Psychologické rámování biblických příběhů může odkrývat netušené bohatství náboženského poselství Bible, může také napomáhat k pochopení nejsložitějších záhad křesťanské teologie. Například Trojice. Vypadá to jako naprostá hloupost, nesmysl, který se v teologické řeči označí za “tajemství”, přitom ve skutečnosti …
Trojiční učení představuje nejúžasnější poklad, který nabízí světu myšlenková tradice křesťanství. Jde o obraz, který stojí u kořenů veškeré západní filozofie a současné psychologie. Přitom samotné pojetí tohoto obrazu není nijak obtížné pochopit, pokud postoupíme od jazyka fyziky a přírodovědy k jazyku psychologie. Protože koneckonců celá trojiční věrouka byla ve starověku formulována psychologizujícím jazykem.
Co vlastně říká křesťanství o Bohu? Že Bůh je duch, tedy má blíže k vědomí než ke hmotě. Je jen jeden, žádný jiný Bůh není. Současně se ale říká, že Bůh je duch, který nemá pouhé jedno Já, ale tři Já. Zkrátka v nekonečném oceánu Boží psychiky existují souběžně tři Já, tři osobnosti, tři centra subjektivity, což je opravdu zvláštní, ale koneckonců je to Bůh. Každé z těchto tří Já je "jástvím", či subjektivitou, jediného absolutního Boha. Boží Já označované jako "Slovo" se vtělilo do našeho světa a stalo se současně i jástvím (centrem subjektivity) Ježíše Krista, který žil jako člověk zde na zemi před dvěma tisíci lety.
Čtenáři, který není navyklý na psychologický diskurz, to může připadat až hloupě složité a plné mlhavosti. Největší problém pro něj jistě představuje otázka, co se tou subjektivitou či slovem "Já" myslí. Trochu zjednodušeně řečeno: Já je psychická instance, která specifikuje, že moje prožitky, moje vzpomínky i moje myšlenky, jsou prostě "moje". Je to to, co zůstává, když si uzávorkujeme veškeré obsahy své mysli. Je to to, na co odkazujeme ve své psychice, když říkáme "Já mám radost", "Já si vzpomínám", "Já si myslím ...".
Je zde samozřejmě velký rozdíl: Má-li člověk v hlavě nějakou myšlenku či prožitek, existuje pouze jedno Já, které o této myšlence či prožitku říká "moje". Moje prožívání není tvoje prožívání, a co se děje v mé psychice, není v tvé psychice. U Boha, jehož duch představuje nekonečný oceán Božího vědomí, ale existují tři Já, která souběžně o všem, co je v Bohu, říkají "moje". A tahle tři Já, tři centra subjektivity v jednom nekonečném Bohu jsou to, co staří církevní otcové označovali slovem Osoba. Když si povídali o Boží trojjedinosti a říkali, že Bůh má tři Osoby, mysleli tím jeho tři oddělená jáství.
Aby bylo jasno, toto pojetí Boha není žádná psychologická "modernita". Již svatý Augustin upozorňoval, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, a protože Bůh je duch, je jeho základním obrazem psychika člověka. Stejně jako když člověk něco ví a prožívá, stejně tak (byť pouze analogicky) i Bůh něco ví a prožívá. Jenže na rozdíl od člověka je jeho poznání dokonalé a nekonečné a zahrnuje naprosto vše. Tedy i Boha samotného, se vším jeho poznáním a prožíváním, s jeho božstvím i s jeho Já.
Podobné je to i s Boží láskou. Také v ní se Bůh dává dokonale a úplně absolutně se vším, co má. Tedy i zde se svým božstvím a svým jástvím. V oblasti Boží emocionality se tak vynořuje nová Boží osoba, nové božské Já, třetí osoba Boha - Duch svatý. U člověka prostě platí: jedna psychika = jedno Já. U Boha ale jedna psychika = tři Já. To je trojiční obraz Boha. Tři rovná se jedna, i když každé z těch tří je odlišné od zbylých dvou. Úplně pochopitelně a zcela logicky. Ještě to není jasné?
Je pravda, že když o tom hovoříme v našich skupinách, tomuto vysvětlení stejně málokdo rozumí. Ale je také pravda, že výklad v psychologickém diskurzu vyvolává u většiny účastníků naprosté ohromení. A často i ... nadšení.
