Pokud existuje Bůh, který je opravdu svrchovaným, všemocným a vševědoucím Bohem, kdo jsem já, abych mohl do důsledků posoudit jeho jednání či rozhodnutí? Přesto jako lidé máme tendenci je hodnotit a soudit z “objektivního” morálního hlediska.
Co je to za Boha, který přikazuje Izraeli vyhubit celé národy?! Copak Bůh není láska? V první části série jsme se podívali na některé neuspokojivé pokusy o řešení tohoto problému. Především na důvody, které uvádí samotná Bible pro vyhnání a zničení Kanaánců (dětské oběti). Také jsme mohli vidět, že Bůh jednal podobně přísně i s Izraelem, když následoval praktiky pohanů.
Znovu potvrzujeme, že tyto příběhy nemohou být žádným základem pro podobné jednání později v dějinách či v současnosti. Popisují události, které se staly, ale žádným způsobem nepředepisují, co se má dít později. Při výkladu Bible je důležité rozlišovat mezi popisem a předpisem. A stejně tak i mezi příkazy, které jsou časově ohraničené, a těmi, které jsou nadčasové. V případě příkazů vyhnání a zničení Kanaánců šlo o časově ohraničené příkazy. Avšak bez ohledu na to, zda jsme věřící nebo ne, máme s takovými Božími nařízeními problém.
"Nemorálnost" Božích rozhodnutí
Je nepochybné, že se nám mnohá rozhodnutí Boha nemusí líbit. Naše preference však ještě nic neříkají o tom, zda je něco objektivně dobré nebo špatné. Otázky dobra a zla nemohou být otázkou preference většiny. V dějinách se nejednou stalo, že většina souhlasila s vysloveně nemorálním jednáním. Platí to i v menším měřítku. Například pokud by i většina žáků ve škole nepovažovala opisování na písemce za vysloveně morálně špatné, neznamená to, že podvod je v pořádku.
Pokud tedy chceme argumentovat proti Bohu, že genocida popisovaná zejména v knize Jozue je morálně špatná, potřebujeme k tomu něco víc než jen většinovou shodu. Můžeme sice odmítnout víru v takového Boha z důvodu, že se nám nelíbí, což je naprosto legitimní, ale nemůžeme při tom tvrdit, že jde o něco víc než jen o naše osobní preference.
Asi se shodneme na tom, že genocida je morálně špatná. Dokonce můžeme jít ještě dál a tvrdit, že je špatná univerzálně a objektivně, bez ohledu na to, koho se týká, za jakých okolností a jaké době se děje. Hovoříme-li o univerzální morálce, říkáme, že morální principy a hodnoty existují nezávisle na lidských názorech nebo kulturních praktikách. Jsou považovány za pravdivé a platné pro všechny lidi bez ohledu na čas a místo. Podle tohoto názoru jsou některé činy ve své podstatě správné, nebo nesprávné, morálně dobré, či špatné, a to bez ohledu na kontext nebo přesvědčení jednotlivce či většiny.
Pouze pokud toto platí, můžeme odsoudit dobyvačné války Izraele v Kanaánu jako objektivně špatné. Na druhé straně se můžeme v současnosti setkat se stále častěji akceptovaným přesvědčením, že univerzální morálka neexistuje, že je subjektivní a závisí na individuálním nebo kulturním přesvědčení. To znamená, že morálka je lidský konstrukt a že to, co se považuje za morální, nebo nemorální, se v různých kulturách a historických obdobích liší. Pokud by platilo toto, tak bychom nemohli morálně odsoudit dobyvačné války Izraele v Kanaánu.
Pokud bychom tvrdili, že naše současná morálka je nadřazena morálce starověku, na základě čeho to můžeme vyslovit, zrelativizujeme-li samotné základy univerzálních morálních hodnot? Odkud tedy máme filozofický základ pro tvrzení, že některé morální hodnoty jsou univerzální a objektivně platné? Zde přicházíme k jednomu z klasických argumentů pro víru v Boha – tzv. morální argument. Ten ve stručnosti říká, že pokud chceme mít objektivně existující dobro a zlo, potřebujeme k tomu nějakou normu, která je „nad“ tím.
