Když si v kostele podáváme ruce na znamení pokoje, podáváme si ruce i s voliči různých politických stran, což ukazuje, jak je církev politicky pestrá. Právě kostel nebo farní společenství mohou být místem, kde se politické rozdíly mohou obrušovat. Myslím si, že církev může hrát velkou roli v budování konstruktivního dialogu ve společnosti, říká v rozhovoru novinář slovenského konzervativního deníku Postoj a církevní analytik Imrich Gazda.
Aktuálně je na Slovensku velmi rozjitřená atmosféra polarizace a národ se vzpamatovává z šoku střelby na premiéra země. Jaká byla vaše první reakce a předvídal jste tyto události?
Něco takového nešlo předvídat. Když jsem se dozvěděl o atentátu na premiéra Roberta Fica, byl to pro mě obrovský šok. Byl jsem tím zaskočený stejně, jako když Rusko napadlo Ukrajinu. Pocházím z východního Slovenska, z města blízko ukrajinských hranic, takže mám ke konfliktu v sousední zemi blízko i osobně. Když vypukla válka, měl jsem strach o své starší rodiče, kteří tam stále žijí. Pandemie, ruská invaze a útok na premiéra – všechny tyto události mě šokovaly stejně. V poslední době se toho děje opravdu hodně.
Nemohl jsem uvěřit, že se něco takového může stát i u nás na Slovensku. Bylo to pro mě naprosto nepochopitelné. Vzpomínám si, že jsem se ten první den, když jsem se to dozvěděl, rozhodl upřímně modlit a musím podotknout, že za politika, kterého jsem nikdy nepodporoval a s jehož názory jsem nikdy nesouhlasil. Nevolil jsem nikdy stranu Roberta Fica a politicky jsem na úplně opačné straně spektra než on a jeho strana SMER. Ale v tu chvíli nešlo o politiku, ale o život člověka. Přes všechny politické rozdíly a osobní antipatie mi došlo, že je důležité, abychom si jako lidé stáli za spravedlností a lidskostí.
Myšlenka uspořádat kulatý stůl se zástupci všech parlamentních stran k uklidnění situace po atentátu na premiéra Roberta Fica byla na Slovensku zatím odsunuta, vysoká míra polarizace ve slovenské společnosti se zdá být nadále na vzestupu.
Když došlo k atentátu, měl jsem pocit, že by to mohlo být impulsem ke zklidnění vášní a stabilizaci politického života na Slovensku. Tato naděje trvala možná první hodiny či dny, kdy se politici, kromě výjimek jako Andrej Danko či Ľuboš Blaha, snažili vystupovat umírněně. Pozitivně jsem vnímal i společné gesto prezidentky Zuzany Čaputové a nově zvoleného prezidenta Petra Pellegriniho, kteří chtěli iniciovat kulatý stůl. Bylo to pro mě silné gesto jednoty a doufal jsem, že z této tragédie může vzejít i něco dobrého.
Rychle se však ukázalo, že tato slova byla prázdná. Brzy se atentát začal využívat v předvolební kampani. Politici ze strany SMER změnili své předvolební heslo „Za silné Slovensko v Evropě“ na „Za Roberta Fica“ a začali nosit odznaky s tímto nápisem. Viděli jsme i billboardy s krvavým slovenským státním znakem a heslem „Slovensko je zraněné, pojďme ho společně zachránit“. Premiér Fico zveřejnil video, které mělo podpořit SMER v evropských volbách a bylo plné radikální rétoriky. Definitivně se tak uzavřela možnost, že by tato událost vedla k nějaké změně společenské atmosféry na Slovensku.
Příčinou polarizace je uzavření do své bubliny
V eurovolbách na Slovensku poměrně překvapivě zvítězilo hnutí Progresívne Slovensko, může takový výsledek odrážet nespokojenost voličů s kroky Ficovy vlády? Nebo je to dáno tím, že k evropským volbám chodí spíše mladší generace a „městští intelektuálové“?
