Setkal jsem se v životě s lidmi, na nichž se viditelně podepsalo, že nedokázali odpustit sami sobě ani druhým. Je zvláštní, že strach odpustit a smířit se dokáže paralyzovat i ty, kteří se pokládají za křesťany. Kdyby nás – nedejbůh – Bůh soudil podle toho, jak se díváme na sebe a na druhé, byli bychom dávno ztraceni. Kněz Antonín Hýža uměl jako málokdo pochopit, že odpuštění a smíření není jen věcí terapeutickou, ale že jde o uzdravení celé lidské bytosti.
Často si připomínám římskokatolického kněze Antonína Hýžu (1924–2010), který celý svůj kněžský život prožil v Plzni. Platil za dobrého kazatele, ale hlavně za výjimečného zpovědníka, který dokázal ve zpovědní místnosti u sv. Jana Nepomuckého prosedět každý den celé hodiny. Zvlášť ke konci života ho trápilo zdraví, ale přesto byl neustále k dispozici těm, kteří zatoužili po smíření.
Chodili za ním lidé z farnosti, z okolních měst i z daleka. Chodili za ním životem zranění a zdevastovaní lidé, kteří si nevěděli rady sami se sebou, s partnerskými vztahy, s dětmi, s rodiči, se svým místem ve světě ani v církvi. Navštěvovali ho lidé, kteří ztratili smysl a radost ze života. Přicházeli k němu lidé žijící na ulici, žebráci, blázni a ti, o které už nikdo nestál. Díky tomu se stal symbolem člověka, který nikdy nikoho neodmítne.
Tak jako mnozí jeho kolegové a přátelé byl za komunistického režimu vězněn. V letech 1962–1964 si odseděl osmnáct měsíců ve Valdicích, kde ve společnosti univerzitních profesorů, kněží, řeholníků a biskupů absolvoval teologické studium, které by mu mohli závidět studenti z předních světových univerzit. Ve Valdicích byl také 5. května 1963 tajně vysvěcen na kněze.
S pomocí tehdejšího biskupa Františka Tomáška se mu později podařilo legalizovat své svěcení, a dokonce získat státní souhlas k výkonu duchovenského povolání. V roce 1968 nastoupil do Plzně, města s bohatou průmyslovou tradicí i živou komunistickou přítomností, do města, v němž děti ve škole nemohly nahlas říkat, že Plzeň byla osvobozena americkou armádou. Ani že jeden z jejích největších rodáků – kardinál Josef Beran – se stal jednou z významných mravních osobností 20. století a žije v římském exilu.
Škola odpuštění
Mnoho lidí se po revoluci vracelo k víře a církvi, která byla ještě donedávna nepřítelem socialistického zřízení. Někteří si zas nevěděli rady s nabytou svobodou a s možnostmi, které země zbavená železné opony nabízela. Strukturální změny, jimiž prošla po válce a po Druhém vatikánském koncilu církev na Západě, se u nás uskutečnily jen zčásti. Z vyprávění pamětníků bylo zřejmé, jak obrovská míra náboženského, filozofického a politického analfabetismu panovala mezi lidmi mimo církev. Bůh se však z lidských srdcí odehnat nedal.
Někdo celé týdny přešlapoval před dveřmi kostela, až se nakonec rozhodl vejít. Někdo se mohl konečně setkat s křesťany v okolních zemích a to, co viděl, chtěl prožívat také doma. Pomalu se začaly objevovat překlady kvalitní náboženské literatury a otevřely se rovněž možnosti teologického a filozofického studia. Lidé cítili, že poklad svátostí a Slova, který církve po čtyřicet let opatrovaly, je sice poněkud zapadaný prachem a něco z něho chybí, ale pořád to je zdroj, z něhož lze zadarmo, kdykoliv a s velkým užitkem čerpat.
