Kniha „Měl bych tě raději, kdybys byl trochu víc jako já“ se zabývá jednou z nejdůležitějších otázek v životě: Jak se mohu více přiblížit k Bohu a lidem? Jak kniha nazírá na smysl blízkosti a na sebenazírání?
Patrick Morley píše o neodbytném pocitu, že svůj život nepochopil zcela správně. Když začal mít úspěch v práci, lidé, kteří ho předtím ignorovali, si ho začali předcházet. Nabízeli mu členství v různých organizacích, hovořil na různých událostech a setkával se s důležitými lidmi. Téměř vždy mu za to nabízeli peníze a to rozhodovalo, čemu bude věnovat čas. Lidé chtěli jeho čas, protože jim měl co nabídnout.
Cítil s lidmi spojení, protože tolik chtěli kousek z jeho času. Byly to však povrchní vztahy, založené na tom, jaký užitek z něj mohli mít, nebyly to významné přátelství s prožíváním skutečné intimity.
Zároveň však lidem, kteří ho potřebovali nejvíce – zejména svým dětem – času věnoval nejméně.
Na jistý čas si pletl kvantitu svých kontaktů s kvalitou vztahů.
„Někam jsme to dotáhli!“ Řekl jednoho dne manželce.
„Ano, ale na nesprávné místo,“ odpověděla mu ona.
Potom je napadla myšlenka: „Proč ve všem, co děláme, neupřednostňujeme věci na základě toho, kdo bude plakat na našem pohřbu? …Proč bychom měli věnovat čas lidem, kteří nás nemají rádi, na úkor těch, kteří nás opravdu milují? „
V knize The Entrepreneur Roller Coaster (Podnikatelská horská dráha) Darren Hardy zmiňuje článek z časopisu Newsweek, který hovořil o pohřbech a o tom, že na pohřbu pláče v průměru pouze asi deset lidí. Hardy píše: „To mě dostalo… Chcete mi říct, že celý život mohu tvrdě pracovat, snažit se dělat dobro a zavděčit se lidem, ale nakonec pouze deseti lidem bude na mně záležet natolik, aby kvůli mě plakali?“
Podle téhož článku, říká Hardy, nejdůležitějším faktorem, který rozhoduje, zda někdo na váš pohřeb přijde, nebo nepřijde, je… teď se podržte… počasí. Pokud bude pršet, polovina lidí se rozhodne, že potřebují být někde jinde. Když si toto uvědomil, říká Hardy, „stačilo to na to, aby mi přestalo záležet na tom, co si o mně lidé myslí.“
Herodes Velký myslel na to, kdo bude plakat na jeho pohřbu. Byl největším stavitelem a nejmocnějším vládcem Palestiny svého století. Avšak nebyl mistrem v intimitě. Měl deset žen, a jedinou z nich, kterou opravdu miloval, podezříval, že chce získat jeho trůn, a tak ji dal zabít. Také dal zabít její matku. Kromě toho dal zabít i tři vlastní syny. Chtěl, aby si ho lidé pamatovali, a tak dal svým potomkům jména jako Herodes Antipas, Herodes Filip a Herodias, což je asi takové, jako když George Foreman dal svým synům jména George jr., George III., George IV., George V. a George VI.
Avšak když Herodes ležel na smrtelné posteli, uvědomil si, že nikdo nebude plakat na jeho pohřbu. Antický historik Josephus Flavius říká, že Herodes „přikázal, aby povolali všechny přední muže celého židovského národa…“ a nechal je uvěznit v hipodromu v Jerichu. Herodes dal rozkazy své sestře a švagrovi, aby v den, kdy zemře, popravili tyto prominentní Židy, a to mu mělo poskytnout záruku, že v den Herodova pohřbu se bude plakat.
Výňatek z nové knihy Johna Ortberga Mal by som ťa radšej, keby si bol trochu viac ako ja
Autor: John Ortberg
Zdroj: evs.sk
