Tři velké věci, které podle Richarda Rohra musíme opustit jsou neúměrný tlak na to být úspěšným, neúměrná vůle mít pravdu a touha mít vše pod kontrolou. Kvůli těmto vnitřním potřebám se rozpoltila církev a lidé se stali zajatci vlastního ega.
Musíme mít vždy pravdu
Problém začíná tehdy, když stojíme pod vnitřním tlakem být vždy mezi těmi, kteří mají pravdu. Pokud nás tato otázka příliš zaměstnává, jsme pak neustále zaneprázdněni naším vlastním obrazem. Vždy jde o totéž: Vlastnictví pravdy, to znamená nutkání mít vždy pravdu. Při tomto problému se musíme pokusit o velmi jemné rozlišování. Samozřejmě, že jde o to, abychom poslouchali Boha, nejde však o to, abychom za každou cenu udržovali pozitivní obraz o nás samotných (a to vypadá někdy velmi podobně).
Když Ježíš uzdravoval nemocné a dotýkal se jich, vždy na konci řekl: “Tvá víra ti pomohla.” Nikdy neřekl: “Tvé pravé učení, tvá pravověrnost a to, že máš vždycky pravdu, tě uzdravilo.” Samozřejmě, že i já za sebe doufám, že jednám správně, nemohu se však tím stále zabývat. Musím dělat to, co dělat mám a soud o tom přenechat Bohu. Jinak budu stát pod neustálým tlakem toho vynášet rozsudky. Pokud to člověk stále dělá, není schopen vnitřně vnímat bezprostředně uchopitelnou skutečnost. Vše začne hned zařazovat do kategorií.
Tohle všechno člověku velmi usnadňuje kontrolu nad světem, tvrdí Rohr. Jak však můžeme žít bez toho, abychom věci hodnotili a měli o nich vlastní mínění? Samozřejmě, že musíme rozlišovat, co je tma a co světlo. Nikdy však nesmíme podlehnout iluzi, že my nemáme podíl na tmě. To temné, co kolem sebe vidíme, je vždy i částí nás samotných. Problém temnoty a světla nemůžeme naivně obcházet. Právě proto, že jsme byli tak naivní, stávali jsme se často obětí temných intrik a nazvali je světlem. V této souvislosti bychom se mohli ptát zda pro nás není vlastnění pravdy pomocným prostředkem k tomu, abychom si našli cestu přes temnotu tohoto světa. Není to pro nás jakési zábradlí? Rohr na to odpovídá, že závěr našeho snažení není tak důležitý jako proces, kterým procházíme.
Nejvíce přestupků v tomto světě způsobili lidé, kteří si mysleli, že jsou v právu. Tomáš Akvinský říká: “Všichni lidé dělají to, co se jim pro ně samotné zdá dobré.” Každý si myslí, že má pravdu. Proto se musíme vydat na vnitřní duchovní cestu obnovy, která konečně odstraní tuto iluzi. Iluzi světa, který je černo – bílý. “Jsem si jistý, že jak nacisté, tak i komunisté se domnívali, že jsou v právu. Oběma chyběla schopnost vidět tu druhou stránku”, říká Rohr a dodává: “Ještě jsem nikdy nezažil, že by se do tohoto světa dostalo mnoho moudrosti přes lidi, kteří se někde prosazovali s povědomím výlučného práva na pravdu. Zažil jsem však, že se do světa dostalo mnoho pravdy přes lidí, kteří stojí v pokorné pozici kříže.”
Chtěl bych to právě tady a teď zdůraznit, protože věřím, že máte jedinečnou příležitost dokázat to: udržet si mnoho dobrého z posledních čtyřiceti let, a přesto obstát otevření pro riziko vidět nové věci – ani z jednoho z řešení se však nesmí stát modla . “Modly jsou v našem případě absolutní vysvětlení, které nám dávají pocit, že máme absolutní pravdu. A tak se tímto vysvětlením klaníme. Naše spravedlnost je vždy Božím darem a nikdy ne našim vlastním dílem. Tento dar nám většinou bývá dán i přes nás samotné, a nikoli tehdy když se neustále ptáme: “Mám pravdu, mám pravdu?”
My Evropané vnímáme pravdu jako neměnný stav a ne jako proces hledání pravdy, na kterém se podílí mnoho věci: tělo, duchovní koncentrace, ale i práce pro svět. Naproti tomu pravda v biblických textech není něco, co člověk jen vidí, pozoruje, bere na vědomí, ale je v první řadě něčím co přijímá, prožívá nebo sám koná. Pro Bibli ja charakteristické slovní spojení “jednat pravdu”, obvykle ve spojení “konat milosrdenství a pravdu.”
Pravda osvobozuje
Do té doby nejsme opravdu svobodní, dokud se neosvobodíme od sebe samých. Žádný politický systém nás nemůže naučit takové svobodě, ani nám ji nabídnout. Rohr píše: “Když přišla do Ameriky Matka Tereza, nazvala nás nejnesvobodnějším národem světa (….) Jsme ohromeni našimi nesčetnými možnostmi (… ..) můžeme si vybírat z obrovské nabídky konzumního zboží. Dokonce i křesťané jsou schopni uvěřit takovému nesmyslu. Když to dělají, vyhýbají se putování přes hloubku pouště.”
Ne bolest je naším nepřítelem, ale strach před bolestí. “Když máme pochopit, jak Ježíš láme pouta, jak obnovuje a rozvíjí život těch, kteří mu věří a kteří ho následují, bude dobré, když se zaposloucháme do jeho výroku v Janově evangeliu: znáte pravdu a pravda vás osvobodí.” To nám klade otázku jak může pravda osvobozovat. Může se nám zdát, že pravda spíše svazuje, že omezuje naši libovůli a nutí nás myslet a jednat v jednom směru, a ne jinak. Při dalším uvažování se však ukáže, že pravda potírá spíše svévolnost než svobodu. Osvobozuje od omylu, případně od lži. Činí nás nezávislými na těch, kteří by nás pomocí vybraných a zkreslených informací chtěli ovládat (I. O. Štampach).
Ježíš přišel, aby nám zprostředkoval cestu moudrosti. Přinesl nám poselství, které nám nabízí možnost osvobodit se jednak od lží světa, jakož i od lží, které vězí v nás samých. Slova evangelia vytvářejí alternativní vědomí, svobodný a pevný základ, na kterém můžeme stát a který je osvobozen od každé formy společenského pořádku a každé mytologie. Ježíš nám na tomto světě nikdy nesliboval jistotu, my jsme však připraveni uvěřit každému politickému systému, který nám ji slibuje dosáhnout snadno a rychle, místo toho abychom se snažili žít v určité nejistotě a ve vnitřní a hluboké chudobě ducha, kde se skutečně něčemu učíme. Je to škola oběti, ne škola vítězů, tvrdí Rohr.
Autor: Štefan Šrobár
Zdroj: Křesťanská Revue