Je chybějící láska a partnerská něha legitimním důvodem k rozchodu, nebo má člověk přijmout důsledky svého rozhodnutí a být s tím druhým až do smrti? Neměli bychom v církvích mnohem víc mluvit o tom, jak důležitá je pro partnerské vztahy výchova v emoční a citové oblasti? A měli by vůbec do křesťansky založeného manželství vstupovat lidé, kteří jsou apatičtí k citům a emocím?
V církevní a teologické oblasti se v prostředí za bývalou železnou oponou příliš nemluví o intimitě vztahů. Jde přitom o oblast našich životů, která není o nic méně důležitá než prokreační sféra, kterou často zmiňují ti, jež se paradoxně vztahového a sexuálního života sami vzdali. Následující text vychází z mé osobní zkušenosti, doplněné o svědectví těch, kteří se na mne někdy obrátili s prosbou o pomoc a provázení. Jeho cílem je dodat naději těm, jimž v jejich partnerských vztazích schází intimita a něha. Snaží se jít ve stopách papeže Františka, který již pár let povzbuzuje teology a teoložky k promýšlení tzv. teologie něhy.
Ačkoliv dítě obvykle žije pestrým vnitřním životem, bývá k některým věcem slepé. Vzpomínám si z dětství na řadu klíčových událostí, dnes podbarvených určitou nostalgií, ale nevzpomínám si, že bych ve svém nejbližším okolí registroval hrozné nebo násilné mezilidské vztahy. Až při mých teologických studiích se na mě začali obracet lidé, kteří hledali duchovní nasměrování, a také někteří přátelé z doby dospívání. Naprostá většina jejich bolestných zkušeností se týkala právě vztahů, partnerské intimity a bohužel také násilí.
Dal bych jako dítě ruku do ohně, že tatínek mé kamarádky, kterého jsem obdivoval, je vynikající člověk. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se po mnoha letech dozvěděl, že byl ke svým dětem a ke své ženě v zázemí domova krutý, násilný a zneužívající. Podobné příběhy jsem pak slyšel ještě mnohokrát. Ženy, které tohle jako malé děti zažívaly, si k prahu své dospělosti, a tedy na počátek partnerských a sexuálních vztahů, přinesly zátěž, která je – někoho méně, někoho více – limitovala.
Postupem času jsem poznal některá křesťansky založená manželství, která sice navenek fungovala normálně, ale to, co je ještě drželo pohromadě, nebyla láska, úcta a přátelství, ale smlouva, skrze kterou své manželství kdysi spojili. Připomínám si jedno manželství, které bylo závažně otřeseno covidovou krizí, a zvláště tím, že jeden z partnerů – v tomto případě muž – se zhruba od začátku syrské uprchlické krize dostal do chorobného vlivu všech možných konspirátorů, populistů a obchodníků s beznadějí a strachem.
Manželka tohoto muže, jež se na mě obrátila s žádostí o rozhovor, mi nakonec vyjevila téměř to samé, co jsem v předchozích letech zažil u jiných formálně křesťanských vztahů. Od začátku vzájemného seznámení (oběma nebylo ani dvacet let) přes všechny další životní etapy v jejich vztahu neexistovalo nic, co by se dalo nazvat opravdovou partnerskou intimitou, která by se projevovala něžností, laskavostí a porozuměním. Manželství, v němž se narodily dvě děti, dokázalo tak jako mnoho jiných svazků přežívat určitým samospádem. Z dětí se za asistence škol nakonec stali dospělí lidé, ovšem s poněkud rezervovaným vztahem k osobám opačného pohlaví.
Ve vyčerpaném a na city, emoce i intimitu vyhořelém manželství se žena díky své profesi seznámila s jiným mužem, který však zanedlouho tragicky zemřel. V tom krátkém čase se jí však podařilo prožít něco, co jí umožnilo nahlédnout na čtyřicet let jejího manželství, v němž intimita, duševní a duchovní porozumění nehrály skoro žádnou roli, z jiné perspektivy.
Uvědomění, že se svým zákonitým manželem prožili skoro půlstoletí, aniž by se u nich rozvinulo nějaké hlubší mezilidské sblížení, bylo bolestné. Zároveň ji přivedlo k reflexi její doposavad velmi konzervativní víry, odehrávající se v křesťanském společenství, které by se hodilo asi tak do poloviny 19. století. Dokázala přesně určit období, kdy se její duše vyčerpala a kdy přestala všemožnými způsoby prosit svého manžela o trochu něhy, laskavosti a tělesné blízkosti.
Podíváme-li se do morálních příruček a knih určených pro kleriky a laiky konce 19. století, ještě se v nich setkáme s výměrem manželství jako svazku uzavřeného smlouvou a určeným výhradně pro plození a výchovu dětí. Láska, city, emoce, to všechno hrálo v katolickém manželském svazku vedlejší roli. Až po dramatických jednáních se otcové Druhého vatikánského koncilu usnesli a vedle hlavního smyslu manželství – plození dětí, hovoří též o mnoha valencích manželské lásky.
Institucionální křesťanství, které odmítlo být samo v sobě neustále reformováno (ecclesia semper reformanda), tak paradoxně pomáhalo a stále ještě pomáhá fixovat staré a dávno odžité kulturně-sociální vzorce. V nich je muž zvláštním a nebiblickým způsobem hlavou ženy, jež určuje, jak takové manželství bude vypadat. Součástí těchto vzorců byla vždy určitá míra společenské tolerance k agresivitě, nátlaku a násilí vůči ženě, která se nechce podvolit, i zvláštní pojetí tzv. nárokové sexuality ze strany muže, jemuž žena směla odříct sexuální styk jen za velmi vážných okolností.
