Může Boží láska skutečně jít ruku v ruce s trestem? 

Představte si následující situaci. Je půlnoc, vracíte se autem domů a projíždíte obcí, která je dlouhá 20 metrů. Silnice je osvětlená, rovná a zcela přehledná. Jedete rychlostí 80 km/h. Víte, že v obci se má jezdit padesátkou, ale vzhledem k přehlednosti a noční hodině zpomalíte jen na 60 km/h a obcí projedete. Nyní si představte jiný scénář. Stejná obec, stejná noční hodina, jen jediný rozdíl – na konci obce stojí policejní hlídka, která nejen pomáhá a chrání, ale také měří rychlost. Jsem si téměř jistý, že obcí projedete rychlostí 50 km/h. Proč? Protože se bojíte pokuty.

Vím, že mnoho vzorných čtenářů nepochybně jezdí podle předpisů vždy a všude, ale najdou se i tací, kteří by jednali tak, jak jsem popsal. Já sám celkem pravidla dodržuji, ale když je někde policejní hlídka nebo radar, dávám si mnohem větší pozor. Proč? Prostě se bojím trestu v podobě pokuty. Jinými slovy, to, co nás motivuje dělat věci správně, není jen láska, uvědomělost, vysoké morální standardy nebo víra, ale i strach. Neměla by to být jediná motivace, určitě ne hlavní motivace, ale nenalhávejme si, že někdy není strach tím, co nás popohání a motivuje. Třeba právě strach z trestu v podobě pokuty. Kdybych se nebál pokuty za to, že neodvedu včas daně, asi bych to odkládal. Důvodem by nebylo okrádání státu, ale to, že mám tendenci odkládat to, co mě nebaví a co se mi nelíbí. A nejde jen o finanční postih.

Proč jsou hranice důležité

Jenže ono se nejedná jen o vztah ke státu. Trest v různé podobě funguje ve škole, ve výchově, v práci atd. Pokud člověk kašle na školu, trest se dostaví nejen ve známkách, ale třeba v tom, že se nedostane na vyšší stupeň školy. Nemusíme být zastánci tělesných trestů, ale pokud vaše dítě zlobí, nějaké hranice mu nastavit musíte. Ne proto, že ho nemáte rádi, ale proto, že ho máte rádi a chráníte ho před ním samým, anebo proto, že chráníte jeho okolí. Dítě tyto hranice nebude vždy rádo akceptovat, navzdory některým moderním trendům tvrdícím, že když mu vše vysvětlíte, rádo hranice přijme. Možná někdy ano, ale často ne. Jistě je třeba vysvětlovat, ale někdy se zapomíná na lidské srdce, které přirozeně tíhne ke zlému. Pokud budete chodit do práce až tehdy, když na to budete mít náladu, dostaví se následky, které zřejmě nebudou moc příjemné. Možná se jim nebude říkat trest, ale „penalizace“ nebo „stržení platu“, ale o co jiného než o trest se jedná?

Jinými slovy, trest je běžnou součástí života a v mnoha ohledech nás chrání. Otázka je, zda nás trestá Bůh a jak se Boží trest spojuje s Boží láskou. Ponechme hned na začátku nesmyslnou tezi o „Bohu Starého a Nového zákona“. Je jen jeden trojjediný Bůh od začátku dějin do současnosti. Navíc Starý zákon popisuje Boha jako žárlivě a vášnivě milujícího a zároveň jako trestajícího. To jen my se snažíme tyto dva póly nějak logicky vysvětlit, smířit a Boha obhájit, ale tím některé texty z Písma vymazáváme a děláme, že tam nejsou. Jenže ony tam prostě jsou! Vášnivý milenec, ale i trestající Otec.

Je Bůh Nového zákona odlišný?

Proto někteří příliš rychle spěchají k Novému zákonu s tím, že tam je konečně ten „hodný Bůh“, který se zjevil v Kristu, který blahosklonně přehlíží, když si člověk dělá, co chce. Hlavně když jsou jeho děti šťastné a rozpustile si dělají, co chtějí! Důležité je, „že to tak cítí“. O štěstí a naší spokojenosti jde přece především, ne?

Ano, Ježíš se ukazuje jako nesmírně citlivý, milující, obětující, ale zároveň pronáší výroky o skřípění zubů, uvržení do temnot, uvržení na oheň atd. To není středověk, to je Ježíš! Některé jeho výroky bychom si v dnešní korektní době možná ani nedovolili vyslovit nahlas. Vím, že mi namítnete, že je třeba všechno vidět v kontextu! Leccos jsem přečetl a studoval a tyto námitky velmi dobře znám. Moje odpověď je, že Bibli většinou čtou lidé, kteří tento kontext neznají, a proto není divu, že jsou někdy některými Ježíšovými výroky překvapeni. A i když Ježíšovy výroky čteme v kontextu, občas jsou hodně varující, tvrdé a moc nekorespondují s vysmátým chlapíkem z různých filmů o Ježíši.

Navíc si všimněme, že na jednu stranu je Ježíšova láska bezpodmínečná, zároveň však jak číst Ježíšova slova: „Kdo mě miluje, ten zachovává moje přikázání“ (J 14, 21)? Prosím, nezkoušejte na mě teologické kličky, že láska přirozeně vede k zachovávání přikázání… Je jasné, že kdo miluje Pána Boha, chce se mu líbit, ale znáte to z vlastní zkušenosti. Zpíváte o Boží lásce a druhý den… nebudu to raději popisovat, ale prostě někdy se nám nedaří, byť milujeme. Jen nás ty „proudy Boží lásky“ někdy nemotivují.

Není to buď a nebo

Jak z toho ven? Co kdybychom se nesnažili přemýšlet buď anebo, ale obojí. Bůh nás miluje nepodmíněně, to ale nevylučuje, že od nás něco očekává. Tak to přece v lásce má být! Vy od těch, které milujete, nic neočekáváte? Samozřejmě že očekáváte!

Miluje nás vášnivě, ale někdy trestá. Třeba tím, že nás nechá nést důsledky našich hloupých rozhodnutí, nebo tím, že nás zastaví i skrze bolest. Mohl by zasáhnout, ale neudělá to. Dost dobře nelze jen tak minout slova: „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává a trestá každého, koho přijímá za syna“ (Žd 12, 6). Zde ale pozor! Slovo „trestá“ neznamená „mstít se“. Pokud vás rodiče, trenéři nebo učitelé moudře za něco někdy trestali místo toho, aby dělali, že se nic nestalo, možná jste jim dnes vděční. Jsem dalek toho, abych někomu v konkrétní bolesti řekl: „A za to tě Pán Bůh trestá.“ Stejně tak není pravda, že každá bolest, utrpení nebo nemoc je Božím trestem. Absolutně ne! Jen chci říci, že i trest je někdy součástí Boží výchovy. Jak přesně, nevím, ale dost dobře nemohu tento aspekt z Písma vymazat.

Netvrdím, že trest by měl být hlavní motivační pobídkou. Absolutně ne! Stojím si za tím, že hlavní motivací má být láska k Pánu Bohu a zvnitřnění jeho přikázání, ale žijeme v padlém světě a i trest je jeho součástí. Až jednou budeme s Kristem, trest už nebude třeba. Tedy nevynechávejme z Písma některé nesnadné texty, které se nám nehodí do naší teologie, a nesnažme se dávat Boží lásku a trest do protikladu. Jde to ruku v ruce a nijak se to neruší.