Rád bych vás dnes seznámil se starověkým prorokem Abakukem. Dochoval se nám jeho dialog s Bohem a jedna píseň. Nic víc o něm nevíme, ale i to málo stačí, abychom si jistý obrázek udělali.
Abakuk je člověk, který žije z víry. Ze světa chaosu a nevyhnutelných katastrof se natahuje vzhůru k Bohu. Nečerpá život, naději a sílu pro své tělo jen z hmatatelného světa - z jídla, pití, společenského zázemí a dalších dobrých věcí. Čerpá život, energii, naději a radost z Boha. Je tak uvnitř svobodnější. Není odkázán jen na to, co vidí ve společnosti, co vstřebává svými smysly a co může odvodit svým rozumem. Má ještě jiný zdroj. Zdroj za hranicemi viditelného. Zdroj, na který se ladí vírou.
Jako pravý člověk není jen fyzickou bytostí, ale do jisté míry i bytostí duchovní. Stojí na rozhraní dvou světů. Světa lidí a světa duchovního. Tato hranice prochází jím samotným. V něm se oba světy potkávají. Vždyť člověk je chrámem ducha. Místem, kde se Bůh hmatatelně dotýká světa, kultury i samotných dějin. Zde, v jednotlivci spojeném s Bohem, je naděje.
Rozhovor s Bohem
Na začátku knihy potkáváme Abakuka křičícího k Bohu. Nachází se ve světě korupce, násilí a nespravedlnosti. Jeho hlas proniká tenkou vrstvou do světa za hranicemi smyslového. Představuji si Abakuka, jak uteče z města, kde právě někoho nespravedlivě odsoudili. Mine pár chudých, opuštěných žen snažících se vyžebrat jídlo pro své děti. Vyběhne na kopec a tam z plných plic zařve k Bohu. Jak dlouho ještě? Copak to nevidíš, co se tu všechno děje?
Bůh se mu ve světě starověké společnosti jeví jako Bůh pasivní. Bůh, který nic nedělá. Svou pasivitou nechává bujet zlo. Ale Abakuk věří v lepšího Boha. Proto odvážně připomíná Bohu jeho lepší já. Obrací se k němu spravedlivě rozhořčen nad tím, že se Bůh nechová tak, jak by měl.
Dostane se mu odpovědi. Bůh mu řekne, že dá povstat nepřátelské armádě, která přijde a zničí všechno. Expresivně mu vykreslí jejich sílu. Abakuk se zhrozí ještě víc. Naprosto nesouhlasí s tímto Božím řešením. Opět se zastává lidí a světa. Znovu a ještě explicitněji vyjádří víru v lepšího Boha, než Boha, který na ně pošle nepřátele.
Je člověkem žijícím z víry. Připomíná Bohu jeho lepší já. A tak opět drze Bohu odpovídá: Copak tvé čisté oči se mohou pořád dívat na zlo? Copak jsi nás stvořil jako ryby v rybníce a vyřešíš naše problémy tím, že pošleš rybáře, co nás vyloví? Znovu vybíhá na kopec, na stráž a čeká na Boží odpověď.
A Boží odpověď je snad ještě děsivější. Bůh sám přijde na svět jako přírodní katastrofa, jako neodvratitelný soud. Přijde a zničí rybáře, co vylovili rybník. Bůh jako největší predátor, který požere všechny ostatní predátory. Zlo, kterým potlačí veškeré zlo. A přesto dá naději, řekne Abakukovi, aby něco zapsal na tabulku. „Spravedlivý bude žít díky své věrnosti“ nebo „Spravedlivý živ bude z víry“, jak později cituje apoštol Pavel.
Je tu katastrofa. Jediné řešení a naděje je tu pro ty, kdo budou žít z víry. Abakuk na tuto divnou Boží řeč reaguje písní. Znovu Bohu připomene jeho lepší já. „Pamatuj na slitování“ I když se Bůh ve fyzickém světě jeví Abakukovi jako destruktivní síla, která jen množí násilí, věří v Boha zachránce. Stále věří v lepšího Boha, než jak se mu jeví při pohledu na společenské krize, války a přírodní katastrofy. Věří v Boha, který přece nemůže jen tak potírat zlo zlem. Vždyť kam by to všechno nakonec vedlo?
