7. díl série Zjevení
Zjevení Janovo bývá často mylně považováno za přesný kalendář lidského konce. Ve skutečnosti však neposkytuje přímočarou časovou osu. Místo toho nabízí sérii vracejících se obrazů a vrstevnatou symboliku, která neodhaluje ani tak datum konce světa, jako spíše optiku, jak rozumět přítomnosti.
Značnou část knihy Zjevení tvoří série různých vidění. Pokud si je přečteme pozorně a několikrát po sobě, zjistíme, že je nelze jednoduše seřadit do chronologického příběhu. Spíše se zdá, že jednotlivá vidění do sebe zapadají a vracejí se ke stejným událostem z různých úhlů.
Sedm pečetí, sedm polnic, sedm nádob – například ony pečeti nemají smysl samy o sobě, ale rozvíjejí svitek. Jak říká teolog Jiří Mrázek ve svém komentáři ke knize Zjevení:
„Sedmá pečeť otvírá eschatologické finále nového věku. Jenomže na tomto místě se Jan zastaví a obsah sedmé pečeti vlastně nevypráví. Místo toho nastane půlhodinové ticho – a pak se znovu vrátíme na počátek. Ještě než se Jan dostane k vyprávění sedmého dílu, převypráví jiný, paralelní pohled na totéž.“
Opakovaný konec jako duchovní princip
Už v šesté kapitole se nebesa svinou jako svitek a my se ocitáme v obraze, který působí jako finále. Jenže v této apokalyptické knize budeme mít pocit konce znovu a znovu. Uvidíme opakující se vzorce – časy, které následují po časech, a sedmice, které následují po sedmicích. Mezi nimi se navíc jako ozvěna objevují motivy egyptských ran. Obraz konce se vrací po pečetích, po polnicích, v zápase s bestiemi, při soudu nad Babylónem i v nádobách hněvu. Je to jakési déjà vu na konci dějin.
Tento princip dobře ilustrují právě pečeti. Když už máme po té šesté pocit, že přichází závěr, rozběhne se další série: sedm polnic. Jan tedy svůj příběh nevypráví jako přímočarou cestu od startu do cíle. Jednotlivé série se do sebe vkládají a z různých stran nás přivádějí ke stejnému vyvrcholení.
To je klíčové i pro chápání dalších eschatologických událostí. Když Nový zákon mluví o soudu, nemusíme automaticky předpokládat několik samostatných soudů jen proto, že o nich nacházíme různé zmínky. Stejně tak nemusíme Kristův příchod rozdělovat do několika fází. Pokud tyto texty čteme spíše jako archetypy a symbolické obrazy než jako body na časové ose, vyhneme se bizarním výkladům a složitým grafům, aniž bychom opustili to podstatné: víru v Kristův příchod, soud a vzkříšení.
Řeč čísel, plnost i zkrácený čas
Čísla v knize Zjevení nám pomáhají pochopit, že text nemá být vykládán doslovně. Důležitou roli hraje nejen zmiňovaná sedmička, ale také dvanáctka, trojka, čtyřka či desítka. Jan vkládal tato čísla do textu záměrně. Sedmička a dvanáctka jsou spojovány s představou plnosti.
Když čteme, že Nový Jeruzalém má dvanáct bran, nejde o architektonický plán nebe, ale o sdělení, že je domovem všech, kdo patří Bohu. Podobně je to s číslem 144 000 (12 × 12 × 1 000). Vyjadřuje obrovské množství lidí patřících Beránkovi, nikoli doslovný limit vyvolených.
Vedle toho se v textu objevují záhadné časové údaje: 1 260 dní, 42 měsíců nebo „čas, časy a půl času“ (tedy tři a půl roku). Při přepočtu zjistíme, že se vše točí kolem čísla tři a půl. To představuje sedmičku zkrácenou na polovinu, tedy plnost, která byla přerušena.
Jan tím čtenářům ukazuje, že ani katastrofální události, jako byl pád Jeruzalémského chrámu, nejsou definitivním koncem Božího příběhu. Není to konec světa, ale spíše „poločas“: krize vrcholí, utrpení trvá, ale konec v nedohlednu připomíná, že ani my dnes nemůžeme počítat s tím, že budeme mít vždy na růžích ustláno.
Proroctví nejsou předpovědi, ale nové brýle
O knize Zjevení se hned na začátku říká, že je to „proroctví“ (Zj 1,3). V Bibli je prorok spíše „vidoucí“ – člověk, který dostává od Boha nový pohled na realitu. Prorocké slovo neodhaluje jen to, co se jednou stane, ale především to, co se děje právě teď a jak na to máme reagovat. Proto bývá nepohodlné, kritické, ale zároveň nadějné. V tomto smyslu můžeme za prorocké hlasy považovat např. Jana Husa, Jana Amose Komenského nebo čtyři dcery evangelisty Filipa, které zmínují Skutky apoštolské.
Možná tedy děláme s knihou Zjevení chybu, když se ji snažíme především rozšifrovat a vytvořit z ní přesný kalendář posledních dnů. Jan nám nedává mapu toho, kdy přesně skončí svět, ale brýle, skrze které máme vidět svět, ve kterém právě žijeme.
Co tedy Zjevení říká dnešku?
– že zlo není tak mocné, jak se zdá
– že dějiny nejsou bezcílným chaosem
– že utrpení Božího lidu není přehlíženo a Kristus nakonec nezůstane poraženým.
Konec se v knize Zjevení vrací znovu a znovu, ale pokaždé nás vede ke stejnému bodu: Bůh má poslední slovo. Zjevení je méně knihou o tom, abychom se báli budoucnosti, a více o tom, abychom byli věrní v přítomnosti. Nemusíme znát všechny detaily posledních událostí ani kreslit jejich časovou osu. Potřebujeme především vědět, komu patříme.