Povzbudivým faktem je, že volební účast v těchto eurovolbách byla historicky nejvyšší. To podporuje teorii, že k evropským volbám přicházejí spíše uvědomělí, proevropští voliči a jak říkáte, spíše mladší generace a voliči z velkých měst. Ačkoli se po atentátu očekávalo vítězství SMERu, ukázalo se, že jeho voliči nebyli dostatečně motivováni jít volit k evropským volbám, které pro ně byly vzdálené a málo srozumitelné.
Šéfredaktor deníku Postoj Martin Hanus sečetl zisky koaličního tábora, tedy stran SMER, Hlas, SNS a Republika, a porovnal je se zisky Progresívneho Slovenska a KDH, které se dostaly do evropského parlamentu. Navíc strana Sulíkovo SaS, Demokrati bývalého premiéra Hegera a Matovičovo hnutí Slovensko zůstaly pod hranicí. Ukázalo se, že oba tábory získaly přibližně 46 procent hlasů, což potvrzuje, že slovenská společnost je politicky velmi polarizovaná. Dalším překvapivým výsledkem je vysoký úspěch strany Republika, která se oddělila od Mariana Kotleby a jeho ĽSNS. V parlamentních volbách těsně neuspěli, ale v evropských volbách získali přibližně 12 procent hlasů a dva mandáty. Tato strana vedla dobrou kampaň a výrazně si polepšila na úkor SNS Andreje Danka, jehož projekt skončil fiaskem.
Jste zástupce šéfredaktora deníku Postoj, kde se věnujete náboženským tématům. Rubrika Svět křesťanství varuje, že se slovenská církev ocitá mezi mlýnskými kameny progresivismu, neplodného tradicionalismu a dezinformací. Jak byste popsal tuto pozici?
Naše pozice v deníku Postoj je specifická. Snažíme se upozorňovat na rizika jak populismu, který může sklouznout k autokracii, tak i progresivní ideologie, kterou na Slovensku reprezentuje strana Progresívne Slovensko. Zároveň se snažíme vést dialog s různými stranami a názory, což podle mě mnoho slovenských médií nedělá. Politici SMERu často preferují alternativní nebo konspirační média, zatímco politici Progresívneho Slovenska mají své vlastní mediální ekosystémy, jako jsou Aktuality, Denník N nebo SME. Každý se uzavírá do své bubliny, což je jednou z hlavních příčin polarizace slovenské společnosti. Je v pořádku mít jasný politický názor, ať už progresivní, konzervativní nebo jiný, ale nemělo by to znamenat, že přestaneme komunikovat s ostatními názorovými tábory.
Je polarizace, o které mluvíte, patrná i v církevním prostředí?
Slovenská církev odráží situaci celé společnosti – to, co se děje ve společnosti, se přirozeně odráží i v církvi a naopak. Když si v kostele podáváme ruce na znak pokoje, podáváme si ruce i s voliči různých politických stran, což ukazuje, jak je církev politicky pestrá. Právě kostel nebo farní společenství mohou být místem, kde se politické rozdíly mohou obrušovat. Myslím si, že církev může hrát velkou roli v budování konstruktivního dialogu ve společnosti. Čeho si vážím na slovenských biskupech, ať už katolických nebo evangelických, je jejich snaha nevstupovat přímo do politické sféry, aby neprohlubovali polarizaci. Někteří lidé to kritizují jako nedostatečnou odvahu, jiní zase oceňují tuto opatrnost a snahu o apolitičnost. Na druhou stranu jsou i kněží, jako například Marián Kuffa, kteří tuto linii nedrží a vstupují do politického zápasu. Církev by měla ovlivňovat názory lidí spíše zdola, z vnitřku, skrze slova evangelia, než politickými prohlášeními. Taková opatrnost může přispět k menšímu rozdělení v církvi i ve společnosti.
