Když přemýšlím nad úlohou křesťanů ve společnosti, mám pocit, že nám něco uteklo. Pryč jsou doby, kdy církev přímo ovlivňovala společenské a politické dění. Rozvod trůnu a oltáře se zdařil už dávno, ale to na mysli nemám. Mám na mysli dost rozšířenou rezignaci mnohých křesťanů na snahu ovlivňovat společenské dění mimo rámec vlastního sboru. Přisuzuji to dvěma jevům.
Co by Husákovo dítě si ještě pamatuji poslední roky ČSSR a komunistické totality. Rodiče nebyli ve straně, ani nás děti nezapsali mezi pionýry a pro pravidelnou (a patřičnými orgány evidovanou) účast na církevním životě náš společenský status neumožňoval občanskou angažovanost. O to více moji rodiče, a vím, že nebyli samotní, snažili zapojovat do života církve a místních sborů. Přitom trend doby byl v práci mlčky makat, po práci koukat na barevnou televizi a o víkendu zmizet na chalupu. A právě tady tuším jeden z historických kořenů nezájmu o veřejný život mimo bezpečné kruhy církve.
Sametová revoluce nás zastihla nepřipravené, překvapené svobodou a možnostmi dříve nemyslitelnými. Od té doby všichni můžeme beztrestně vyjadřovat své názory, ovlivňovat veřejný prostor a mluvit do politiky. Proč ale jen málo křesťanů tak činí? Osobnosti církevního éteru, které promlouvají do politického dění v naší zemi by šly spočítat na prstech.
Na vině může být leccos, od tvrdého prostředí, kde křesťanské názory narážejí na odpor a nezájem, přes špatnou pověst tzv. křesťanských politických uskupení, až po strach a lhostejnost, či znevažování politiky co by příliš „světské“ aktivity. Myslím si ale, že tento postroj je nesprávný.
Strach a lhostejnost nejsou rysy zdravého křesťana. A rozlišování na „svaté“ a „světské“ je přežitkem středověku. Když se Izraelští vyhnanci ocitli v Babylónu a očekávali, že záhy je „někdo“ vysvobodí, co jim Jeremiáš vzkázal? „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“ (Jeremjáš 29:7) Nejen modlitební zápas, který nám křesťanům celkem jde, ale také aktivní úsilí o Jeho pokoj.
Víte, sám si také kladu otázku, proč se já málo zajímám, natož pak aktivně účastním společenských událostí mimo rámec našeho sboru, naší církve. Objevuji svoji přehlcení úkoly, službami, povinnostmi, vlastními tématy. Co se děje ve společnosti, v politice, v naší zemi či někde dál, to zjišťuji hlavně, když sjíždím svůj facebookový timeline. Častokrát chci nějaký příspěvek okomentovat, ale pak mi dojde, že mě to vlastně ani tolik nezajímá a nechce se mi posléze dohadovat s oponenty. Otupěl jsem.
Hlavně mě ale děsí, že v tom závalu možností, informací, názorů jsem postupně ztratil schopnost rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým. Vyskakují na mně novinky ze světa aut, muziky, po nich nějaké humorné video, kreslený vtip, reklama na nějaké výrobky a počkat, co bylo toto? Vracím se kousek zpět a vidím, že mě někdo prosí o pomoc, ale v závalu jiných nepodstatných informací jsem to vyhodnotil jako nezajímavou věc. Anebo si řeknu, je nás tady spousta, jistě pomůže někdo jiný.
Taková naučená lhostejnost ale pomalu prorůstá i do skutečného života. A to je druhý jev, který utváří naši rezignaci na ovlivňování veřejného prostoru. Nedávno vyšla do éterů zpráva, že lidstvo má dvanáct let na odvrácení klimatické katastrofy. Jak má s takovou informací naložit křesťan? Aktivizuje Vás taková zpráva?
Mě do jisté míry ano. Pak mi ale dojde, že nevím, jak s ní naložit a co bych s tím mohl udělat. A tak to pustím z hlavy a se zase věnuji svým zájmům, povinnostem, úkolům a službám. Mám jich požehnaně, tak co bych se ještě znepokojoval něčím dalším? Bližší košile než kabát. Strčil jsem hlavu do písku a čekám, že se to samo nějak vyřeší.
Mrzí mě, když vidím, že se takto chová značná část křesťanů. Od stvoření světa jsme tady, abychom ve spolupráci s Bohem tento svět utvářeli, starali se o něj. Je to v jistém smyslu naše společné dílo, naše společné bydliště. Tak o něj hleďme pečovat a vidět život v širších souvislostech. Ano, je skvělé, že spousta z nás se věnuje sborové službě, našim programům, vnitřní i vnější misii, potřebným lidem, ...
Někdy to ale vypadá, že jediným úkolem křesťanů je zápas o přežití církve. Jsme-li ale „světlem a solí“, jak praví evangelia, co nám to říká? Světlo se neschovává pod hrnec a sůl není k tomu, aby se skladovala ve špajzu. Kéž nám Pán dá co nejvíce těch, kdo najdou odvahu přicházet s řešeními problémů celé společnosti, potřebujeme je jako sůl. Bylo by hezké, kdyby to byli křesťané. Můžete to být právě vy. Nebo já.
Autor: Tomáš Samiec
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel