Otázka legálnosti potratů je jedno z nejkontroverznějších témat, které rozdělují konzervativce a liberály do dvou znepřátelených táborů. Osobně za křesťanským fundamentalismem vidím strach vyrovnat se se společenskými změnami a neochotu opustit svou mocenskou pozici. Vytváří se tak obraz církve, která nepodává pomocnou ruku a nesnaží se pochopit lidi, kteří jsou jiní.
Především katolická církev k otázce potratů zaujímá velmi striktní stanovisko, jejímž cílem je maximální ochrana nenarozených dětí. V některých zemích má natolik silnou pozici, že svou naukou ovlivňuje legislativu celé země. Nejznámějším příkladem je Polsko, ve kterém platí jeden z nejpřísnějších interrupčních zákonů v Evropě. Ještě do minulého roku byla interrupce povolená pouze v případě znásilnění a ohrožení života matky anebo vážného poškození plodu.
Do polského parlamentu se dokonce dostal návrh zákona protipotratové nadace Za právo na život, který navrhoval úplný zákaz interrupcí s tím, že za její podstoupení či za asistenci při jejím vykonání požadoval trest až dvacet pět roků vězení, v nejzazších případech i doživotí. Tento zákon sice neprošel, ale napětí, které panuje mezi konzervativními pohledy vládní strany Právo a spravedlnost spolu s hnutími pro život, sdružené v mnoha katolických organizacích bojujících proti potratům na straně jedné a liberálními, feministickými hnutími na straně druhé, se stále zvyšuje.
K tomuto napětí přispěl i poslední případ ze začátku tohoto roku, kdy zemřela další těhotná žena. Když Agnieszce zemřel první plod z očekávaných dvojčat, lékaři čekali se zákrokem kvůli druhému dosud žijícímu plodu. Až teprve po jeho smrti oba mrtvé plody odstranili. Ženin stav se však postupně zhoršoval a po měsíci od zákroku zemřela. Rodina Agnieszky spolu s ženskými organizacemi obvinili lékaře, že nezasáhli včas. Zdravotníci se dostávají do neřešitelného dilematu, protože nevědí, „jestli už jde o život ženy, nebo jestli je prioritou záchrana plodu“. Vlivem medializovaného případu polské ministerstvo zdravotnictví vydalo vyhlášku, která povoluje lékařům vykonat interrupci i v případě ohrožení zdraví matky.
Příklad Polska a jeho snahy o úplný zákaz interrupcí ukazuje na širší problém, který souvisí s křesťanskou naukou a křesťanským fundamentalismem. Zásadní otázka zní, zda je možné jednoznačně definovat, co je eticky a morálně správné, a na základě toho vytvořit doktrinální pravdy platné za všech okolností. Podle křesťanského fundamentalismu je to nejen možné, ale také správné a nutné. Jako však ukazuje polský příklad, reálny život je mnohem složitější než nauka na papíře. V životě často nastávají situace, ve kterých nedokážeme jednoznačně rozhodnout, co je morálně správné řešení.
Ztotožňuji se s obecnou naukou katolické církve, že je lidský život třeba absolutně respektovat a chránit už od chvíle početí. Když jsme s manželkou zjistili, že neplánovaně čekáme třetí dítě, byli jsme nejprve zaskočení, ale nikdy jsme potrat nezvažovali. Dnes si neumíme představit život bez naší Deborky, která nám přináší spoustu radosti a nesmírně nás obohacuje. Toto naše přesvědčení však neznamená, že neexistují situace, kdy si i věřící člověk musí vybrat mezi dvěma řešeními, přičemž ani jedno z nich není ideální. Dokážu pochopit páry, které se bojí převzít na sebe zdravotní, sociální nebo ekonomické riziko spojené s narozením dítěte. Nedokážu se ale ztotožnit se stigmatizací těch, “kteří selhali” a kteří mají být exkomunikovaní z církve.
Pochod za život, nebo za patriarchát?
