Věřící i nevěřící současníci většinou předpokládají, že křesťané budou v politice zastávat konzervativní názory. Na co? V podstatě na všechno. A proč? Protože ideál vidí v minulosti.
Má to svou logiku. V minulosti křesťanství v Evropě skutečně určovalo politiku, dávalo jí zastřešující rámec. Jádro křesťansky orientované politiky proto dodnes mnozí vidí v takzvaných tradičních hodnotách. Jak ti, kdo se k nim hlásí, tak ti, kdo proti nim bojují.
Velká část křesťansky profilovaných politiků i představitelů církví věří, že právě v těchto „tradičních hodnotách“ se projevuje stvořitelský řád. Tedy konkrétní obrysy, meze a hranice toho, jak nás Bůh stvořil a jak si přeje, abychom žili. Pro křesťanské politické strany proto bývá příznačná tendence „zachránit, co se dá“. Z čeho? Z hodnotového dědictví křesťanské Evropy. Což mimo jiné znamená vzdorovat progresivistickým nápadům levicových idealistů.
Křesťané angažovaní v politice často poukazují na minulá staletí jako na dobu, kdy se společnost spravovala osvědčenými tradičními hodnotami, díky kterým panoval kýžený řád a pořádek. Řád, který odrážel Boží vůli. Pořádek, ve kterém se zrcadlily stvořitelské řády, uložené lidskému rodu shůry.
Proto politicky angažovaní křesťané často varují před nezodpovědnými nápady všelijakých pokrokářů, vyhlížejících tak či onak definovanou šťastnou budoucnost. Proto si váží odkazu předků a vůči novátorským nápadům levicových vizionářů jsou principiálně nedůvěřiví. Považují je v lepším případě za blouznivé utopie.
Vůči tomuto zkreslujícímu a zjednodušujícímu pojetí křesťanské angažovanosti v politice je třeba vyslovit tři důležité výhrady, jednu historickou, jednu psychologickou a jednu teologickou.
Výhrada historická
Nejprve poučení z historie: Přesně tento druh politického programu, založeného na takzvaných stvořitelských řádech, byl v dějinách znovu a znovu používán jako nástroj hrozného bezpráví a nelidské nespravedlnosti ze strany křesťanských států a jejich politických reprezentantů. Touto argumentací byly po staletí znovu a znovu ospravedlňovány zločiny proti lidskosti, včetně otrokářství a kořistného plenění kolonií po celé zeměkouli.
Nejen to. Návrat ke „stvořitelskému řádu“ a „tradičním hodnotám“ sloužil jako hlavní argument fašistických a fašizujících režimů evropských zemí ve třicátých letech 20. století. Dějiny zneužití argumentace stvořitelským řádem jsou opravdu otřesné a měly by být v současných debatách o politicky angažovaném křesťanství mnohem více reflektovány.
Přídavné jméno „osvědčené“ v sousloví „osvědčené tradiční hodnoty“ je totiž nanejvýš problematické a pochybné. Co přesně se osvědčilo? Ve jménu tak zvaných tradičních či konzervativních hodnot se dělo tolik šíleného bezpráví (vůči ženám, menšinám, otrokům, Židům, indiánům, Afričanům atd.) a vedlo tolik zbytečných válek, že je tu opravdu otázka, co přesně můžeme považovat za „osvědčené“. Potřebujeme mnohem kritičtější pohled, máme-li se vyvarovat ideologických zkratů.
Výhrada psychologická
Z psychologického hlediska je třeba upozornit na následující: určitě existují psychologické dispozice k permanentnímu vzdoru vůči autoritám a tradicím, jak to vidíme u mnohých levicových pokrokářů. Ale právě tak existují silné psychologické dispozice k tradicionalismu a konzervativismu, zejména v neklidných dobách, kdy mnozí lidé reagují na nepřehledné změny všude kolem bezděčným hledáním pevné půdy pod nohama. A mnozí nalézají spočinutí v „návratu k tradici“. Stabilita řádu, opřeného o autoritu tradice, jim poskytuje existenciální bezpečí.
Proč je to důležité? Protože takto motivovaný tradicionalismus vůbec nijak nesouvisí s konkrétním obsahem té či oné tradice. Funguje v islámu stejně jako v buddhismu, v hinduismu stejně jako v konfucianismu nebo taoismu. Tradice je opěvována ne pro její specifický hodnotový obsah (jako jsou například Boží stvořitelské řády), ale pro její stabilizující a terapeutické účinky na znepokojené lidské nitro. Je oceňována především pro bezpečí řádu, které nabízí.