Nevyhnutelná katastrofa
Abakuk uznává, že katastrofa do jeho světa nevyhnutelně přijde. Stojí na místě a trpělivě čeká. Neutíká. Nemá to smysl. Není kam jít. Nemá cenu ani činit pokání. Nelze to zvrátit. Je to realita. Katastrofa se blíží na jeho svět. Už zbývá jen jediné. Připravit se uvnitř. Ale jak? Jak se připravit na nevyhnutelnou katastrofu?
Abakuk se prozpívá až k následujícím slovům: I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. Panovník Hospodin je má síla, činí mé nohy podobné laním, dává mi kráčet po návrších (Abakuk 3:17-19).
Abakuk sám sebe i nás připravuje na budoucnost tak, že se nejprve představí nejhorší možný scénář a potom svou nejlepší možnou reakci v něm. Představuje si v ní nejhorší možnou katastrofu ve fyzickém světě. Katastrofa nedostatku a hladu. Přestává vidět budoucnost. Na poli, v sadu ani ve stáji. Nikde nic. Nic z toho nebude. Žádná životadárná síla.
Představuje si, že by v tom, co vidí, slyší, cítí a chutná, nic nebylo. Představuje si nepřátele. Přírodní katastrofu. Samotného Boha jako destruktivní sílu. Třese se a rozpadá. Musí trpělivě čekat a sledovat nevyhnutelnou blížící se katastrofu. Vstupuje do ní ještě dříve, než ona sama přijde. Čelí jí s předstihem. Představuje si: I kdyby pole nevydala pokrm, a ve stájích dobytek nebyl… I kdybych přišel o budoucnost a byla krize...
Do kontextu největší možné katastrofy dosadí sebe sama. Představuje si, jak se zachová. Dokonce, jak nejlépe by se mohl zachovat. Pokud si už předsavil nejhorší možný scénář, může si klidně představit i nejlepší možnou reakci. A ta zní: Budu se radovat z Hospodina, z Boha, který je záchrana. Bůh je pro něj zdroj síly a lehkosti. Jeho fyzická umírající existence při pohledu na okolí je proměněna v radost a ladnost. Jakoby se napil živé vody. Jakoby se vykoupal ve fontáně věčného mládí. Farmář radujícící se uprostřed zkázy.
Svoboda ducha
Abakuk je člověkem svobodným. Jeho radost je svobodná, protože není závislá pouze na okolnostech a kontextu fyzickém a společenském, ale dovede se živit i ze světa duchovního. V praxi to potom může vypadat trochu bláznivě, paradoxně a podivně. Vidíme rozradostnělého a zpívajícího farmáře uprostřed zdecimované krajiny a říkáme si, že mu asi přeskočilo. Že se pomátl. Že není v kontaktu s realitou, protože nevidí tu tragédii okolo sebe.
I to by byla možnost, ale Abakuk nemá problém s tím, že by nevnímal nebo popíral realitu fyzickou a společenskou. On pouze za tenkou hranicí vidí realitu ještě jinou. Ještě hmatatelnější a pravdivější, kterou připočítává k té zakoušené vlastními smysly. Vidí prázdné stáje, prázdné sýpky, prázdné účty, vidí beznaděj až na dřeň, tělo se mu hroutí a rozkládá, ale jeho duch je přitom svobodný.
Vidí zachraňujícího Boha. Boží slávu. Podobně jako Štěpán z bouře soudu prohlédne tenkým závojem naší třídimenzionální reality a zahlédne Boží slávu. Tady tento zážitek a pohled však není pro Abakuka jen něčím duchovním. Má naprosto fyzický dopad do jeho lidského prožívání. Je svobodný pro radost, čerpá život z Boha a zažívá ladnost a lehkost bytí jako by měl nohy hbité srnky. Radost je v těle. Ladnost je fyzická a síla i energie jsou také funkcí jeho organismu.