Zatímco katolická církev má jednoznačný postoj k potratům, evangelikální církve, se kterými jako misijní pracovník spolupracuji, takto jednoznačný postoj nemají. Oproti katolické církvi hrají pro změnu mrtvého brouka. Tohle téma je v evangelikálních kruzích naprosté tabu; nikdy jsem v našich církvích neslyšel někoho mluvit o potratech, ať už z perspektivy věroučné, eticko-morální nebo pastorační. Přiznám se, že ani jeden přístup mi není blízky. Zdá se mi, že chybí střední cesta porozumění, která by reflektovala individuální lidské příběhy.
Co však evangelikální církve na Slovensku často podporují, je aktivistický přístup k protipotratové politice. Nejznámějším příkladem je účast na pochodech Aliance za rodinu, který je pozitivně vnímaný v katolickém i evangelikálním prostředí. Svůj původ mají v americkém evangelikálním prostředí, kde se první pochod uskutečnil 22. února 1974 jako reakce na rozhodnutí Nejvyššího soudu USA o legalizaci potratů. Z jednorázové akce se stala každoroční událost, která se časem stala symbolem tzv. kulturních válek nejen proti potratům, ale taktéž proti právům sexuálních menšin a žen.
Jak uvádí americká autorka Kristin Kobes Du Mez ve své knize Jesus and John Wayne: How White Evangelicals Corrupted a Faith and Fractured a Nation, od sedmdesátých let se potrat začal více spojovat s feminismem a sexuální revolucí, což evangelikálové zaměnili s útokem na úlohu žen danou Bohem a křesťanskou Ameriku jako takovou. Pochod za život se stal reakcí na společenský vývoj, kdy se začalo měnit postavení žen ve společnosti včetně svobody rozhodovat o svém těle a odpoutat se od tradiční role matky a ženy v domácnosti. K tomu se přidal rozvoj práv sexuálních menšin a jejich nároků na soužití párů stejného pohlaví. Fundamentalisticky orientovaní evangelikálové v USA za tím viděli koordinovaný útok na tradiční, Bohem dané, dělení rodových úloh muže a ženy a snahu oslabit patriarchální moc muže v rodině i ve společnosti.
Právě tyto znaky boje proti ženským právům a právům sexuálních menšin se přenesly do našeho prostředí a staly se hlavním poselstvím křesťanských organizací, které se snaží chránit postavení tradiční rodiny. Tyto snahy se projevují v různých aktivitách od Národního pochodu za život, který na Slovensku organizuje katolická Konference biskupů Slovenska, přes aktivity organizace Aliance za rodinu až po snahy křesťanských politiků v parlamentu bojujících proti tzv. “genderismu.” Tedy proti ženským organizacím, které se snaží o zrovnoprávnění postavení žen ve společnosti.
Církev jen pro zvané
Symbolem “genderismu” se stala ve slovenském parlamentě kritika Istanbulské úmluvy. Tím je myšlena mezinárodní smlouva Rady Evropy o předcházení domácímu násilí, která „posuzuje všechny druhy násilí vůči ženám jako formu historicky a kulturně podmíněné diskriminace“. Tato úmluva nebyla ve slovenském parlamentě schválená právě pod tlakem konzervativních stran a pravicových extremistů, kteří za ní viděli feministickou agendu a snahu liberálních sil zrušit rodové rozdíly mezi muži a ženami.
I když se na první pohled zdá, že tyto politické snahy boje za tradiční rodinu nijak nesouvisí s křesťanskou teologií, opak je pravdou. Fundamentalisticky orientované křesťanské směry kladou důraz na jednoznačné vymezování hranic mezi dobrem a zlem, stejně jako na tradiční zachovaní odlišných rolí mezi muži a ženami. Osobně za tím spatřuji strach vyrovnat se se společenskými změnami a neschopnost opustit mocenskou pozici toho, že “my víme, jako to má být”. Je velmi těžké připustit si, že naším největším nepřítelem nejsou zlí liberálové, ale já sám a moje častokrát omezené, případně falešné představy o světě, které mi brání vnímat ve svém ideovém protivníkovi svého bližního.
