Před pár lety vydalo nakladatelství Návrat domů knihu Nekončící milost. Vzpomínám si, že jsem tuto knihu přečetl jedním dechem. I když jsem Bibli celkem znal, vyrůstal jsem v církvi a byl jsem kazatelem, autorův pohled na milost na mě zapůsobil jak polití živou vodou.
Když za mnou před pár dny přišel syn s otázkou, zda bych mu nedoporučil jednu dobrou křesťanskou knížku s tím, že nemá moc času číst, a proto ta knížka musí být „fakt dobrá“, doporučil jsem mu Nekončící milost. Philip Yancey v této knize ukazuje milost na mnoha příbězích, které by se daly shrnout do následujícího vzorce. Popíše nějakého člověka, který napáchal mnoho zla nebo se dopouštěl nemorálního chování – od nacistických vrahů, zkorumpovaných politiků až po prostitutky a notorické opilce.
Poté ukáže, jak se tito lidé káli a jak se jich následně dotkla Boží milost a proměnila je. Zároveň už ale mnozí z nich nemohli vrátit to, co napáchali. Yancey ukazuje, jak je milost pro mnohé lidi provokující a vlastně nepochopitelná, a to včetně křesťanů. Představa, že to někomu tak snadno projde jen na základě pokání, je pro někoho neakceptovatelná.
Když jsem jednotlivé příběhy četl, říkal jsem si, jak je to smutné, že lidé nedokážou akceptovat něčí pokání. Dobře se čtou příběhy o pokání a milosti z celého světa a z různých etap historie, pokud se nás netýkají. Stejně tak nám nedělá problém číst příběhy o napravené cizoložnici, marnotratném synu, Zacheovi atd. Ano, byli to nepochybně hříšníci, ale nijak osobně se nás tyto příběhy netýkají.
Jenže pak se stalo, že těsně před smrtí uvěřil bývalý premiér S. Gross. Pochopitelně nevidíme do srdce člověka, ale pokud uvěřil v Krista, pak není důvod pochybovat, že ho Kristus přijal, ačkoli bylo s jeho osobou spojeno několik skandálů. Napsal jsem o tom článek a strhla se mela.
Pro inspiraci přikládám jeden komentář: „Jen si poslužte, nějaký ten palec dolů rád snesu. Prosím, nalistujte si paragraf 1459 Katechismu katolické církve, abyste (jen pro ilustraci) viděli, jak pokání obvykle chápe katolická církev. Ano, luteráni a další reformované církve a církvičky to mají mnohem jednodušší, tam platí jiná pravidla. A jak jsem řekl, vám, moji mladší protestanští bratři, to vřele přeju, máte to prostě v porovnání s námi starověrci jednodušší. Na nás jsou kladeny jinačí nároky a jsem na to hrdý.“
Před pár dny se nechal slyšet hradní mluvčí Ovčáček, že lituje své minulosti a jedovatých výroků, které vnášel do společnosti. Není třeba psát, jak moc Ovčáček této společnosti škodil, jak ji rozeštvával, jak se svými přidrzlými a zlými tweety i výroky dobrovolně stával nástrojem svého šéfa a jeho podivné hradní party. Když se nechal slyšet, že svých přehmatů lituje, zvedla se vlna odporu. Lidé dávali na sociální sítě Ovčáčkovy zlé výroky a postoje s tím, že něco se prostě zapomenout nedá.
Chápu tyto reakce. Ano, zapomenout se leccos nedá, ale odpustit ano. Milost je skandální, provokativní, nelogická. Přece není možné, aby se někomu jen tak odpustilo! Případně ano, ale jen malým hříšníkům, nebo i těm velkým, ale těm, o kterých se píše v Bibli, nebo těm, co si to odpracují…
Příběh hradního mluvčího ukazuje, jak moc si dovedeme představit, že je milost a odpuštění pro každého. Chce se mi dodat i pro Ovčáčka, ale místo toho napíšu i pro mě. A s jistou bázní dodávám i pro vás, co se cítíte přece jen o trochu lepší než pán, o kterém je tento článek.
To, že někdo otočí o 180 stupňů, nemá nic společného s pokáním ani ničím jiným, nýbrž je pouze opačnou stranou téže mince nazvané narcismus. Případ Grosse je rovněž mimo – jsou popsány stovky případů, kdy se lidem těsně před smrtí ulevilo a “ožili”. Protože museli pustit všechny ty své vzdušné zámky, které žili. S pokáním to nemá nic společného.
