Ležela jsem na mořské pláži, slunce pražilo, mírný vánek přinášel vůni kvetoucích žlutých čilimníků, vlny s pravidelným tichým šplouchnutím urovnávaly drobné kamínky na okraji pláže a průzračné jako sklo se jedna za druhou zase stahovaly zpět. Ve větvích borovice se někde mezi šiškami skrýval kos a popěvoval úplně tak jako u nás doma.
Zaplavala jsem si v té báječné vodě a osychala jsem zvolna na horkých kamíncích, které hřály i zpod ručníku. Tyhle kamínky! Nemohla jsem se jich nabažit. Nádherně šedé, růžové, bílé, béžové, některé s bílými žilkami, jiné jemně perforované a všechny mne lákaly, abych je vzala do ruky a pokochala se jejich dokonalou oblostí. Hrála jsem si s nimi, stavěla z nich věžičky nebo obrazce podle barev. Při bližším zkoumání však nebyly tak dokonalé, jak vypadaly na první pohled. Tu vadila prasklina, tady bylo nepravidelné zbarvení, jinde zase oblost tvaru nebyla perfektní.
Zaměřila jsem se na vyhledání dokonalých oblázků. Věřili byste, že tam dokonalé skoro nebyly? No vážně. Každý měl nějakou drobnou vadu. Přesto se mi ale zdály krásné a nepřestávaly mne fascinovat. Dokonce i zlomky cihel nebo kousky skla byly pravidelným obrušováním tak oblé, že se původnímu materiálu téměř nepodobaly. Ta jejich oblost byla něco jako dobrosrdečnost nebo laskavost u lidí. Kamínky nebyly dokonale tvarované nebo perfektně vybarvené, přesto ale byly svým způsobem dokonalé. Líně jsem v tom horku přemítala nad jedním obzvlášť krásným oblázkem o tom, co je to vlastně dokonalost.
Vybavila jsem si větu z nějaké knížky o meditaci, kde se pravilo, že dokonalost je naplnění svých možností v dané chvíli. Dokonalost je nalezení svých hranic a pokus je posunout o kousek dál. Tehdy mě ta definice zaujala, ale tady na pláži jsem ji uviděla v praxi. Ty kamínky! V dané chvíli, tedy právě teď byly přesně tak oblé, jak zvládly být za dosavadní dobu svého obrušování. Den za dnem je voda přesívala, míchala dohromady, převalovala přes sebe a ony si navzájem ohlazovaly povrch.
Dnes nemohly být oblejší, ale zítra budou. Dnes jsou dokonalé, protože nemohou být jiné. Přišlo mi to jako nesmírně útěšná myšlenka. Nemusím se stydět za své nedokonalosti, protože právě ty tvoří mou dnešní dokonalost. Moje zítřejší dokonalost bude zase jiná, protože do zítřka se mohu změnit, povyrůst, přiučit se něčemu, očistit se, být zralejší.
Odhodila jsem kamínek zpátky mezi ostatní a zdvihla se, abych si šla znovu zaplavat, protože slunce pálilo. Využít všech možností horkého dne znamená, že žiju dokonalý den. Aspoň pro dnešek to tak rozhodně vypadalo. Vstoupila jsem do vody a ucítila její chlad. Vnořila jsem se do vln a nechala se jimi kolébat. Kos odletěl z borovice někam pryč a nad mou hlavou zakroužil bílý racek.