Jakým způsobem konzervativní média přispívají k utváření veřejného mínění a politické kultury na Slovensku?
Dle mého názoru hrají významnou roli v reprezentaci lidí s křesťanským a konzervativním pohledem na svět. Slovenská společnost je na rozdíl od té české stále poměrně nábožensky založená, což znamená, že konzervativismus je často spojen s církevním prostředím. Před vznikem konzervativního deníku Postoj nebyla tato skupina lidí v slovenské mediální sféře dostatečně reprezentována. Většina mainstreamových médií inklinuje k liberálnímu nebo progresivnímu pohledu, což vytvářelo disproporci ve veřejném diskurzu. Jsem si dobře vědom nálepky, která se pojí s pojmem „konzervativní médium“, ale na rozdíl od konzervativních populistů napříč Evropou vnímám stále zdravý konzervatismus jako prodemokratický, který respektuje jinakost, stojí proti agresorovi a chrání to nejvíce zranitelné. Být konzervativní neznamená být Danko či Kuffa.
Slovensko není většinově křesťanskou zemí
Jakou roli podle vás má aktuálně zastávat křesťanství ve slovenské společnosti? Nejsou současné události příležitostí k redefinici této role?
Slovensko je tradičně považováno za nábožensky založenou zemi, podobně jako Polsko. Nicméně, já si dovolím tvrdit, že Slovensko není většinově křesťanskou zemí. Často se označujeme za křesťanský národ a rádi se tím chlubíme, například při velkých poutích do Levoče, kde se scházejí desetitisíce poutníků. Máme silný pocit, že jsme dobří, věrní katolíci a že nás chrání Panna Marie. To je sice hezké, ale není to tak úplně pravda (snad vyjma toho, že věřím v ochranu Panny Marie).
Ano, křesťanské kořeny a tradice tu jsou a jsou cítit v naší kultuře. Realita však ukazuje, že počet lidí hlásících se k některé z církví klesá, zatímco roste počet těch, kteří se označují za nevěřící. Statistiky z posledního sčítání obyvatelstva potvrzují, že skupina věřících klesla o přibližně 6 procent, zatímco skupina nevěřících vzrostla o více než 6 procent. Očekává se, že tento trend bude pokračovat i v budoucnosti, takže v roce 2031 mohou nevěřící tvořit většinu populace. Navíc, i mezi těmi, kteří se při sčítání přihlásí k nějaké církvi, mnozí neprožívají svou víru aktivně. Praktikujících věřících je tedy na Slovensku mnohem méně, než by se na první pohled mohlo zdát.
Jak podle vás může dobrá zpráva evangelia proměňovat zažité stereotypy o slovenském křesťanství? A dá se vymanit z klerikalismu, do kterého tepe dlouhodobě i papež František?
Myslím, že stereotypy o slovenském křesťanství jsou zakořeněné a mnoho z nich není pravdivých. Například Tomáš Halík často kritizuje slovenskou církev a mluví o „slovenském katolickém fašismu“, což považuji za nesprávné. Ano, existují jednotlivci a skupiny inklinující k tradicionalismu a politickým aktům, ale označovat to za obecný problém slovenské církve je mylné. Halík má často velmi trefné názory, ale některá jeho tvrzení jsou přehnaná a neodpovídají realitě.
Co se týče klerikalismu, historicky byla slovenská církev velmi klerikální, což mělo své důvody. Kněží byli autoritami ve společnosti – nejen duchovními, ale i intelektuálními a politickými. Dnes se situace mění. Mladší generace kněží, vzdělaná během pontifikátu papeže Františka, přináší nové myšlenky. Laici dostávají větší prostor k angažování, což je nezbytné vzhledem k nedostatku kněží.