Redakčně upraveno
Zdroj: Blog Prokopa Remeše
Nauka o Trojici je opět jen teologickou spekulací v rozporu s Ježíšovým učením. Přívrženci islámu věří v jednoho Boha, nikoli tři, a to je také důvod jejich nepřijetí Krista. Odkud se ony “osoby” v křesťanské víře vůbec vzaly? Žádný z autorů NZ nebo Didaché, ani římský biskup Kliment, ani biskup Ignác Mučedník, ani Polykarp, Barnabáš nebo Papias, prostě žádný z apoštolských otců prvních křesťanských dob takového pojmu nebo názvu vůbec neznali.
Kde se výraz o Trojici u pozdějších křesťanských spisovatelů vzal, když
Ježíš, když mluvil o Bohu a jmenoval Otce, Syna a Dech, nikde v nejmenším nenaznačil, že by měl zapotřebí tohoto výrazu.
Vznikl proto, aby se pozdější spisovatelé přizpůsobili řeckému národnímu nadšení pro geometrii? Vliv řecké filosofie se v křesťanském učení naplno projevil v přijetí Platonových výmyslů o automaticky nesmrtelných duších, které prý sídlí v lidských tělech a při smrti t nich vylétají, aby kdesi “vyčkávaly” království Boží. Tuto nesmyslnou spekulaci přijal koncil v Tridentu za dogma k věření!
Boží slovo nebo tradice, člověk si musí vybrat obojí dohromady nejde
Autor píše, že trojiční učení nabízí světu myšlenková tradice křesťanství. Má pravdu, toto učení nabízí světu myšlenková tradice, nikoliv Boží slovo Bible. Tato tradice vznikla asi ve třetím století našeho letopočtu. Bible se o trojičním učení nezmiňuje. Řekl bych, že toto učení značně komplikuje až znemožňuje přesnému porozumění Božího slova, ale v žádném případě nechci tvrdit, že zastánci této nauky musí být špatnými křesťany. Jak píše ap. Pavel „vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné, až přijde plnost, tedy to, co je částečné, bude překonáno. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne“. 1.Korint. 13:9,10,12.
Trojité já křesťanského boha není jediným problémem pro věřící. Je jich podstatně více, například údajná oběť bohova syna Ježíše za vykoupení a věčný život lidí. Bůh je přece vševědoucí, takže věděl, že jeho syn znovu obživne. Jaká je to tedy oběť, poslat na “smrt” syna za těchto podmínek?
Mohl bych psát dále. Nikomu neberu, v co věří, je to jeho věc. Jen svoji víru nesmí pokládat za jedinou správnou a v jejím jménu páchat zvěrstva, jak jsme bohužel u většiny náboženství svědky v minulosti i v současnosti.
Je zajímavé že písmo svaté myšlenku trojice nepodporuje.
Tři osoby,není to pro boha málo? Křesťanšt8í teologové se drželi při zemi. Proč ne stojediný nebo nekonečné jediný.
Trojjedinost boží je o všem fantasmagorie bůh je pouze lidská idea, do které lze nacpat cokoliv
Hinduismus má 33 milionů bohů jsou spojeni do 3 hlavních aspektů boží moci: Brahma stvořitel, Višnu udržovatel, Šiva ničitel, což je koncept bližší povaze světa i toho lidského než Bůh láska
Huxley: Existence náboženství závisí na malebném užívání nezkrotného jazyka.
Trojjedinnost Boží není složitá pokud jde s vírou.Pro věřícího křesťana tudíž je přirozená a přitom obdivuhodná.Pro ostatní je nepřekonatelná.
Je však třeba nezapomínat,že existují i jiná “jáství”- od nepřítele Božího a jeho derivátů jako jsou nepraví bohové,různé typy ďáblů atd.Je s tím problém při prožitku Boží přítomnosti či při vnuknutí.Problém spočívá v nemožnosti či obtížnosti rozpoznat pravé od falešného.Člověk kterému se dostane vnuknutí cítí se pak povolán k něčemu,ale neví k čemu atd.
Je proto třeba společenství lidí s Bohem-církev -aby se dostalo věřícímu rady a pomoci.
Jako dítě jsem se naučila kdo je trojice a dle rady Augustina – že nelze přelít moře do jezírka jsem jí nezabývala. Jenže nejde jen o trojici, je zde více věcí, které jsou zdůvodněny filosoficky, ale víře škodí. Část církve, především evangelické je postižena predestinací, část katolické věří na zjevení, která slibují za první pátky v měsíci to a to, za takové či jiné modlitby to či ono. Prostě odměnu, obchodování. Podstatou však je, že nejsme tak úplně spaseni, že nás Bůh nemiluje bezpodmínečně, že Bůh není Bůh, že nepřevyšuje člověka svou láskou a milosrdenstvím.
Trojice mne ujišťuje o lásce Boha – jeho dech proniká vším, jeho syn učí lásce, která je láskou jen tehdy, miluje-li člověk i odlišné lidi, jen ten Otec mi nesedí – být tak lidsky vzteklý, že sešlu potopu na svět, který jsem stvořil = na své dítě, nebo že jeho jedna část Boha – Syn musí svou smrtí usmířit Otce, tomu nemohu uvěřit. To je lidská filosofie a filosofie hledá vysvětlení, aby seděla jako skládanky puzzle, nebere v úvahu lidskou psychiku ani to, že ubližuje některým lidem, je pyšná na svou moudrost.
Myslím si, že Bibli nelze brát doslova, Boží slovo prošlo napsáním lidským potrubím, tedy lidskými představami, emocemi, logikou, lidskou představou spravedlnosti a inspirací tehdejšími starověkými zákony.
Nelze brát doslova ani učení církví, nelze brát jako bernou minci ani své myšlení.
Trápit se tím, že vše nevíme, nelze.
O tom život není.
Doporučuji knihu “Božský tanec” od Richarda Rohra o trojici. A slova kněze Ladislava Heryána o tom, jak rozumí obětování Ježíše.
“Trojice mne ujišťuje o lásce Boha…”
Opravdu vám připadá laskavá a milující bytost, která podle bible osobně pozabíjela cca 350 000 lidí? Např. všechny prvorozené podle Exodus 12:29 – Když nastala půlnoc, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené? Který otevřeně vyzývá k vraždění i mezi příbuznými – např. Exodus 21:15 – Kdo uhodí svého otce nebo matku, musí zemřít?
Takových příkladů je v bibli nepřeberně. Křesťanského boha může považovat za lásku je někdo, kdo před tímto zavře oči, uši i mozek.
Také mne to rozčiluje, ale.
Podle historického bádání prý bylo Jericho před svým biblickým “dobytím” dávno opuštěné.
Myslím si, že Izrael zrovna tak i jako jiné národy potřeboval k svému přežití hrdinské báje, které stmelovaly národ, povzbuzovaly jej a že tresty byly často opsány od starověkých zákoníků, které byly starší, než ten izraelský. Svět nebyl bez vzájemných vztahů, bez prolínání, ani bez vzájemného mísení obyvatelstva. Bez tohoto vědomí by člověk musel odmítnout Bibli i Boha. Naštěstí to není můj výmysl, ale tvrdí to vzdělanější lidé, než jsem já.
Kdysi jsem četla knihu dějin náboženství a byla jsem v šoku, protože zákony různých náboženství a dokonce i báje o stvoření světa měly i přes vnější rozdíly (kdo stvořil svět a jak) ve své podstatě a v poselství mnoho společného. Šokem byla i touha po Bohu, či bozích, po tom, co nás přesahuje, co nám chybí, která byla všem společná, společná lidská potřeba, která nesloužila jen k vysvětlení toho, čemu člověk nerozuměl, jak nás kdysi učili ve škole.
Hm, odkazovat se při povídání o biblických příbězích na historické bádání, s tím mám problém a nejsem sám. Historicita bible doložena není, vědci se neshodnou ani na faktu, jestli Ježíš opravdu žil. O jeho existenci není žádná zmínka od současníka, první jsou až cca 60 let po jeho údajné smrti. Víme, jak vznikají legendy.
Všechna náboženství vycházejí z jediné touhy člověka – mít někoho nebo něco, kdo ho ochraňuje. Proto si lidé vytvořili bohy. A je jedno, jestli jich mají jednoho, dva či sto. Princip zůstává stejný. Tragédií je, když některá víra získá obrovský vliv a začne se svými myšlenkami “podnikat” – viz křesťanské církve, která prodává věčný život a mastí si na tom kapsu.
Postřeh, že různá náboženství vychází ze stejných základů, je určitě správný. Křesťanské desatero není v žádném případě originální. Zkuste ho porovnat s egyptskou Knihou mrtvých. Narativy jsou stejné či velmi podobné. Vychází jednoduše z jakési představy dobrého člověka. Proto opravdu nepotřebuji žádná přikázání ani bohy, abych věděl, jaký má být dobrý člověk. Není žádná islámská, křesťanská či jiná morálka, morálka je jen jedna. Pokud ji pokřiví jakákoliv jediněpravdová ideologie a začne své ideály prosazovat násilím, je zle. A je úplně jedno, jestli to je nacizmus, komunizmus, křesťanství, islám…