Jedna z nejčastějších metafor vztahu Hospodina a jeho lidu, respektive Krista a církve, je obraz ženicha a nevěsty. Na svatbě dělá Ježíš svůj první zázrak a vyvrcholení dějin spásy je spojováno se svatbou Beránka. Svatba je sama o sobě krásná věc, ale manželství bývá často dost riskantní. Navíc si možná všimneme, že téměř žádné manželství, o kterém Bible mluví podrobněji, nebylo bezproblémové. Upřímně někdy přemýšlím, proč si Pán Bůh nevybral jinou metaforu k popisu vztahu mezi sebou a námi než právě svatbu a manželství.
Součástí svatby jsou sliby. V současném církevním obřadu Církve bratrské stojí: „Spojuješ svůj život s jejím/jeho životem a chceš jí/jemu být věrným manželem/manželkou v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí. Je-li tomu tak, s důvěrou v Boží pomoc odpověz: S pomocí Boží slibuji.“
Co si myslíte o následující změně? I nadále by si oba snoubenci slibovali důvěru, lásku a věrnost v dobrém i ve zlém, ale jedna krátká věta by se vynechala. Místo „dokud nás smrt nerozdělí“ by se říkalo „dokud se budeme mít rádi“. Pokud s tím nesouhlasíte, pak vězte, že tento návrh vychází z myšlenky, že to, co spojuje zdravé manželství, je přece láska – a když tato spojnice přestane fungovat, nemá smysl udržovat něco, co už zemřelo.
Možná ale cítíte, že něco není v pořádku. Taková změna vlastně popírá základní předpoklad lásky. Láska není jen „protože“ – tedy pro souhrn pozitivních vlastností druhého, ale také „navzdory“. Navzdory slabostem, selháním a těžkostem druhého. A právě tato láska předpokládá, že kvůli těmto věcem ze vztahu neodcházíme, ale pracujeme na něm a necháváme se proměňovat.
Tento princip můžeme přenést i na vztah k církvi nebo ke svému sboru. Znamená to, že církev nemilujeme jen proto, že je tam dobrý kazatel, služba dětem, hudba a další věci, ale také navzdory tomu, že tam některé z těchto věcí chybí, že hudba někdy „drhne“ nebo kázání není vždy inspirující.
Ozeáš miluje Gómeru navzdory její nevěrnosti, Bůh miluje svůj lid navzdory jeho selháním
Jedna z nejobtížnějších knih Bible je kniha Ozeáš. Ozeáš dostane od Hospodina příkaz, aby si vzal za manželku ženu jménem Gómera. Ta mu je opakovaně nevěrná a způsobí mu mnoho bolesti. Přesto ji Ozeáš miluje a své lásky se nevzdává. Na pozadí jeho příběhu se otevírá vztah mezi Hospodinem a Izraelem – a vlastně i mezi Bohem a námi. Stejně jako Ozeáš miluje Gómeru navzdory její nevěrnosti, tak Bůh miluje svůj lid navzdory jeho selháním.
Současně však vidíme i Boží bolest a rozhořčení nad nevěrou jeho lidu. A to je pochopitelné. Když vás zraňuje někdo, koho milujete, bolest je o to hlubší. A právě to vidíme u Hospodina.
Podle práva by Bůh svůj lid mohl opustit. Mohl by ho nazvat tak, jak prorok nazval své dítě – „Lo-ami“, tedy „nejste můj lid“. Boží láska však není uhasitelná a Bůh nakonec neodejde. Neučiní to, co by mohl učinit „podle práva“. Ať jsou hříchy lidu jakékoli, přivádí jej zpět na poušť, na místo první lásky, kde je manželství obnoveno: „Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť a budu jí mluvit k srdci. Dám jí zpět její vinice a údolí Akór proměním v bránu naděje. Tam mi odpoví jako ve dnech svého mládí… V onen den budeš ke mně volat „můj muži“ a už mi nebudeš říkat můj „Baale“. (Oz 2,16–18)
Když čteme Ozeáše, rychle přepneme do roviny Boží lásky k nám. Obdivujeme Boží milost, chválíme jeho slitování, jenže ruku na srdce – tak nějak jsme si na to zvykli. Bůh odpouští. Ale zkusme tento text číst z perspektivy člověka, který prožívá zradu, smutek, nejistotu, možná i hněv a zmar. Z pozice manžela či manželky z masa a kostí, kterým ten druhý odešel.