Myslím si, že ale dostatečně nereflektujeme odkaz papeže Františka pro slovenskou církev, který by se dal shrnout do dvou slov: zakořeněný a otevřený. To znamená být si vědom své identity, čerpat z bohatství liturgie a kultury, ale být také otevřený dialogu s ostatními křesťanskými církvemi, jinými náboženstvími a lidmi bez náboženského přesvědčení. Tento přístup je klíčem k budoucnosti slovenské církve.
Jaký má vliv blízkost války na Ukrajině na slovenskou společnost a její nálady? Hraje podle vás roli strach v současném veřejném a politickém diskurzu na Slovensku?
Polarizace a panika jsou spojené se strachem. Když se lidé bojí, hledají bezpečí ve skupinách a lídrech, kteří jim slibují ochranu. Tento strach je cítit jak v životě jednotlivců, tak ve slovenské společnosti už několik let. Nejprve strach z pandemie, pak ekonomický strach kvůli rostoucím cenám energií a inflaci. Nyní se přidává strach z války. Politické strany jako Smer, SNS a Republika systematicky využívají strach jako nástroj své kampaně. Vytvářejí dojem ohrožení a využívají tento strach k mobilizaci voličů. Místo aby lidem dávali jistotu a naději, šíří obavy a vytvářejí imaginární nepřátele.
V prvních týdnech a měsících po začátku války na Ukrajině byla situace velmi napjatá, ale dnes se už lidé s tímto konfliktem naučili žít. Převládá únava z neustálých zpráv o válce, což je podobné jako ve zbytku světa. Válka se stala součástí našeho každodenního života – vidíme zabíjení na Ukrajině, v Gaze, a pak se zase dozvídáme o narození malé žirafy v zoo. Život jde dál. Je pochopitelné, že se každý snaží vyrovnat se situací po svém. Politici a církevní představitelé by však měli být těmi, kdo pomáhají lidem zvládat těžké situace, ne těmi, kdo na jejich strachu profitují.
Mezi nejviditelnější slovenské duchovní paradoxně patří Marián Kuffa se svými mnohdy radikálními postoji. Jak velkou část slovenských křesťanů svými názory reprezentuje?
Marián Kuffa je nesporně nejvýraznějším slovenským knězem, zejména díky svému silnému životnímu příběhu, který přitahuje mnoho lidí. V jisté fázi svého života však podlehl politickému mesianismu a stal se součástí slovenské politické scény. Ve vysoké politice jsou jeho bratr Štefan a jeho syn Filip, oba jsou státními tajemníky na ministerstvu životního prostředí vedeném Tomášem Tarabou. Štefan Kuffa a jeho příbuzní založili politickou stranu a farář Kuffa je otevřeně podporoval, což bylo pro mnoho jeho příznivců ještě přijatelné. Nicméně jeho názory začaly být nekonzistentní, což se projevilo například tím, že před eurovolbami podpořil kandidátku za SNS Romanu Tabak, jejíž názory a minulost jsou paradoxně v rozporu s Kuffovými dlouholetými postoji. Tento krok vedl k tomu, že mnoho jeho příznivců začalo zpochybňovat jeho konzistentnost a důvěryhodnost.
Mnozí dokonce volají po konkrétních církevních trestech, jako je suspendace, ale Kuffova popularita a rétorické schopnosti činí tento krok pro církev komplikovaným. Biskupové si uvědomují, že jakýkoliv přímý trest by mohl Kuffu posílit jako veřejného mučedníka a mobilizovat jeho příznivce.
Tragédie slovenského katolicismu spočívá v tom, že dvě nejvýraznější tváře posledních desetiletí, Marián Kuffa a arcibiskup Róbert Bezák, činili problematické kroky. Bezák se rovněž pustil do politiky, když například ve volbách podpořil Zuzanu Čaputovou či politiky Progresivného Slovenska. Vstupování kněží do politického života a podpora konkrétních politických kandidátů je vnímáno jako velká chyba.
ten chartista co Ficovi rozstřílel břicho tak,že bude mít trvalé následky imaginární nepřítel nebyl.