Co to znamená? Že na tomto typu konzervativismu či tradicionalismu není vůbec nic křesťanského. Korán mu poslouží úplně stejně jako Nový zákon, Bhagavadgíta stejně jako Tóra nebo třeba Kniha Mormon.
Ano, všichni nějak tušíme, že někteří pokrokáři zřejmě ustrnuli ve fázi věčného adolescentního vzdoru. Ale pozor, i mnozí konzervativci ve skutečnosti realizují především své psychologické dispozice a jejich případné křesťanské zakotvení je pak více méně nahodilé. O křesťanství samotné tady vlastně nejde, jak o tom až překvapivě často svědčí soukromé životní poměry hlasatelů tak zvaných tradičních křesťanských hodnot.
A také tu hrozí velmi problematické spojenectví mezi křesťanskými konzervativci a stoupenci jiných podob tradicionalismu, zejména těch „vlasteneckých“ a národoveckých, které mívají úplně jiná hodnotová východiska.
Výhrada teologická
A nakonec teologická výhrada, vycházející z Bible. Boží království je v biblické tradici vize očekávané budoucnosti, ne osvědčené minulosti. Je to utopie v tom nejlepším slova smyslu. Tedy to, co ještě není, ale dá-li Bůh, jednou bude. Hebrejští proroci nehlásají návrat k tradičním hodnotám a stvořitelským řádům. Hlásají nadějné očekávání přicházejícího království. Jsou v tomto smyslu přinejmenším stejně „pokrokoví“ jako „konzervativní“. Volají Boží lid, aby už teď a tady uskutečňoval hodnoty a kvality Božího království, které jednou v plnosti přijde. Aby byl předvojem zaslíbené budoucnosti, ne restaurátorem minulosti.
Úkolem Božího lidu je šíření Božího kralování v lidských srdcích a v mezilidských vztazích. Boží lid má již teď a tady uskutečňovat budoucí (nikoli minulou!) podobu lidského společenství. Církev, jak říká evangelický teolog Jürgen Moltmann, je znamení, ukazující k budoucnosti, ne k minulosti.
Jistě, Bůh, který stvořil svět a vepsal do něj své stvořitelské řády, je tentýž, který nás zve do svého přicházejícího království. Ten, který je Alfa, je také Omega. Ale kdy jste naposledy slyšeli o křesťanech, kteří v politice prosazují pokrokové vize? O křesťanech, kteří vnášejí do tohoto světa hodnoty a kvality Božího království, a tím připravují jeho budoucí příchod v moci a slávě? O křesťanech, kteří odmítají nespravedlivé řády minulosti a s nadějí očekávají příchod nových věcí, které přicházejí od Hospodina, jak o tom hovoří prorok Izajáš?
Proč se křesťanské podoby politické angažovanosti více méně automaticky profilují jako bytostně konzervativní, opěvující údajně osvědčené tradiční hodnoty, zděděné po předcích? Byl Ježíš konzervativec? Nepůsobil na většinu zbožných současníků jako nezodpovědný pokrokář? Snílek s hlavou v oblacích, novotář a hlasatel utopických vizí?
Má křesťan z nějakého důvodu upřednostňovat minulost před budoucností? Má mít raději tradici než pokrok? I špatnou tradici? I tradici vymyšlenou, vyretušovanou, idealizovanou? Má se vždycky klonit spíš k stabilitě řádu než k osvobozující změně? I kdyby to byla změna ve znamení spravedlnosti a lásky k bližnímu? Proč? Kde se to v Bibli píše?
Jistě, příklon od jedné krajnosti k druhé není žádné řešení. Pohyb od zarytého zpátečnictví k blouznivému pokrokářství není pohyb vpřed. Jen mi připadá, že hodně politicky angažovaných křesťanů v našich zeměpisných šířkách dokáže velmi dobře pojmenovat slabiny a úskalí té druhé alternativy, zatímco o slabinách a úskalích té první mlčí jako hrob.
Není to přesvědčivé. A v Bibli žádné takové upřednostňování minulosti nenajdeme. Ba co víc: Vedle úcty k tradici a k odkazu předků tam najdeme takové skvosty jako třeba zvolání: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší.“ Nebo: „Ten, který seděl na trůnu, řekl: ,Hle, všecko tvořím nové.‘“
Autor: prof. Pavel Hošek
Ježíš učil, že jeho následovníci nemají být částí světa. Jeho království také není z tohoto světa.
Z toho důvodu by se křesťané do politiky neměli vůbec vměšovat a místo toho podporovat Boží království.