Bez spravedlnosti není zadostiučinění. Bez zadostiučinění není odpuštění. Bez odpuštění není vzájemnosti. Kde není vzájemnosti, tam se slétají supi. Pan Ovčáček si určitě najde nového zaměstnavatele. Vaše odpuštění v něm vyvolá jen škodolibou radost. I když nevím, jakou újmu by mohl zrovna Vám způsobit.
Dobrý den, jsem nevěřící a nevěřím v jakákoliv odpuštění. Člověk je chybující, ale jsou okamžiky v životě, kdy musí volit mezi několika špatnými variantami. Pokud ale ve své pýše, nebo s pocitem nadřazenosti ublíží, případně dlouhodobě ubližuje druhému člověku, potom si zaslouží trest, případně alespoň pohrdání. S odpuštěním bych velmi šetřil.
Mám nespočet příběhů jenž jsem osobně zažil, kdy věřící vědomě ubližoval druhému člověku. V té době jsem byl zvídavým dítětem a tak jsem opakovaně ptal své matky, proč stále ubližuje mému otci, když se dříve jistě měli moc rádi a proto se zřejmě brali a něco si slibovali před Bohem. Odpovědí byly vulgarity na adresu vzorného táty a po mém stém dotazu i ukončení docházky do kostela. Po rozvodu komplikovaný život s matkou do mé dospělosti, kdy jsem odešel z domu. Našel jsem si skvělou ženu ( jsme spolu přes 40 let) a máme skvělé děti. Až do konce svých dnů se nám matka snažila při našich častých návštěvách rozbít vztah poukazováním na zdánlivou nedokonalost mojí paní při práci, vaření atd. Vše prý dělá se snahou mě pomoci. Nikdy nepochopila, že jejího “Boha” nepotřebujeme, že nám stačí čistá srdce.
To tchýně řešila život s dětmi jinak. Péči a starostlivost o ně předala Bohu, neboť jen on ví nejlépe, co je pro její děti nejlepší. Ač povoláním učitelka MŠ své děti nikterak nerozvíjela a neučila dovednostem, či zálibám .Zdraví řešila jen tak co musela aby ji nezavřeli. Rady doktorů a příbuzných ignorovala. Její obě holky vstupovali do dospělosti nic neumějíce a se zničeným zdravím (řešila se i jejich možná plná získaná invalidita). Po jejich odchodu z domu se zdraví o hodně zlepšilo, ale něco již nešlo opravit. Ani ona nikdy neuznala jakoukoliv svoji chybu. Prostě Bůh to tak chtěl a basta. Pokud by to tak nechtěl, udělal by to jinak. A basta.
A ještě něco do třetice. V obci kde jsem vyrůstal a kde bydlí jedna má dcera působil ještě před pár lety jeden farář, který pro kostel i obec udělal skutečně hodně. Každý měsíc i tiskl pro své ovečky takový letáček, kde uváděl různé postřehy z předchozího období a zval na další akce. V jednom takovém postřehu popisoval, jak potkal u kostela psychicky zničeného staršího pána, který mu na dotaz sdělil, že čerstvě pochoval svojí paní a že se z toho smutku nemůže dostat. Farář se jej zeptal, zda věří v Boha. Pán odpověděl, že ne. Farář tedy pokrčil rameny a odešel s dovětkem, že v tomto případě mu nemůže pomoci. Panu faráři jsem poslal e-mail, kde jsem mu slušně napsal, proč toho nešťastníka nepozval na blízkou faru dát si čaj, kafe, pivo, možná i mešní víno a pohovořit si o životě. Odpověď byla pro mě velmi neuspokojivá.
Vím že jsem tímto jen zkritizoval řadu lidí, což se v teple u počítače dělá velmi snadno a beztrestně. Nepřemlouvám nikoho, aby přijali můj pohled na svět, který je na můj vkus příliš konzumní, povrchní a agresivní. Moje filozofie pomoci druhým netkví v tom, že někdy hodím do kasičky (pošlu na účet) nějaký ten milodar, který někdo osvícený předá těm potřebným. Já se snažím dávat peníze co nejméně, ale co nejčastěji si vyhrnuji rukávy a pomáhám skutkem podle přísloví:” Nedávej chudákovi rybu, ale nauč ho, aby si ji dokázal sám ulovit”.
Končím, jdu zachraňovat lidstvo. Omlouvám se všem, které jsem tímto čtením zdržel od něčeho potřebného.