Spravedlivý nežije jen z toho, co se urodí na polích, nečerpá naději jen z toho, co se dá vyzkoumat a odvodit z vědeckých závěrů. Spravedlivý žije z víry. Není jen fyzickým člověkem, je i člověkem duchovním. Jeho duch je svobodný, a to se pozná. Jen si zkuste v rámci přípravy na nejhorší dosadit do Abakukovi písně radostného farmáře své vlastní reálie. Nejsme farmáři, jsme obklopeni jiným světem. Co kdyby však píseň zněla následovně:
I kdyby kámoši zhejtili moje video a celý internet se bavil tím, jak jsem trapnej. I kdyby zmizely všechny peníze z bankovního účtu a u dveří zabušil exekutor. I kdybych propadl u zkoušky a s ostudou nedokončil studium. I kdyby blízcí neocenili mou snahu a nevšimli si všeho, co pro ně dělám. I kdyby firma přestala prosperovat a já už neměl sílu investovat do jejího rozvoje. I kdyby mé děti a mí vnuci nevěřili Bohu tak, jak bych si přál a trápili by se ve svých problémech. I kdybych si nemohl pořídit auto a neměl na to jezdit každý rok k moři na dovolenou. I kdyby válka rozbouřila svět a uprchlíci zaplavili moje vlastní ulice. I kdyby z polic supermarketů zmizely všechny druhy pečiva a i alkoholová sekce by zela prázdnotou. Já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. On je moje síla, činí mé nohy podobné laním.
Ne proto, že bych nebyl v kontaktu s realitou, neviděl druhé a jejich reakce. Ne proto, že bych zavíral oči před ztrátou a bolestí světa. Ne proto, že bych byl nad tím vším povznesen. Ale proto, že čerpám ještě z něčeho jiného. Žiji také z víry. Jsem bytostí na rozhraní fyzického a duchovního a nemusím čerpat jen z toho, co se děje okolo mě, ale i z toho, k čemu se můj duch vztahuje vírou k duchu Božímu.
Spolu s Abakukem věříme v lepšího Boha, než jak se nám může jevit při pohledu na svět fyzický. My však navíc právě tuto víru opíráme ještě o jeden nový pevný argument. A tím je Ježíš. Bůh v dějinách v Kristu ukázal, že je opravdu lepším, než jak se může jevit při pohledu na společnost a přírodu. Že nepotlačuje zlo jen zlem, ale že se rozhodl proměnit zlo láskou.
Vidíme okolo sebe mnoho křehkých lidí. Jejich nálada, strachy a úzkosti jsou přímo úměrné titulkům ve zprávách. Rozčílí je komentáře na sociálních sítích. Lidí, kteří se hroutí, když se druzí nechovají podle jejich přestav. Je to svět nezakotvených lidí. Svět, ve kterém my sami plaveme jako ryby ve vodě. Dotýká se nás i našich rodin. My jsme ti lidé.
Abakukovy verše nás zvou k tomu, abychom žili nejen z toho, co fyzicky máme a z toho, jak na nás okolí působí, ale z toho, čemu věříme. Vždyť spravedlivý žije z víry. Nejsme jen předvídatelnou funkcí systému - Když bude hlad, budeme se rvát o jídlo, když bude doma zle, budeme se taky chovat zle. To přeci nejsme my. Vždyť čerpáme život nejen z jídla a pití a z lidských vztahů, ale ze samotného zdroje života - z Boha. Ať už to nazveme svobodnou vůlí, nebo životem z Božího ducha.
Jedná se o spojení s Bohem, díky kterému do světa skrze nás proniká něco nového, nečekaného a jiného. Vždyť jsme, podobně jako Kristus, bytosti spojující nebe se zemí. Svět duchovní a svět fyzický se v nás neoddělitelně prolínají. Stojíme spolu s Abakukem na rozhraní světů. Máme v sobě Božího ducha. Jsme jím proměňováni na fyzické rovině a proměňujeme svět, který je okolo nás. Nikdo by totiž nečekal, že v průběhu nevyhnutelné katastrofy tu bude někdo, kdo se bude radovat a kdo bude s lehkostí poskakovat po horách. To by snad dělal jen blázen. Nebo křesťané.
Proto neochabujeme, i když náš vnější člověk chátrá, ten vnitřní se však den ze dne obnovuje. To naše nynější lehké soužení nám totiž působí nesmírně veliké břímě věčné slávy, když nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné. Neboť viditelné věci jsou dočasné, neviditelné však věčné. (2. Kor 4:16-18)
Zdroj: Dalimil Staněk