Historicky se církev příliš obávala hříchu a zkaženosti ze strany sekulárních vlivů. Místo abychom se uzavírali za zdmi kostela a dělali si starosti s udržováním svých rukou v čistotě, měli bychom mít raději zájem si je ušpinit kvůli ostatním. Jako to dělal Ježíš.
Někteří lidé si neradi špiní ruce – a já jsem jedním z nich. Byl jsem ten poslední, koho jste jako dítě našli stavět hrady z písku. Na tom, že mám ruce špinavé, lepkavé, drsné, špinavé a mastné, je něco, co mě znervózňuje. Jsem rád, že Ježíš nebyl jako já – ušpinil si ruce.
Jako tesař vložil Ježíš do své práce doslova krev, pot a slzy. Znal piliny pokrývající jeho zpocenou kůži a písek v očích. Věděl, že pokud chcete vytvořit něco krásného, musíte se trochu ušpinit. Ale to nemluvím o nábytku a prachu… Ježíš se neustále špinil, aby v životě lidí udělal něco krásného. Zde jsou čtyři příklady:
- Když u studny potkal Samaritánku, byl si plně vědom toho, že když ji požádal o šálek vody, bude ušpiněn. Pro židovského muže bylo skandální mluvit s nečistou Samaritánkou. Ale Ježíš riskoval ten skandál, aby ovlivnil její život.
- Ježíš si pro společnost, kterou vedl, vytvořil docela skandální pověst. Mohl se obklopit lidmi, kteří vypadali spravedlivě. Možná se spřátelit s jeho kolegy rabíny. Místo toho chodil na večírky s prostitutkami, závislými a přeběhlíky. Proč to dělal? Aby způsobil něco krásného v životech lidí, kterých by se jinak nikdo jiný nedotkl.
- Lidé v Ježíšově době viděli malomocné jako nečisté. Ne jako hnusné, strupovité a nakažlivé, jak chápeme šíření nemocí dnes. Malomocní byli rituálně nečistí. Dotknout se malomocného znamenalo, že jste se na čas poskvrnili a nemohli uctívat v chrámu. Když však malomocný požádal Ježíše o uzdravení, Ježíš natáhl ruku a dotkl se ho. To dělat nemusel - jiné pasáže přece ukazují, že Ježíš dokázal uzdravovat slovem. Ale on byl ochoten ušpinit si ruce a rituálně se znečistit. Udělal to, aby muži ukázal, že malomocní nejsou nedotknutelní a že je v pořádku špinit si ruce pro někoho jiného.
- Ježíš dovolil svým učedníkům jíst s neumytýma rukama. Jeho žalobci se o bakterie nezajímali. Měli obavy z rituálního znečištění z práce, kterou učedníci vykonávali mezi chudým, nemocným a hříšným davem. Ale Ježíš se nestaral o jejich neumyté ruce. Očekával, že se ušpiní v práci, ke které je povolal.
Asi vždycky budu mít odpor ke špíně pod nehty. Ale snažím se být jako Ježíš v jeho ochotě ušpinit si ruce jiným způsobem. Takže si zakládám na tom, abych trávil čas s lidmi, kteří nemají domov, prochází závislostí či kriminálními problémy. Dýchám kouř jejich cigaret. Někdy po nečekaném objetí odejdu trochu smradlavý. Mluvím s nimi jejich vlastním jazykem, což znamená čas od času zaklít. A dokonce jsem byl vtažen do politiky skrze mou touhou pomáhat chudým, což mě v očích americké náboženské pravice činí nečistým. Ale doufám, že se tak stávám trochu podobnějším Ježíši.
Na zdech kostela je něco, co nám brání ušpinit si ruce. Je to, jako když se jednou umyjete křtem, myslíte si, že je vaší povinností zůstat čistý. Ale Ježíš od nás očekává, že se při jeho práci ve světě ušpiníme. V duchovních pojmech Ježíš řekl: „Člověk, který se vykoupal, si potřebuje pouze umýt nohy; celé jeho tělo je čisté." Touto koupelí chtěl Ježíš říci, že Boží milost nás očišťuje od všech představ o hříšnosti.
Lidé často špatně chápou potřebu neustálého mytí nohou jako potřebu trvalého odpuštění hříchů. Ale ve skutečnosti jsou všechny naše hříchy zcela odpuštěny. To, o čem Ježíš mluvil, je psychologická špína, kterou sbíráte ze světa, když žijete jako Ježíš. Pokud dotek nedotknutelného znamená, že si ušpiníte ruce (nebo nohy), pak Boží milost zajistí, že na vás mentální a emocionální špína neulpí. Nemusíte se obávat znečištění ze světa. Dělejte Ježíšovo dílo a on vás zachová čistými.
Historicky se církev příliš obávala hříchu a zkaženosti ze strany sekulárních vlivů. Místo abychom se uzavírali za zdmi kostela, musíme se více starat o to, že nejsme dostatečně ve světě. Co kdyby si církev ušpinila ruce, tak jako to dělal Ježíš? Jak by se věci změnily? Příliš jsme si dělali starosti s udržováním svých rukou v čistotě a neměli jsme dostatečný zájem si je ušpinit kvůli ostatním. Pokud tedy máme být jako Ježíš, musíme se trochu ušpinit, aby ostatní mohli být očištěni.
Autor: Greg Smith
Zdroj: Patheos
Stal jsem se nečistým (svou vinou) a pro sebe-svaté jsem se stal tak rituálně nečistý, že museli ze společenství vyloučit i manželku (stala se nečistou tím, že mě nezavrhla …).
Smutná zkušenost.
Myslím, že autorovu záměru rozumím, ale s úvodním a závěrečným tvrzením nejde souhlasit, protože tvrzení:
„Historicky se církev příliš obávala hříchu a zkaženosti ze strany sekulárních vlivů.“
Není pravdivé. Pokud by platilo, tak tu nikdo z nás není a není tu ani církev. Souhlasím s tím, že jako křesťan mám tendenci se uzavírat do bezpečného getha, ale takto obecné tvrzení je lež.
Byli to křesťané, o kterých psal Aristedes zprávu o tom, jak se milují a pomáhají jeden druhému. Za Cypriána v 3 století sloužil nakaženým morem, když jiní utíkali. Ve středověku vznikají špitální bratrstva. Komenský píše v době moru zprávu o tom, jak pomáhat druhým a ta Jednota, tak jednala. Můžeme pokračovat dál přes Matku Terezu a Teen Chalenge k dalším a přitom sledovat, jak křesťané opouští svou komfortní zónu a dělají něco, u čeho si ruce zašpiní.
Je třeba vyzívat se k aktivitě a kritizovat mentalitu getha, ale vysvětlete mi, proč si přitom musím říct, že jsem úplně špatný a ne, že je důležité kontrolovat směr, jestli držím to, co je správné?