Máte silné příklady, jak věřící lidé selhávají. Je mi to líto. Ale že nevěříte v odpuštění? Představte si, že by ten JO myslel svou lítost vážně, uvažujme to třeba čistě hypoteticky, a žil by dobrým životem a třeba by se snažil své křivdy napravit. Máme mu přimonínat, co dělal dříve, nebo mu to odpustit?
Není v mých silách odpustit okamžitě. Když mi někdo řekne “Promiň”, nestačí mi to. Tu omluvu musí prověřit čas. Musím vidět, že si daný člověk vzal ponaučení. Někdy nejde napravit své předchozí jednání, ale důležité je změnit své současné a budoucí chování. A stejně tak k tomu přistupuju já jako viník. Některé věci už zpětně nenapravím (chtěla bych, moc bych chtěla, ale nejde to), ale můžu upravit své chování tak, abych své chyby neopakovala.
Jj. Máte pravdu. U pana Ovčáčka si např. vzpomeneme, jak se zastyděl velmi účelově, tenkrát po tom incidentu s taxikářem, a za chvíli už druhé urážel znovu.
.. a když ještě dále přemýšlím, jak takové odpuštění asi funguje (díky, Davide, za popud), tak se mi před vnitřní zrak nejčastěji vtírá ona scéna, jak mu před vchodem do kanceláře na Hradčanech ona paní redaktorka klade dotazy, a on ji říká, že máme dneska krásné počasí (nebo větrno, už nevím, a vracet se k tomu nechci), a říká myslím, že si váží toho, že vážila cestu až na kopec. Takový zpupný výsměch a drzá povýšenost, face to face. Hrozně jsem trpěl s tou redaktorkou. Ale pan Ovčáček ponižoval ji, ne mne. Mně to bolelo jen tak nějak obecně, že je takový hnus na světě, a že je, to přece víme stále. Důležité je, jestli panu O. odpuští tihle konkrétní lidé, kterým konkrétně ublížil.
Každý z nás je hříšník, odpuštění by tedy pro něj neměl být velký problém. Často je ale problém uvěřit, že je lítost upřímná, že lidé udělali vše pro to, aby zlo, které spáchali, odčinili. V uvedených příkladech – pan Gross – vrátil získané desítky milionů, které (v tom lepším případě) v jádru neoprávněně získal jen díky své funkci ? Pokud vím, tak ne. A pan Ovčáček ? Omluvil se, ale řekl, co jej k nenávisti motivovalo (funkce, záře reflektorů, peníze) ? Řekl, jak fungovala hradní “mafie”, která jeho nenávistným výrokům tleskala ?
Ani jedno neudělal.
Ano, to co píšete, je o důkladnosti pokání, to je např. onen paragraf 1459, jak o něm píše článek. Ale jestli se dají tyto věci ukázat navenek? Zveřejnit?
Ano, pan Ovčáček se omluvil, a Pán Bůh mu odpustil, nakolik vidí, že je jeho lítost upřímná. Bůh vidí do lidského srdce. Já o páně Ovčáčově pokání mám informace jen velmi zprostředkované, já o tom skoro nic nevím, jen vizuál a nějaká slova, já jsem se s ním nepotkal, já jsem jen nezažil.
Lámu si hlavu nad tím, zda Ovčáček lituje skutečně a v hloubi duše a nebo je to účelové v době kdy se blíží jeho konec ve funkci a vyhlíží po novém teplém místečku.
Ahoj Davide, díky, už několikrát jsem přemýšlel, jak bych zareagoval, kdybych se při pozdravení pokoje otočil a byl tam Ovčáček… (Což by se mohlo stát, vyskytuji se často u karmelitánů, ať už u Jezulátka nebo častěji na Fortně na Hradčanském náměstí)
– Co bych dělal? Vždyť i po Ovčáčkově mediální “omluvě” ve mně zůstává silný dojem, že bych mu spíš přál ještě trochu toho svědomí drásajícího nepokoje!!!
Ale zároveň bych toužil, aby mě osobně Pán přijal bez pomstychtivosti podobné té mojí!!!
Ach jo… Ta milost není snadná, co? Možná jsme jak v té Čapkově povídce o Posledním soudu.
Ahoj tomK
To, co my lide, dovolime, aby se delo,i kdyz, je to velice spatne, za to nemuze buh, ale my lide, my tu svoloc volime, my si je platime, platili jsme si skodnou, burese, zemana, klause, zlodeje, mynare, nejedleho atd, nejsou to jenom zlodeji, ale vlastizradci, kteri, by nas zaprodali rusakum, cinanum, je to jen a jen chyba naroda, ne boha, vse je o lidech hezky den