Přirozenou vlastností člověka je, že si vytváří zvyky a opakované vzorce chování. Ty jsou důležité pro orientaci v životě. Díky nim můžeme porozumět situacím a reagovat na ně naučeným způsobem. Když se rozsvítí na semaforu zelená, automaticky se dáme do pohybu. Když jdeme do svého obchodu, obvykle máme své trasy, víme, kde jsou naše oblíbené produkty a nepřemýšlíme nad alternativami. Mimochodem tyto naučené vzorce jsou důvodem, proč řetězce často mění regály, aby zvýšili zájem nakupujících ohlížet se i po jiných produktech.
Stejné vzorce fungují i v oblasti víry a náboženství. Věřící si vytvářejí opakované vzorce chování v kostele při modlitbách, chválách, almužnách apod. Očekávají stejný průběh bohoslužby, stejné chování při modlení se a zpěvu. Je to přirozené. Pomáhá to v porozumění smyslu. Při stejných vzorcích nemusíme přemýšlet nad jejich významem. Jsou nám známo, blízké, díky nim se cítíme jako doma. I doma máme rádi, když jsou věci na svém místě a dodává nám to pocit bezpečí. Všechno je jak má být.
Jóbova frustrace
Kniha Jób je jedním z mnoha biblických příkladů, která nám ukazuje, jak povrchní mohou být tyto naučené vzorce. Job, který žil zbožný život, přichází o všechno, o majetek, o rodinu, o zdraví, ve svém zármutku zlořečí den, kdy se narodil. Prožívá hluboký smutek, depresi, beznaděj. Velká část knihy se dá popsat jako depresivní modlitba. V tom přicházejí jeho tři přátelé, kteří symbolizují nezralou víru, která se bojí obtížných otázek, dogmatickou víru, která upřednostňuje “správné a naučené” odpovědi před upřímným hledáním. Přátelé říkají něco ve smyslu: “… přestaň se rouhat Bohu, nauč se mu věřit i v těžkých zkouškách, nemáš právo ho obviňovat.” Tyto odpovědi však Jóba vrhají ještě do větší beznaděje, protože jeho přátelé mu nerozumí, nedokážou se vcítit do jeho pocitů, nedokážou pochopit, jakou bolest prožívá. Nedokáží sestoupit o deset levlů níže a otevřít se bolesti, kterou prožívá Jób.
Henry Nouwen v knize o Duchovním doprovázeni (Spiritual direction) píše na příkladu Jóba, že duchovní pomoc člověku, který ji potřebuje, vyžaduje potvrzení, ne popření otázek, pochybností a hledání.
“Těžké otázky si v těžkých chvílích musíme klást, čelit jim a žít je. To znamená, že musíme neustále odolávat pokušením přinášet nebo uspokojovat se s jednoduchými odpověďmi, být rychlými obhájci Boha, církve, tradice, nebo čehokoliv, co máme sklon obhajovat…biblický příběh o Jóbovi který si pokládá těžké otázky, odhaluje, že nelze najít pravdu, pokud se nesnažíme hledat smysl věcí, rozpoznávat lidskou zranitelnost a omezenost, vyhledávat vztahy s důvěryhodnými duchovními přáteli a odhalovat tajemství transcendentního Boha, u něhož končí všechny otázky.”1
Pokec s Bohem
Ne všichni máme to štěstí, že máme vztah s duchovním mentorem, který se nás snaží vést přes životní krize. Naštěstí se můžeme spolehnout na osobní modlitbu – pokec s Bohem. Záměrně používám spojení pokec s Bohem, protože se domnívám, že potřebujeme demytologizovat modlitbu.
Co tím myslím? O čem je osobní modlitba?
Jsem přesvědčen, že většina věřících si pod slovem modlitba představí vznešená krásná slova, kterými se snaží uctít Boha, chválit ho, prosit ho o odpuštění a slušným způsobem mu přednést naše prosby a starosti (zdraví, peníze, vztahy …). A podle této vžité představy, která vychází právě z dlouhodobě naučených vzorců chování z církve, z mládeže a domácích skupinek se také chovají a tak tyto naučené vzorce reprodukují a posilují.
Jsem rovněž přesvědčen, že tyto šablonové modlitby, tato náboženská křeč, je důvodem, proč se někteří věřící, hlavně mladí, neradi modlí. Mám osobní zkušenost s různých fór, že osobní modlitba je duchovní disciplína, se kterou mají věřící největší problém. Neradi nebo málo ji praktikují a neumí se zbavit křečovitosti a stereotypů, které v souvislosti s modlitbou zakoušejí.
Negativní emoce jsou v pohodě
Tento stav je fascinující proto, že je v naprostém protikladu s biblickou zkušeností s modlitbou. Kromě Jóba jsou to Žalmy, které obsahují množství dialogů mezi Bohem a člověkem. Jsou to velmi osobní vyznání, důvěrné rozhovory, hádky, modlitební zápasy, lamentování autorů žalmů, proč se Bůh nesmiluje nad jejich útrapami, proč mlčí, proč není na straně spravedlnosti atd.
Jeden příklad za všechny. Žalm 139:
Kéž bys už, Bože, zabil ty ničemy
„Odstupte ode mě, vy vrahouni!“
Když mluví o tobě, je to rouhání,
tvé jméno zneužívají nepřátelé tví!
Nemám snad, Hospodine, k tvým sokům nenávist?
Nehnusím si ty, kdo na tebe útočí?
Naprostou nenávistí nenávidím je,
mými nepřáteli stali se!
Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé,
poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej!
Zjisti, zda držím se cesty škodlivé,
a cestou věčnosti mě veď!
Co znamenají tyto verše? Navádí nás autor k zabíjení? K nenávisti?
Domnívám se, že ne. Bible je skvělá v tom, že odkrývá srdce autorů biblických textů. Za nic se neschovává. Souhlasím s Johnem Markem Comer, který při výkladu tohoto žalmu říká, že tato slova neznamenají, že nás Bible učí nenávidět, ale že nás učí být upřímnými. Zkoumat vlastní nitro, myšlenky, pohnutky, žádosti a ty sdílet Bohu. Pokecat si… Zanadávat… Vyprávět si… Upřímně, jednoduše.
A výsledek? Teprve když se začnu hádat s Bohem, přestanu se ovládat, zahodím náboženskou křeč a zažité stereotypy, které nefungují, až tehdy možná zažiji svobodu důvěrného vztahu s Bohem, který snese každou otázku, každou pochybnost, všechen můj hněv a beznaděj. Teprve pak lze zažít svobodné vyznání: Bože zkoumej mě, poznej mé srdce a mé smýšlení. Veď mě ty sám. Ať je moje osobní modlitba příležitostí k duchovnímu růstu a k autentičtější víře.
1 Henry Nouwen, Spiritual Formation, s.7 (Kindle version)
Autor: David Kostlán
Zdroj: autentickaviera.sk