Edith Stein, pozdější Terezie Benedikta od Kříže, která působila jako učitelka v dívčím dominikánském učilišti ve Speyeru, si v jednom svém dopisu posteskla, že posílat mladé katolické dívky do života, a tedy do manželství, bez jakékoliv sexuální výchovy, je neúnosné. A měla pochopitelně pravdu, protože tento přístup byl orientován na to, že to bude nastávající manžel, který ženě polopatě vysvětlí, co je pro ni v manželství dobré a jaká bude po zbytek života její role. Jako by porozumění citovému a emočnímu životu obou potenciálních manželů nebylo pro jejich svazek vůbec důležité.
Není to občasné křesťanské zaměření se pouze na reprodukční schopnosti člověka vlastně obdobou pohanského materialismu s nádechem náboženskosti? Zeptáte se možná, jak je vůbec možné, aby lidé žijící svoji víru mohli být tak dlouho, nebo dokonce celý život bez bazálních projevů partnerské lásky, intimity, něhy a objetí? Jak se to přihodilo, že od počátku zde byla do očí bijící míra nerovnosti, různé způsoby ponižování, podceňování, omezování, odcizení a třeba verbálního, a nakonec i fyzického násilí? A jak je vůbec možné, aby to člověk, který vstoupil do manželství s očekáváním vzájemné lásky, tolerance, sdílené křesťanské víry a něžnosti, vydržel?
Je potom ospravedlnitelné nebo aspoň pochopitelné, že takový člověk touží po zakoušení intimity jinde, vědom si toho, že takové chování budou druzí nazývat nevěrou? Třebaže v původním svazku nehrála láska, úcta a intimita už skoro žádnou roli, a šlo tedy o vztah vzniklý z nezbytí, proto, že se po pár měsících známosti narodilo dítě, nebo snad proto, že se na sňatku dvou lidí domluvily bez jejich osobní účasti jejich rodiny. Neměla by víra ukotvená v Kristu umět (a činit) pravý opak, a to navíc v jednom z nejdůležitějších Božích mandátů? Kde se stala chyba?
Měli by lidé při předsvatební přípravě slyšet, jaké jsou nezpochybnitelné kvality manželství a co by v něm nemělo chybět? A kdo by jim to měl říkat? Celibátní kněz, odborně erudovaný laik či „zkušení manželé“ z farnosti či sboru? Kde je ale vzít v odpovídajících počtech a jaká bychom na ně měli mít kritéria? Když se v mé, tedy katolické tradici, zdůrazňuje, že by spolu lidé neměli žít v předmanželském svazku ani spolu příliš dlouho chodit, z čeho mají poznat, že jejich partner trpí deficitem něžnosti, intimity a citů?
Ne všechny rady partnerských a manželských terapeutů ze sekulárního prostředí může křesťan probuzené víry vzít za své, když například jedním z běžných východisek je výzva k rychlému a nekomplikovanému rozvodu a otevření se dalším partnerským výzvám. Jsou uvadající nebo zcela chybějící láska, partnerská něha, laskavost a vlídnost legitimním důvodem k rozchodu, nebo má člověk přijmout důsledky svého rozhodnutí být s tím druhým v dobrém a zlém až do smrti?
I kdybychom nevzali do ruky nic jiného než knihu Píseň písní, vidíme, že autor tohoto textu ví, co je to láska mezi mužem a ženou, co něha, co intimita, co různé projevy láskyplné pozornosti i erotického jiskření. Člověk má podle Ježíšova přikázání lásky milovat druhé jako sebe sama. Jen těžko se mu to však podaří, když zredukuje svůj vlastní život do uspokojení základních biologických potřeb, když se vzdá výzev a možností svého intelektu, když bude ke svému partnerovi majetnický a násilnický a nechá vyschnout pramen svých citů, emocí i vášní.
Jedním z úkolů církve je naučit člověka pravidelné a poctivé duševní a duchovní hygieně čili péči o duši. Duše přece nemůže žít a růst bez vjemů, které činí člověka bohatým a které mu umožňují sdílet s druhým nejhlubší vrstvy své intimity. Podívejme se na Ježíše, jak nám o něm vyprávějí evangelia. Jeho vztah k lidem je charakteristický právě intimitou a city, které by někdo u muže ani nečekal nebo je považoval za zženštilé.
Na všechno a na všechny kolem sebe se Ježíš dívá prismatem lásky. Tou svojí – ke svému Otci a k člověku – nakonec vykoupí z trvalého neštěstí celý svět a každého z nás. Intimita přece není slabost, ale naopak síla vyvěrající z pramene víry. Bůh se k nám přece nechová jinak než intimně. Není neosobní, apatický, cizí. Proč bychom ho v tom neměli napodobovat?
Jedna z knih duchovního života z počátku 20. století obsahovala radu pro kněze, aby se díval na ženu jako na „kůl v plotě“. Tento přístup si měli osvojit i křesťanští laikové, kteří chtěli žít „pořádný duchovní život“. Zdá se mi však, že ten, kdo vidí ve svém partnerovi jen kůl v plotě nebo příležitost k ukojení svých pudů, se musí neustále míjet s jádrem Kristova vykupitelského příběhu, jehož základem i vyvrcholením je láska.