Otec Antonín Hýža si byl vědom, že bez opravdové školy odpuštění a smíření se nemůže obrodit ani jednotlivec, ani společnost, ani církev. Formalistický přístup k víře a ke svátostem už nebyl s to oslovit moderního člověka, který neslyšel na velká slova a slogany. Toužil po osobním setkání, osobní účasti a objetí. To všechno mu otec Antonín uměl a chtěl nabídnout. Desatero pro něj nebylo jen formálním seznamem toho, co se může a co se nesmí, ale spíše příležitostí k tomu zpytovat hlubiny svého svědomí.
V tradici nejlepších teologů, jakým byl třeba Bernhard Häring, ukazoval lidem, že za každým z Božích přikázání je mnohem hlubší a pestřejší svět, s nímž se každý člověk musí vyrovnat, porozumět mu, zamilovat si jej. Páté přikázání „Nezabiješ!“, které je v hierarchicky řazeném Dekalogu z dobrých důvodů až páté a ne první, neznamená pouze, že člověk nemá svého bližního připravit o život. Je v něm mnohem víc: úcta k životu ve všech jeho fázích, úcta k vlastnímu tělu, ke zdraví, ke stravování, k pohybu, ke kráse.
O co pak jde všestém přikázání, o němž mnozí faráři říkají, že je ve zpovědi „vždycky až na prvním místě“? Rozhodně ne o postelové aféry, o nevyžádané laické rady k sexuálnímu životu, o strašení zatracením, nýbrž o vědomí lidské důstojnosti, hodnoty vlastního života i čistoty, která se v láskyplném vztahu dvou lidí zjevuje stejně tak dobře jako u těch, kteří žijí v celibátu. A někdy možná ještě víc.
Jako Ježíš
Odpuštění učiněné ze strachu, z příkazu, odpuštění učiněné nerozvážně není tím, co by mohlo uzdravit lidské srdce. Odpustit může jen ten, kdo pocítil, co je to bezvýhradné odpuštění od Boha, jehož Syn zemřel z lásky ke stvoření a k lidem na dřevě kříže. Hýžův přístup ke svátosti smíření se podobal tomu, jak s lidmi jednal Ježíš. Byla v něm velkorysost, důvěra, jemnost, ochota snížit se ke hříšníkovi, umazat se jím a vzít jeho bolesti do svých rukou.
Svátost smíření a možnost duchovního rozhovoru a doprovázení otcem Antonínem byl jeden z největších darů, které jsem kdy dostal. Když se člověk vyznal z toho, co ho tíží, ukázal mu otec Antonín, s čím bojuje on, co ho občas přemohlo, co ho trápí. Nerozlišoval jako nějaký účetní hříchy podle jejich vážnosti. Uměl se vcítit, asi tak jako Padre Pio, do intimního života, do osobních a zdánlivě nepřenositelných problémů, do trápení, které nebylo na první pohled zjevné.
Nešlo ovšem o nějakou lacinou milost svátosti, kterou rozdával jako bonbóny. Snažil se pomoci nahlédnout, že hřích v člověku decimuje lásku, odvahu, svobodu, laskavost, velkorysost, radost, milosrdenství i štěstí. Uměl jako málokdo jiný nahlédnout, že odpuštění a smíření není jen věcí psychologickou a terapeutickou, ale že jde o uzdravení celé lidské bytosti, uzdravení hluboké a namířené k trvalosti. A že toto smíření a odpuštění není bez sklonění se před Bohem možné.
Otec Antonín Hýža byl knězem civilní svatosti, který by procesem blahořečení a svatořečení musel projít jako nůž máslem. Věřím, že mnoho lidí, jimž vstoupil do života, na něj vzpomíná jako na laskavého a milosrdného člověka, jenž je v síle darů, které od Boha dostal a pro blaho druhých užíval, naučil žít opravdový duchovní život. Mízou takového života je láska k sobě a druhým a z ní plynoucí odpuštění a smíření.
