Když jsem se romských dětí zeptala, zda mají nějaký sen, zjistila jsem, že tyto děti prostě nesní. Naučily se žít realitu svého života bez pohledu plného naděje do budoucna. Ony sice “chtějí” – ale jen materiální věci (panenku, auto, mobil a počítač, moderní oblečení …), ale nesní o lepší budoucnosti, o radosti a klidu, o dobré práci, či o tom, jak něco dokázat.Proč je to tak? A dokážeme s tím něco dělat?
Kultura a společenství, ve kterém vyrůstají, je nutí “zůstat při zemi”, nevyskočí výše a neuvidí jiné možnosti. A tak jejich nejvyšší postavenou touhou je “čím dříve dostanu peníze” (vždyť jsou sociální dávky a aktivační příspěvky, v lepším případě dobrovolnický příspěvek či uchycení se u někoho na absolventské praxi”). Také mnohé z nich mají touhu “nedělat nic”, jak mnozí jejich rodiče, jen tak se potulovat a procházet, mluvit se známými – přežívat. Pro některé je snem bavit se, hrát, mít kapelu, tančit, kouřit, pít…
Během mé 16-leté praxe s dětmi z romských komunit jsem dospěla k tomuto závěru: Milovat tyto děti je odpovědí mého života na to, co přijímám skrze mou víru v Boha. Jako křesťan jsem volána k tomu, abych přijímala tyto děti bez předsudků. Základní poselství evangelia je o tom, že Bůh přijímá člověka takového jaký je. A toto poznání je motivem konat v duchu této myšlenky. Být příkladem v odbourávání předsudků, jednat tak, jak by jednal Ježíš, je první krok ke stavění mostů a ke změně jejich života k lepšímu.
Pokud se mě někdo zeptá: Jaké jsou děti ze znevýhodněné romské komunity, z romské osady? Jedna z odpovědí, které mě napadnou, je, že jsou to děti, které nedokážou snít, nemají očekávání, neumí se rozhodnout, nemají touhy ani střednědobé či dlouhodobé cíle.
To není důsledkem jejich minulosti. To je výsledkem toho, s čím se celý život setkávají. Jako romské děti zažívají neustále odmítání, odsouvání stranou, osočování, pohrdání … Ne jejich vlastními, ti je milují. A to až tak moc, že svým dětem dovolí všechno. Vždyť děti jsou jejich bohatstvím. Odmítání zažívají od nás, kteří se pyšníme slovy “majorita”, “vzdělanost”, “inteligence”, “práce”, “moudrost a poznání”. A v té své vzdělanosti, inteligenci, moudrosti a poznání nerozeznáváme, co je pro tyto děti důležité, aby byly schopny někdy snít. A tím důležitým je – láska, přijetí, porozumění, sebedávání.
Ve veřejném prostoru se nemálo hovoří o “romské otázce” a “romské problematice”. Na základě naší mnohaleté zkušenosti z práce s romskou minoritou si troufám říci, že ne zákony státu, ale křesťanské principy lásky k Bohu a člověku mohou pomoci překonat propast mezi majoritou a minoritou.
Mezi jinými nám evangelia zachycují Ježíšův výrok: “Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne. A kdo přijímá mne, nepřijímá mne, ale Toho, který mě poslal.“
Je důležité si uvědomit, že tyto děti, i když nesní, nemají očekávání a často se neumí rozhodnout, přece také touží být přijaty a milované. Chtějí vnímat, že s nimi někdo počítá. Chtějí vědět, zda existuje most, který je může spojovat s okolím. Chtějí znát, zda existuje cesta, která jim pomůže vstoupit do společenství s druhými, kde by mohli zažít přijetí, lásku i porozumění.
Jsou různé studie také o tom, jaký vliv má působení církve mezi romskou minoritou. Tato aktivita církví, kromě socioekonomického rozměru, má i rozměr spirituální a společenský. Má potenciál vytvářet mosty mezi majoritou a minoritou. Křesťané při své službě vycházejí z hlubokého přesvědčení, že křesťanská víra ve své univerzalitě má odpovědi pro každého člověka, Romů i neromů.
I romské děti touží být přijaty a akceptovány. Pokud vstoupíme do služby těmto dětem, zjistíme, že dokáží prožívat zdravou zvědavost a mají touhu dozvídat se nové věci. Jsou dveřmi k rodičům a celé jejich rodině. Jsou naplňované jejich duchovní i duševní potřeby. Přes naše ústa, ruce, nohy, objetí se vyrovnávají s odmítáním majority a předsudky a získávají odlišnou, pozitivní zkušenost s lidmi z majority.
Bůh není pouze Bohem bílých nebo “majority”, ale také Bohem Romů.
Přijímáním romských dětí a akceptováním jejich “jinakosti” otevíráme dveře nejen k tomu, aby se změnilo jejich základní hodnotové nastavení, ale aby začaly objevovat hodnoty pro nás tak běžné jako jsou vzdělání, práce, odpovědnost, soužití, akceptace apod.
Pracovat s těmito dětmi člověka naplňuje klidem, když ví, že tím naplňuje své životní poslání. Romským dětem přináší jistotu, že jsou milovány. Otevírá jim to nové rozměry lásky, nejen v rovině rodinné a partnerské, ale i v širším kontextu společnosti a transcendentna.
Z teologického pohledu jde také o objevení skutečnosti, že Bůh není pouze Bohem bílých nebo “majority”, ale také Bohem Romů. Celkem prakticky to znamená i to, že Bůh rozumí i romskému dialektu, a že modlitba v romském jazyce má úplně stejnou hodnotu jako modlitby vyslovené majoritním jazykem.
Křesťanští misionáři v minulosti ale i současnosti jsou nejednou průkopníky při práci s původními kulturami, …. Bez ohledu na to, jak to hodnotíme, jako křesťané svým přístupem k této menšině nastavujeme zrcadlo společnosti, v níž žijeme. Dnešní společnost je konzumní společností a to se týká nejen materiálních věcí, ale i informací. Jednodušeji se přijímají a zpracovávají informace, které jsou nastaveny černobíle.
Popularita informací, které nejsou podloženy skutečnými fakty, roste a s tím roste jednak populismus určitých skupin, zejména extremistických a na druhé straně jsou určité skupiny (mezi nimi i Romové) vytlačováni na okraj společnosti. Chybí nám kritické myšlení, které umí hodnotit, posoudit a přehodnotit nabízené informace a podle toho s nimi i naložit. A my, jako křesťané v tomto zrcadlíme častokrát postoje společnosti.
Pokud si odmyslíme duchovní význam církve, který je omezen na její členy, tak církev může být přínosem pro společnost právě svou angažovaností mezi menšinami. Toto by neměla být pro církev nějaká “práce navíc”, ale její samozřejmá služba společnosti a těm nejslabším mezi námi. Církev může být, je a má být stavitelem mostů mezi majoritou a minoritou. Pokud v životě křesťanů není “Kristus viditelný” skrze to, že projevují lásku, milosrdenství, přijetí, porozumění tím nejslabším, tak jsou křesťané církví bez Krista.
Autor: Monika Beňová
Zdroj: idea-list.sk