Román Taňi Pjankové vtahuje čtenáře do jedné z nejtemnějších kapitol ukrajinské historie – období hladomoru známého jako Holodomor. Prostřednictvím tří odlišných postav odkrývá příběhy obrovského utrpení, lidské důstojnosti a krutého systému, který přinesl smrt milionům. Je to svědectví o tom, jak hlad mění nejen tělo, ale i duši, a jakou cenu má víra, naděje a morálka v beznaději.
Dusja spolu se svou matkou opatrně vstoupila do sousedovy chalupy. Kvílení, které se odsud ozývalo, se nedalo přeslechnout. Tosko se už několik dní neukázal doma. Nejspíš, jako obvykle, někde opilý vyspával. „Jíst! Jíí-í-í-st...“ A znovu onen táhlý, kvílivý zvuk: „Jíst! Jíí-í-í-st...“ Dusja s ustrnutím zírala na Avhustu. Bezzubými ústy žvýkala stonky slámy, které vytahovala ze slamníku pod sebou. Ze znečištěného slamníku. Jak jinak by mohl vypadat, když je člověk nemohoucí a vlastní syn o něj nejeví zájem?
Píše se rok 1933. Hladomor na Ukrajině (ukrajinsky Holodomor) si začíná vybírat oběti. Mezi nimi jako jednu z prvních i Avhustu. To je jen začátek neuvěřitelného zmaru. Všeprostupující hlad se nezastaví u starých a nemocných lidí. Nenasytně požírá další a další, malé děti i dospělé. Život odchází z ukrajinských vesnic. Mrtvých stále přibývá.
Taňa Pjanková, ukrajinská básnířka a prozaička, pracovala na této knize téměř tři roky. Pečlivě studovala archivní materiály a vzpomínky očitých svědků. Ačkoliv se jedná o beletrii, všechna jména i osudy postav mají reálný základ. Příběh obrovského utrpení vypráví tři postavy – Dusja, Svyryd a Solja. Tyto postavy reprezentují tři naprosto odlišné sociální skupiny, jejich osudy se však protínají v jednom průsečíku: hlad.
Děj se odehrává ve vesnici Macechy. Devatenáctiletá Dusja s bratrem Myrosem a matkou Hannou každý den bojuje o přežití. Jedině Hanna získala možnost pracovat v místním kolchoze. Otce rodiny úřady odvlekly na Sibiř, nebo možná jen do nejbližšího lesa – žádné oficiální zprávy rodina nemá. Stejně jako žádná jiná kulacká rodina, jak je označila sovětská propaganda. Byli prohlášeni za nepřátele státu jen proto, že chtěli hospodařit na vlastním poli a zůstat věrní své víře. Hanna odmítá nabídku Svyryda, dávného nápadníka, který po ní nepřestal toužit. Chce zůstat věrná svému muži, i když netuší, zda je vůbec naživu.
Svyryd, rozpolcená postava, slouží novému režimu nikoliv z přesvědčení, ale z pragmatického rozhodnutí, jak přežít. Částečně se mstí za minulé křivdy, přesto vidí, co se na vesnicích odehrává. Svědomí umlčuje poslušností nadřízeným. Zároveň ho však tíží obavy, že bude odhalen jeho poměr s nepohodlnou ženou, která navíc čeká jeho dítě – dítě, které nechce. Jeho milovaná Hanna s ním být nechce, protože by tím zradila vše, čemu věří. Přesto ví, jakou cenu musela zaplatit Dusja, když ji místní funkcionář přinutil přijít večer k sobě. Jedině tak mohla dosáhnout osvobození svého bratra z vězení.
Třiatřicetiletá Solja, manželka sovětského komisaře z Poltavy, také trpí hladem. A to v sanatoriu v Macechách, kde ji léčí z těžké obezity. Solja zahání jídlem stesk po zemřelém miminku, ale smutek zůstává. Myslí na svou holčičku. Otéká z přejídání, zatímco místní vesničané otékají z hladu. Sanatorium pro léčbu obezity ve vesnici sužované hladem? Zdá se to absurdní, ale jde o realitu. Pohrdání a výsměch byly součástí obludného komunistického režimu, který umístil sanatorium právě sem.
Autorka bohatým jazykem plným barvitých přirovnání vykresluje vládu hladu, který postupně ovládá člověka a bere mu nejen sílu, ale i ideály. Hlad vysává z člověka vše, co jej dělá lidským. Tragédií hladomoru byl dokonce i kanibalismus. Na druhé straně ukazuje úsilí o zachování důstojnosti a pomoci druhým, kteří jsou na tom ještě hůře. Hanna i její děti neváhají přijmout malou opuštěnou Melašku, kterou její matka nechala napospas.
Násilná kolektivizace, nekompetentní vedení, odpor rolníků, vysoké odvody úrody a předimenzované normy produkce přivedly Ukrajinu ke katastrofě. Obilí chybělo na osetí a vesnice decimoval hlad. V některých oblastech vymřely celé vesnice. Celkový počet obětí Holodomoru je odhadován na 3,5–4 miliony.
Román podává svědectví o tom, kam může vést režim, který pohrdá lidskou důstojností. Někteří ochotně sloužili systému, jiní mlčeli. „My všichni na tom máme svůj podíl,“ říká mladá lékařka Arina. Jen drobnost stačila k tomu, aby člověk přišel o život. Soucit a empatie se trestaly. Tragický osud postihl i Arinina manžela – za trochu mléka a chleba pro chudou rodinu.
Příběh vtahuje čtenáře do prostředí ovládaného hladem, ukazuje, jak ovlivňuje lidskou psychiku a jak ničí duši. Autorka bravurně vykresluje psychologii postav a přináší paprsek naděje – ani krutý režim nedokázal vyrvat vše dobré z lidského srdce.
Za zmínku stojí i doslov ukrajinistky Terezy Chlaňové, který přibližuje mezinárodní odezvu na hladomor. Zprávy o tragédii pronikaly do světa, ale mnozí raději zavírali oči. Jiní naopak bojovali za změnu, i když sovětská vláda všechny pokusy o pomoc sabotovala.