Protipotratová politika a obhajoba tradiční rodiny jakožto snahy udržet status quo, že existuje jediná správná forma soužití v partnerských vztazích, je příkladem přístupu, kdy se ukazuje prstem na „nepřítele církve“ – liberály, feministky, zástupce sexuálních menšin atd. Tuto cestu nepovažuji za správnou, protože vede k neporozumění a k exkluzivitě. Vytváří tak obraz církve, která se nesnaží pochopit lidi, kteří jsou jiní. Církve, která nepodává pomocnou ruku lidem, kteří v životě zažili zklamání, odmítnutí, utrpení, domácí násilí nebo mocenskou manipulaci.
Současné společenské otázky konfrontují církev s otázkou, komu je přístupná a otevřená. Pouze těm, kdo souhlasí s tradičním pojetím rodiny? Pouze těm, kteří přehlížejí domácí násilí na ženách? Pouze těm, kteří nespáchali tzv. “morální zlo”, ať už má podobu potratu nebo jiných „selhání“? Nechám na čtenářích, aby si odpověděli sami. Moji odpověď asi dokážete vytušit.
Překlad a korektura: Sára Kolomazníková
Takže povolíme vraždu nepohodlných? To je to pravé křesťanství?
Zmíněné případy byly trošku jinak, než jepopúisují progresivní media.
Dobrý den, mužu se zeptat, v čem byli případy jinak? Použl jste termín “vraždu nepohodlných”, čímž se stavíte do pozice, že každý potrat je vražda na úrovni vraždy narozeného jedince a za druhé, že je to svobodné rozhodnutí matky, která považuje dítě za nepohodlné. S oběma výroky se dá polemizovat, ale hlavně článek se snažil poukázat, že neexistuje pravidlo v oblasti eticko-morální, které by bylo 100% bezchybné a že nad zákonem a pravidlem ještě existuje velký prostor pro individuální rozhodnutí, které není jednoduché, není často svobodné a je výsledkem těžké volby zvažující ruzné aspekty života – (ne)fungující vztah, ekonomické podmínky apod. Tyto rozhodnutí nelze paušalizovat, že som všechny špatné, protože překračují normu. Kromě toho, smyslem článku bylo ukázat, že často nejde o samotné potraty, ale o agendu “za normální rodinu”, za vymezování se proti alternativním formám soužití, za kritiku rovnoprávnosti postavení ženy a muže apod. Fundamentalizmus je zde přítomný ve formě strachu, že nám jdou brát naše práva za tradiční rodinu, ve skutečnosti nikdo nic nikomu nebere. Křesťanství v minulosti definovalo právo a normy, dnes je oblast práva sekularizovaná a víra se privatizuje, což autor příspěvku nepovažuje za špatné, ale naopak to muže křesťanství prospět.
Neznamená, že když Ježíš ženu neodsoudil, že hřích schvaloval!!! A tento článek je o tom, že bychom měli hřích schvalovat!
Jan 8:11 B21„Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“
nebo:
„Nemám muže,“ odpověděla žena. „To jsi řekla pravdu, že nemáš muže,“ řekl jí Ježíš. 18„Měla jsi totiž pět mužů a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“
Paní Kateřino, mužete mi napsat, v čem článek schvaluje hřích? A co to vlastně znamená schvalovat hřích? Pokud to znamená uvědomění si existence zla, existence špatných řešení, které všichni děláme, podmínečnost rozhodnutí jinými faktormi, společenskými, ekonomickými apod., pak ano, spíše bych ale použil termín uvědomění si křehkost lidské existence. Pokud by to mělo znamenat, že žena má absolutní svobodu volby, tak toto článek nepíše a autor ani tento názor nepodporuje.
Je důležité si uvědomit co způsobuji svým rozhodnutím. Myslím, že by bylo zajímavé se soustředit na to, jak žijí děti, které vyrostly v takzvaných barevných rodinách. Tam je odpověď na nové takzvaně liberální pojetí rodiny.