Kdybychom tuto situaci promítli do našeho lidského světa, očekávali bychom, že ten druhý nakonec možná odpustí, pokud dojde k omluvě, pokání a dotyčný svoje selhání nebude opakovat. Co by se ale stalo, kdyby za námi přišel zhrzený manžel nebo zhrzená manželka a řekl: „Můj partner se chová jako Gómera“? Je opakovaně nevěrný? Nezměnili bychom názor na slib „dokud nás smrt nerozdělí“?
Jenže Ozeáš, ale i další proroci zůstávají věrní navzdory tomu, co vidí. Jsou schopni otevřeně pojmenovat hřích, ale zároveň neutečou od lidu, ke kterému jsou posláni. Milují nejen „protože“, ale často i „navzdory“. Tím neobhajuji nevěru, ale chci ukázat na nepochopitelnou Boží lásku k nám, a tedy i k církvi. Zároveň nám tím Bůh dává příklad.
Když přemýšlíme o církvi, můžeme vidět dva extrémy. Na jedné straně stojí nekritická idealizace, která odmítá klást nepříjemné otázky. Na straně druhé pak kritický cynismus, který zpochybňuje všechno a všechny.
Kritici bez lásky často nevidí působení Ducha svatého uprostřed lidských selhání. Jejich pravdivé postřehy však postrádají milost a stávají se ničivými. Místo obnovy přinášejí izolaci. A naopak – bez kritické pravdy se víra stává naivní a nepevnou.
Robert Frost napsal:
„Kdyby měl můj příběh být nápisem na hrobě,
už jsem si ho dávno vymyslel.
Krátký nápis ať zdobí můj kámen:
Měl jsem s tímto světem mileneckou hádku.“
Zralý postoj znamená právě tuto „mileneckou hádku“, a to i s církví. Hádku, která není destruktivní, ale nese v sobě lásku, která bojuje o naději. Pravda, o kterou usilujeme, je očišťována láskou. Kritika je mírněna věrností. Tam, kde se hádají milující, nejde o vítězství, ale o porozumění.
Ozeáš napomíná Gómeru, trpí, ale neponižuje ji, protože ji miluje. A právě tím se stává předobrazem Krista – toho, který navzdory tomu, co jeho církev někdy činí, ji stále nazývá svou nevěstou. Uzavírá s ní smlouvu, kde nestojí „budu vás milovat, dokud nás láska nerozdělí“, ale „budu vás milovat, protože jsem věrný“.
A tuto lásku očekává i od nás – vůči němu i vůči sobě navzájem. Pokud mluvíme o Boží lásce, nezapomínejme, že bez lásky k církvi a konkrétním lidem v ní naše láska k Bohu ochabuje. Proto odhoďme hořkost, cynismus i izolaci a učme se milovat – nejen Ženicha, ale i jeho nevěstu. Protože on ji miluje.
Slovy jezuity Waltera Burkhardta: „Miluji tuto církev, tento živoucí, pulzující, hřešící Boží lid. Miluji ho vášnivě a bolestně. Proč? Přes všechny spory zde zakouším obecenství lásky. Přes všechny instituční hlouposti zde nacházím rozumnou tradici. Přes všechen strach ze sexu zde nacházím vykoupení svého těla. Přes všechnu stísněnost, zde nacházím svobodu. V tomto nelidském světě se zde setkávám se slzami soucitu. Svět je chmurný a chybí mu humor, zde se těším z bohaté radosti a zemitého smíchu. Uprostřed smrti slyším úžasný důraz na život. I když se někdy zdá, že Bůh zde není, vnímám zde reálnou přítomnost Kristovu.“
Foto: Lightstock