Pokud nemáme nějakou normu, jak můžeme posoudit, který čin je morálně dobrý, nebo špatný? Máme-li však morální zákon, potřebujeme i Zákonodárce. Paradoxně tak argument, který chceme použít proti Bohu, vlastně hovoří v jeho prospěch. Chceme-li kritizovat Boha, že jedná nemorálně, nedokážeme to udělat dostatečně důsledně, aniž bychom Boha nepotřebovali právě kvůli tomu, abychom jisté věci mohli posoudit jako naprosto dobré a špatné.
Lidská snaha soudit Boha
Existuje-li Bůh, jsme opravdu zrovna my kompetentní k tomu posuzovat jeho jednání? Kdo nám dal to právo? Na základě čeho si ho přisvojujeme? Jinými slovy, pokud by existoval Bůh, který by byl opravdu svrchovaným, všemocným a vševědoucím Bohem, kdo jsem já, abych mohl do důsledků posoudit jeho jednání či rozhodnutí?
Mohou se mi jeho rozhodnutí nelíbit. Ale to je tak, jak se dítěti nelíbí jednání či rozhodnutí jeho rodiče. Nic to neříká o tom, zda rodič jedná, nebo nejedná správně. Můžu takového Boha odmítnout, ale to je, jako když dítě řekne rodiči, který mu něco odepře: „Tati, mami, já tě nesnáším.“ Víme, že nechat se vydírat či manipulovat takovými vyjádřeními dítěte (nebo kohokoli), je škodlivé pro obě strany.
Právo tvůrce rozhodovat o svém díle
Má právo IT inženýr vymazat software, který sám vytvořil? Malíř zničit svůj obraz? Určitě je člověk víc než nějaké zboží, než nějaký výrobek. Myšlenka, že by někdo měl mít právo na náš život, se nám nelíbí. Chceme si o něm rozhodovat autonomně sami! Ale je-li Bůh opravdu Bohem, naším Stvořitelem, může mít právo na náš život?
Při této otázce se cítíme ohroženi a je nám těžké přijmout, že by kdokoli mohl mít kontrolu nad naším životem. Na druhé straně, pokud existuje Bůh, který je opravdu Bohem, tak se této otázce nemůžeme vyhnout. Ve skutečnosti, toto může být jeden z důvodů, proč člověk odmítne víru v Boha. Odmítnutí víry v Boha však tuto otázku nevymaže.
Pokud je Bůh Bohem, může mít důvody, které my neznáme a ani nemáme šanci pochopit? Tuto myšlenku formuloval Timothy Keller v knize Bolest a utrpení. Ani tato myšlenka se nám nemusí líbit. Chceme přece znát odpovědi! Ale máme právo a moc brát Boha na zodpovědnost? Pokud je Bůh tou nejvyšší a konečnou autoritou, nemáme se kam jinam odvolat. Nemusí se nám to líbit, ale je to tak.
Je Bůh Bible krutý? (I.)
V knize proroka Izajáše jsou následující slova: „Nebo mé myšlenky nejsou vaše myšlenky a vaše cesty nejsou mé cesty – zní výrok Hospodinův – ale jako nebesa převyšují zemi, tak mé cesty převyšují vaše cesty a mé myšlenky vaše myšlenky“ (Iz 55:8-9). Jinými slovy je zde zformulováno to, co vyslovil Timothy Keller – nejsme schopni posoudit do všech důsledků Boží rozhodnutí. My vidíme jen několik políček filmu. On vidí celý film. Vlastně, on vidí všechny filmy a zná všechny možné scénáře.
