může. Je to státní povinnost. Z Bohemky je na frontě už přes 20 lidí. Taky hodně známých z Pervomajsku. Je to strašné. Máme o ně strach. Nevíme, co je potká. Jediné, co víme, je, že jdou na smrt.
Jste s nimi nějak v kontaktu?
Na začátku války jsem každé ráno psával SMS asi 12 lidem a dostával od nich odpovědi typu „děkujeme, přežili jsme noc“. Taky se za ně modlíme a myslíme na ně. Nic s tím nenaděláme. Někdo naši zemi bránit musí.
Ruská agrese na Ukrajině trvá už přes dva roky. Za tu dobu si vyžádala už desetitisíce životů, o materiálních škodách ani nemluvě. Co vás drží v naději, že Ukrajina nepřítele porazí a válka skončí?
Jednak věřím, že pravda musí vyhrát, jak jsem už řekl. A taky v tom nejsme sami. Podporuje nás celý demokratický svět. Zlo má být poraženo. Ale že to nejde tak rychle, jak bychom si přáli, s tím nic nenaděláme. Musíme vydržet.
Jako křesťané vyznáváme, že Kristus za nás položil život, ale smrt přemohl a byl vzkříšen. Co Kristova oběť, kterou si připomínáme nejen o Velikonocích, pro vás znamená?
Takovou otázku jsem dostal poprvé. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlel. Nejsem takový znalec Bible. Ale zkusil bych to přirovnat k tomu, že když dnes lidé umírají kvůli válce, aby to dobře dopadlo, tak na ně potom vzpomínáme a připomínáme si je. A podobně i Pán Ježíš byl ukřižován za naše hříchy, a my si to stále připomínáme. Nevím, jestli je to oprávněné přirovnání, ale takhle bych to zkusil.
V duchu evangelia věříme, že smrt neznamená definitivní konec ani pro nás samotné. Máme naději, že nás Pán přijme k sobě. Jak se tato nadějná zvěst promítá do vašeho života?
Člověk po smrti žije do takové míry, jak se na něho vzpomíná. Lidé by se měli v životě snažit, aby na něj lidi potom rádi vzpomínali. Já Bibli dokonale neznám, takže se mi těžko na takové věci odpovídá.
Pomáhá vám příslib věčného života vyrovnat se se smrtí blízkých – v naději, že se s nimi jednou znovu setkáte?
Ztratit blízkého člověka je vždycky velká bolest a trápení. Je třeba čas, aby se s tím člověk vyrovnal a naučil se bez druhého žít. Všichni víme, že jednou zemřeme. Jestli se dostaneme do nebe, to je otázka, na kterou není jasná odpověď. Ale myslím si, že naši zemřelí blízcí jsou jako andělé a pomáhají nám. Někdy mám pocit, jako by mě někdo brzdil – nechoď tam nebo nedělej to. Odkud to je, nevím, ale myslím si, že něco takového je. Jedna paní z našeho sboru, která bydlí v 8. patře, mi říkala, že když začala válka, vyšla večer na balkon a koukala se, že je tolik hvězd, že ani za celý život jich tolik neviděla. Říkala si: „To nás asi všichni ti andělé chrání.“
Odkazem ke Kristově vykupitelské oběti je také večeře Páně – jedna ze svátostí. Jak probíhá její slavení ve vašem sboru?
Když nemáme faráře, tak nemůžeme vysluhovat večeři Páně. Míváme ji jen tehdy, když je u nás návštěva z Česka. Třeba loni za námi byli bratři Pfann a Vítek, teď nedávno zase Miroslav Pfann, Daniel Ženatý a Pavel Pokorný.
Proměnila válečná zkušenost vaše sborové společenství?
Lidé z našeho sboru chtějí být spolu. Společně se těžkosti lépe zvládají. Modlíme se, probíráme, komu je třeba pomoct.
Část léta jste strávil v Praze u svojí rodiny. S jakým pocitem přejíždíte hranice na Západ? Je to spíše úleva a pocit bezpečí, anebo starost o domov a blízké, kteří zůstali na Ukrajině?
Je to obojí. Na jednu stranu víme, že jedeme do bezpečí, těšíme se na vnoučata. Ale zároveň víme, že na Ukrajině zůstává dcera a vnučka. To nevědomí, co se děje, je horší než tam přímo být.
V souvislosti s tím mě napadá taková provokativní myšlenka, že se my tady v Česku máme možná tak moc dobře, až z toho duchovně strádáme. Nic nám nechybí, žijeme v bezpečí, tak si vystačíme bez Pána Boha… Nedráždí vás – optikou člověka, jehož země je ve válce – někdy pýcha západního světa?
To ne. Setkávám se s příjemnými lidmi s pochopením pro nás. Jsme rádi, že se máte dobře a nemusíte prožívat válku. Podobnými pocity jste si v Československu prošli v roce 1968. Je každého věc, jestli cítí, že Boha potřebuje.
Kdy nejvíce cítíte Boží blízkost?
Myslím, že Bůh je vždycky s námi.
Ptala se: Adéla Rozbořilová
Zdroj: Český Bratr