V době, kdy se válka znovu vrací do politického slovníku jako údajně nutné řešení, stojí za to znovu promyslet, co ještě znamená obrana a co už je jen násilí zakryté morálním rozhořčením. Proč se dnes tradiční teorie „spravedlivé války“ otřásá v základech, proč papež Lev XIV. mluví o sebeobraně jen v nejužším smyslu a proč je třeba daleko víc než dřív hájit mír, mezinárodní právo a ochranu civilního života?
S odkazem na dlouhou tradici učení církve o tzv. „spravedlivé válce“ Katechismus katolické církve vysvětluje tento pojem jako obranu vojenskou mocí a uvádí podmínky její přípustnosti. Je přípustná tehdy, když hrozící škoda způsobená útočníkem je trvalá, těžká a jistá, všechny jiné prostředky, jak jí zabránit, se ukázaly jako neproveditelné a neúčinné, existují odůvodněné vyhlídky na úspěch a použití zbraní nevyvolá větší zlo a zmatky než zlo, které je třeba odstranit; přitom je třeba pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků. Tyto základní teze se odvozují z učení sv. Augustina a dlouhou dobu platily jako základní norma.
Touha po míru silně rezonovala po druhé světové válce. Odkazuje na ni i Charta OSN, když hovoří o úmyslu „uchránit budoucí generace před pohromou války“. Na Valném shromáždění OSN v roce 1965 zazněla naléhavá slova sv. Pavla VI.: „Už nikdy válku, už nikdy válku!“ I jeho nástupci usilovali o mírová řešení a odmítali válku jako řešení mezinárodních sporů. Navzdory veškerému úsilí však počet válečných konfliktů ve světě narůstá. Válka se opět vrací jako nástroj politiky a oslabují se etické zásady, které ji dříve omezovaly.
Spravedlivá válka (latinsky bellum iustum) je etická a filozofická doktrína, která určuje, za jakých podmínek je morálně a právně přípustné vést ozbrojený konflikt. Koncept má kořeny u antických myslitelů, jakými byli Platón či Cicero, a byl rozvinut křesťanskými teology, zejména sv. Augustinem a sv. Tomášem Akvinským. Dnes slouží jako základ pro mezinárodní humanitární právo.
Ve své první encyklice Magnifica humanitas o ochraně lidské osoby v době umělé inteligence se papež Lev XIV. zamýšlí také nad tímto pojmem. Válka rezonuje v návaznosti na narůstající polarizaci veřejného mínění ovlivněnou algoritmy sociálních sítí, které upřednostňují konflikty a konfrontace. Papež kritizuje nárůst kultury moci a ospravedlňování násilí jako nezbytného, nevyhnutelného či dokonce „očistného“. Připomíná, že teorie „spravedlivé války“, která byla zneužívána k ospravedlnění jakéhokoli druhu války, je dnes již zastaralá. Právo na sebeobranu není nikomu upřeno. Je však zajímavé, že papež hovoří o „právu na sebeobranu v nejužším smyslu“. Použití síly má vždy katastrofální důsledky pro civilní obyvatelstvo. Mnohem účinnějšími nástroji k ochraně lidského života jsou dialog, diplomacie a odpuštění.
Teorií spravedlivé války obhajovali někteří křesťané i nedávný americký útok na Írán, respektive poukazovali na nutnost obrany proti hrozbě ze strany ajatolláhů. O pochybnostech mnohých, zda je útok oprávněný, či nikoli, hovořil s věřícími také washingtonský kardinál Robert McElroy. Sdílel s nimi jejich obavy. Brutalitu íránského režimu nikdo nezpochybňoval, nad americkými útoky však panovaly otazníky. Někteří válku podporovali, protože se domnívali, že je možné změnit íránský režim a nahradit jej mírumilovnější vládou. Kardinál však upozornil, že válka nesplňuje kritéria spravedlivé války, a proto je morálně nelegitimní. Rovněž arcibiskup amerických vojenských služeb (vojenského ordinariátu) Timothy Broglio prohlásil, že americký útok na Írán nesplňuje kritéria legitimní obrany.
Papež Lev XIV. svou kritikou válek navazuje na své předchůdce. Rozlišuje mezi podporou Ukrajiny, která se brání ruským útokům, a násilím páchaným jinými zeměmi, které se za rétoriku vojenské obrany jen schovávají, ať už se jedná o Izrael, či USA; papež přitom opakovaně a naléhavě vyzývá k zastavení bojů. O íránském režimu si papež nedělá iluze, říká však, že je „otázkou, jak prosazovat hodnoty, v něž věříme, aniž by umíralo tolik nevinných lidí“. Musí být proto vynaloženo daleko více úsilí na nastolení míru, odvrácení hrozby války a dodržování mezinárodního práva.
S podceňováním mírového úsilí a podporou násilných řešení se setkáváme i u nás, a to i u těch, kteří se jinak hlásí k demokratickým hodnotám a dodržování práva. Přesto v některých případech podléhají spíše černobílému vidění a nekritickému fandění zájmům jedné strany, aniž by důkladně znali celou historii konfliktů mezi stranami i křivd a bezpráví, jichž se obě strany dopouštěly. Vidíme to v případě Izraele, při bagatelizaci počtu civilních obětí v Pásmu Gazy, stejně jako při schvalování útoku na Írán. Obhájci amerického postupu, vedeni morálním rozhořčením, prohlašují, že klidně budou kupovat drahý benzín, jen když režim padne. Bohužel se zatím nic takového nerýsuje a režim spíše posílil, než aby byl oslaben. Morální rozhořčení je pochopitelné, ale nejdříve je třeba důkladně promyslet, jakou cestu zvolit s ohledem na ochranu lidského života. Nikdo nevybízí k podřízení se agresorovi, ale touha rozdrtit nepřítele za každou cenu je jen zdrojem dalších budoucích konfliktů vzešlých ze současných nespravedlností.
Foto: Lightstock