My známe stále jen část celého příběhu. Teprve když známe celý příběh, umíme posoudit, co bylo opravdu dobré a co špatné. V tomto duchu promlouvají i další biblické texty: „Nejedna cesta vidí se člověku správnou, ale její konec může být cestou ke smrti“ (Přísloví 14:12). Pravdivost tohoto výroku potvrdí asi každý, kdo se někdy pokoušel zorientovat v neznámém terénu, i když důsledky nemusely být vždy natolik tragické.
Aby to nebylo jednoduché, tak Bible mluví i o tom, že i vysloveně špatné věci mohou člověku, který miluje Boha, posloužit k jeho dobru (srov. Římanům 8:28). Z výše řečeného vyplývá, že pokud existuje svrchovaný a všemohoucí Bůh, tak jedná, jak se mu líbí, bez ohledu na to, zda se to líbí i nám. Toto však samo o sobě ještě neříká, zda je Bůh opravdu dobrý a zda mu jde o dobro člověka.
Existence zla a utrpení ve světě
Existence zla a utrpení ve světě je pro mnoho lidí důvodem k tomu se víře v Boha zcela vyhnout. Podobnou výtku vyslovil svého času Charles Baudelaire, když tvrdil, že existuje-li Bůh, pak je to ďábel. Jinými slovy, dobrý Bůh by nemohl dopustit tolik zla na tomto světě a už vůbec ne genocidu… Na tyto otázky dává výborné odpovědi například již zmiňovaný Timothy Keller ve svých knihách Dává Bůh smysl? nebo Bolest a utrpení.
Někteří, jako například židovský rabín Harold S. Kushner, v knize Když se špatné věci stávají dobrým lidem, tvrdí, že Bůh je sice dobrý, ale ne všemohoucí, a proto existuje zlo a utrpení… Ale je pak Bůh ještě opravdu Bohem? Copak se Stvořiteli vymklo stvoření z rukou? Bůh to nezvládl? A je pak vlastně hodný naší úcty, když je neschopný?
Ve třetí části této série se blíže podíváme na tyto otázky: Jaký je vlastně Bůh? A proč křesťané dokážou racionálně důvěřovat Božímu charakteru, i když ne vždy rozumějí jeho rozhodnutím?
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List
Právo stvořitele a právo stvoření. Stvořil nás se srdcem, touhou po lásce a bezpečí. A jsme jeho obrazem.
Je tedy naprosto legitimní se tázat, proč tolik utrpení a genocid, proč nezasáhne, když má spočítány i naše vlasy, proč… Pokud dostávají křesťané a hledající odpovědi tohoto rázu – Bůh měl právo prostřednictvím svých dětí vyhubit jiné své děti (národy klaté), muž byl pánem nad životem a smrtí svého majetku – včetně žen a dětí, tak máme právo tázat se Boha a čekat odpovědi. A nejen to, také s ním bojovat po vzoru proroka. Našim základním právem je, aby naše církve hledaly významy biblických textů v souvislostech, jako to dělají židé. Zjednodušování – (Ananiáše a Zafiru zabil Bůh, ne Petrovo prokletí, jeden muž, který chtěl obětovat syna – bez svolení jeho matky, miloval Boha nade vše a nechoval se jako pohan – pohřbívá dobro, které do nás vložil sám Bůh. Nikdy nebudeme vědět víc než velmi málo, ale právě tento nečestný způsob výmluv a zjednodušování vyhání lidi z církví a hledající odcházej zklamáni – namísto zakoušení Boha mezi námi chceme vysvětlit jako jednoznačné vše, i to, co židé ve své době psali jako ironii, z živých postav Starého zákona vyrábíme černobílé figurky. A pak hledáme způsoby pastorace a evangelizace, divíme se úbytku křesťanů, když jsme mnohé sami vyhnali. Kdo se pokusí poodstoupit od svých zajetých frází a podívat se na problém dobra a zla nezaujatě jako nevěřící, pochopí. Je to nutnost, jinak budeme léčit zlomená srdce neláskou a vyháněním. Je to nejsnazší – hodit svou černotu na druhé a tak je vyhnat, jako to dělali židé s kozly.